Alabama Hills: lezení s dětmi

Už jsme to nevydrželi a museli jsme děti definitivně vytáhnout ze školy. Rozhodli jsme se dělat regulérní homeschooling. Tím nemyslím tu oficiální školní výuku na dálku, co měly doposud – to se vážně nedalo. Založili jsme si vlastní privátní školu a odteď jsme homeschooleři. Já jsem samozřejmě ředitelka a Martin je učitel, školník a kuchař v jednom 🙂

Tohle mimo jiné znamená, že jsme získali obrovskou svobodu! Můžeme odjet na víkendové kempování třeba už ve čtvrtek ráno. Tohle by nám ve škole neomluvili.

Hory volají!

Ředitelka školy vydala rozkaz a tak jsme sedli do auta a uháněli do hor na prodloužený víkend. Jeli jsme přes mega milionovou aglomeraci kolem Los Angeles, kde je vždy pěkně hustý provoz. Pak pár stovek mil přes poušť a po pěti hodinách jsme konečně dorazili do skal v Alabama Hills v podhůří nejvyšších amerických hor Sierra Nevada. (nejvyšší mimo Aljašku)

Přestože jsme byli na místě ve čtvrtek brzo odpoledne, ve skalách už bylo dost lidí a spousta dobrých kempovacích míst obsazených. Tyhle kopce Alabama Hills jsou naštěstí tak rozlehlé, že se dá najít dost míst, kde můžete být mimo dohled, pěkně o samotě. Lidi si zatím nechávali odstup a většinou nebyli blíž než sto metrů od souseda, což je fajn.

Kempování s výhledem na Mt. Whitney

Rychle jsem si zvykla na tenhle luxus kempování na divoko (dispersed camping), mimo davy a oficiální kempy, a navíc zadarmo. Pokud tohle plánujete, měli byste vědet, kde se tohle smí a kde ne. Alabama Hills patří pod území BLM (Bureau of Land Management) spravované federálně – je to něco jako veřejný prostor patřící všem. Tam se většinou může kempovat takhle na divoko, pokud to není výslovně zakázáno a pokud dodržíte jednoduchá pravidla (nenecháte po sobě bordel, nebudete blízko vody atd.). Po tom co jsme takhle parkrát kempovali už se mi nechce jinak, ta svoboda a klid je super.

Objížděli jsme každé zákoutí, většinou už bylo obsazeno. Ale nakonec jsme přece jen našli perfektní místo nahoře ve skalách, kde jsme si založili svůj “privátní” tábor.

Dětem jsme rozdělali matraci na padání, aby si tam mohly samy bezpečně lézt, zatímco my budeme odpočívat a kochat se výhledem na hory.

Samozřejmě jsem musela mít výhled na nejvyšší horu Mt. Whitney přímo od ohniště, jídelního stolu a ze stanu. Není úplně jednoduché najít takové místo na kemping. Nám se to podařilo celkem se štěstím, protože krátce po nás přijížděli další a další lidi, kteří také hledali to své místo.

Slunce zapadalo hned vedle Mt. Whitney, fotila jsem přímo z našeho kempu – luxus!

Těšila jsem se co bude dál. Mezitím se setmělo a vyšel měsíc.

Skalní oblouky Mobius Arch a Lathe Arch

Měla jsem naplánované noční focení pár mil od našeho tábora u známého skalního oblouku Mobius Arch. Vydala jsem se na hike – nešlo to úplně podle plánu. Cesta je přes den velice snadná, ale po tmě to vypadá všechno jinak a cesta se mi často ztrácela. Párkrát jsem zabloudila.

Byla jsem ráda, když jsem ten skalní oblouk v nekonečném moři skal nakonec našla. Je to takový klasický záběr z Alabama Hills – skrz skalní oblouk je vidět nejvyšší hora Mt. Whitney.

Ještě lepší to bude, až ty hory budou krásně zasněžené, což vytvoří pěkný kontrast. Dnes jsem byla docela ráda, že teplota zatím neklesla pod nulu a nemrzlo. Já jsem teda byla zmrzlá i tak a představa, že za pouhých pár hodin tady budu mrznout znova při ranním focení mě uplně netěšila. Ale ta nádhera za to vážně stojí.

Kousek od tohoto oblouku je ještě jeden méně známý – Lathe Arch. Vytváří také docela pěknou kompozici s vysokými horami v pozadí, včetně Mt. Whitney. Ale musela jsem se zasmát, když jsem k němu přišla. Vlastně je docela těžké ho najít a nepřehlédnout. Na fotkách vypadá jako velký skalní oblouk a přitom je možná tak půl metru vysoký. Musela jsem se vsoukat do takové skalní spáry před obloukem, zamontovat do ní stativ a všelijak se tam krčit, abych vůbec skrz oblouk něco vyfotila.

Hike zpátky do tábora byl trochu jednodušší, věděla jsem směr a trochu jsem si pamatovala šutry kolem kterých jsem přišla.

---

Ráno bylo obzvlášť vypečené – komu by se chtělo vstávat v 5, když jsem se včera vrátila pozdě v noci. Věděla jsem, že dnes mám možná jedinečnou šanci fotit u Mobius Arch ráno. Místo je totiž už dost profláklé u fotografů i veřejnosti a na východ slunce tam určitě budou lidi. Ale byl pátek ráno a doufala jsem, že šance být tam první je mnohem větší než o víkendu.

Moc jsem se neohlížela, popadla batoh s krámama a letěla zase míli a půl ke skalnímu oblouku. Pěkně si tak jdu, rychlé tempo mě dostalo ze stavu zmrzlý rampouch a najednou vidím, jak přímo ke mě jde nějaký člověk odkudsi z pouště…

Takhle brzo ráno, ještě za tmy, tady nikdo není. Takže buď mě jde zabít nebo jde dělat to samé co já, ale kde má stativ? Zařadila jsem vyšší rychlost (nebýt těžkého batohu běžela bych), takže ten “vrahoun” byl kdesi za mnou. Radši jsem se ani neohlížela a upalovala dál.

Doběhla jsem tam vážně jako první, to jsem si oddechla. U tohoto skalního oblouku má totiž nejlepší kompozici jen jeden člověk. Ostatní nebudou mít v záběru oba vrcholy Lone Peak i Mt. Whitney.

Ten “vrahoun” za chvíli procházel kolem a ukázalo se, že to byl taky fotograf. Za nedlouho přicházeli další a ti se mi snažili fotit přes rameno. Je mi to líto, ale to je bohužel realita fotografa na populárním místě. Za chvilku začaly hory v pozadí rudnout…

… a pak sluneční paprsky začaly postupně osvětlovat větší a větší část krajiny.

Letěla jsem zase zpátky do tábora. Děti už mi mávaly seshora ze skály a křičely na celou poušť. Konečně byl čas se najíst, měla jsem hlad jak vlk.

Legendární Shark’s Fin

Měla jsem v plánu ještě jeden “legendární” záběr, který mi nedal spát už dlouho. Po snídani jsme vyrazili k ikonické skále Shark’s Fin. Svým tvarem opravdu připomíná žraločí ploutev. Vede na ní cesta, kterou bysme podle obtížnosti uvedené v lezeckém průvodci, měli vylézt.

Ale hlavně – lezce lze vyfotit tak, že přímo za ním je v pozadí Mt. Whitney. Když se to navíc stihne při východu slunce a na Mt. Whitney už je sníh, tak to je prostě boží fotka. No, to teď mít nebudem, ale stejně jsem se chtěla o tu fotku alespoň částečně pokusit. Navíc příslib nevšedního výhledu při lezení mě taky hodně lákal.

První problém nastal, když jsme zjistili, že cesta pro nás až tak lehká není. Všichni jsme měli problém vůbec do ní nastoupit. Lámavá skála taky odvahu nedodala. A jak mám Martina vyfotit, když ho jistím a místo odkud to šlo fotit, bylo tak 100 metrů daleko? Původně jsem myslela, že se Martin na chvilku někde uprostřed stěny “cvakne” ať je jištěný, já jistit na chvíli přestanu, odběhnu, vyfotím, zase přiběhnu a Martin poleze dál. To se ukázalo díky větší vzdálenosti jako nereálné.

Postavila jsem tedy kameru na stativ, vše nastavila a holky dostaly důležitý úkol – fotit tatínka jak leze:) Když jsme byli všichni připravení, Martin začínal lézt a já jistit, Jenny na mě volala, že se kamera vypla. Tak vše zpět, Martin dolů a já letím za dětma zjistit, co se stalo.

Po pár minutách nečinnosti se jim vypnul zadní display na kameře a ony si myslely, že celá kamera umřela. Takže display raději vypínám hned a učím děti fotit naslepo, prostě podle toho co vidí na skále těch 100 metrů daleko a ne na obrazovce kamery. Problém snad vyřešen, zase letím zpátky a modlím se ať se holky nudou nezačnou třeba rvát jak mají ve zvyku a neskopnou kameru ze stativu. Pokud něco fakt vyfotí, tak to by byl dobrý bonus, ale moc jsem v to nedoufala.

Modlila jsem se ať to Martin vyleze bez pádu, a hlavně neletí dolů s kusem té skály. Bylo to celkem napínavé a nevypadalo to zespoda vůbec lehce. Ani se mi nechtělo přemýšlet jak to vypadá tam seshora. Naštěstí Martin zachoval klidnou hlavu a dolezl bezpečně nahoru, měli jsme všichni radost. Běžela jsem zkontrolovat co děti nafotily a vypadalo to, že tam možná pár fotek bude. Třeba tahle se mi líbí hodně!

Přišla na řadu mladší dcera Vicky. Vůbec jsem nepředpokládala, že by holky vylezly nahoru, tohle bylo relativně těžké i pro nás. Ale když už tam to lano máme natažené, tak ať si to zkusí. Začátek musel Martin Vicky trochu pomoct a ona pak pár metrů překvapivě vylezla.

Pak šla lézt starší Jenny. Do těžkých kroků se celkem odhodlávala a každou chvíli jsem čekala, že se zasekne, přijde nekontrolovatelný výbuch emocí a nebudeme ji moct hodinu dostat dolů (už se párkrát stalo). Jenny je hodně dobrá, ale se stresovou situací si občas prostě nedovede poradit. Ale tentokrát jsme nic řešit nemuseli. Prostě se chvíli odhodlávala a pak postupně zvládla krok za krokem až byla nahoře.

A nechala se spustit i dolu, což bývá občas taky problém. Všichni jsme z toho byli na větvi, Jenny nejvíc. Nemohla o tom přestat mluvit až do večera, jakou z toho měla radost, že to dokázala a my jsme měli radost s ní. Vyprávěla o tomto zážitku všem lezcům, které jsme pak později potkali na dalších skalách. Ti se taky divili, že to vylezla a uznale pokyvovali hlavama. Večer si svůj zážitek pečlivě zaznamenala do deníku.

Všimněte si, že mě Jenny zvěčnila v botách na podpatku. Kreslí mě tak na každém obrázku, i když jsem takové boty nevlastnila snad posledních 20 let a měla jsem je na sobě možná tak pětkrát v životě 🙂

Lezla jsem jako poslední a děti jsem zase vyslala fotit, protože Martin mě jistil a nemohl fotit. Hned ze začátku to vypadalo, že nebude co fotit. Vůbec se mi nedařilo do stěny dostat. 10 minut jsem přešlapovala pod skálou jak puberťačka, nesměle ji osahávala a nevěděla kudy začít. Musela jsem se do toho dát nebo vzdát. Konečně se mi povedl překonat ten divný začátek a lezla jsem dál nahoru.

Výhled na Mt. Whitney byl opravdu božský. Místama jsem přemýšlela, jak tohle moje sedmileté dítě mohlo vylézt, zatímco jsem tušila, že já brzo půjdu. Nakonec se mi nějak podařilo dostat až nahoru, překvapivě jsem si nesedla.

Měla jsem radost, že jsem to vylezla a ještě větší radost, že tohle už lezou i naše děti. Za chvíli polezou líp než my a nebudem se stresovat kdo poleze první. Máme to dobře zařízeno.

Holky poprvé slaňovaly

Přesunuli jsme se dál a hledali tentokrát něco odpočinkového. Jedna cesta vedla po ukloněné skále, že jsem si troufla lézt jako první i v normálních botách. Bylo to natolik lehké, že vedle mě po skále pobíhala veverka – to trochu shazovalo můj výkon 🙂 Děti to taky vyběhly jak nic.

Dohodli jsme se, že by mohly poprvé zkusit slaňovat. Chvíli mi trvalo než jsem si to nahoře připravila. Měli jsme totiž jen jedno lano a já chtěla ať děti slaňují samy na kousku lana a druhým kouskem jsem si je pro jistotu ještě chtěla jistit, kdyby se náhodou něco nepovedlo.

Na Jenny tady dopadl stres z neznáma a trochu začala panikařit, ale dostala se nakonec dolu. Vicky je větší kliďas – té se to vysvětlí jak to dělat a ona prostě jde a udělá to, celkem bez emocí.

Na vedlejší skále jsme si všichni vylezli ještě dvě těžší cesty a byli jsme unavení jako psi. Čas jet “domů” do našeho kempu. Už jsem neměla ani sílu jít fotit při západu slunce. Udělali jsme večeři, otevřeli víno a od ohně sledovali slunce zapadající za Mt. Whitney. Perfektní závěr celého dne.

---

Ráno před 6tou hodinou jsem klasicky nadávala a nemohla se vůbec dostat ze spacáku. Ale jak jsem vylezla, už to bylo lepší. Ty výhledy a perfektní světlo mě vždycky úplně pohltí. Tentokrát se mi nepovedl žádný z plánovaných záběrů. Ale to neva, realita stála za to.

Po snídani jsme jeli zas dolů do skal lézt. Po včerejšku nás všechno bolelo, teda mě a Martina. Holky ne, ty lezly zas jak draci.

Vylezly zase všechno co my, i to co bylo na hranici našich schopností.

Brzy odpoledne už jsme byli celkem vyřízení a já jsem se chtěla pokusit vyfotit ještě pozdní barvy podzimu. Měla jsem vytipované místo nahoře v horách nad malým městečkem Bishop. Tušila jsem, že už možná jedem pozdě, ale stejně jsem se tam chtěla podívat a naplánovat případně focení na další roky.

Jeli jsme hodinu a půl na sever a pak malými klikatými cestičkami nahoru do hor. Už po cestě bylo jasné, že tam nic nebude. Pamatovala jsem si záběry z té klikaté cesty, která byla celá obklopená krásnými stromy se “zlatými” a rudými listy. Tak tady byly stromy už bez listí. Věděla jsem, že barvy podzimu už neuvidíme, těsně jsme to nestihli. Ale stejně jsme chtěli dojet k jezeru North Lake, aspoň se tam podívat.

Uvařili jsme si večeři, donesli si ji k jezeru a tam jsme ji snědli zatímco jsem fotila. I když už podzimní listí ze stromů dávno spadlo, stejně tam bylo pěkně.

---

Třetí ráno v řadě se mi vstávalo hodně těžko, ale bylo to poslední ráno tady. Věděla jsem, že Alabama Hills a hory Sierra Nevada v pozadí tady vypadají nejlíp při východu slunce. A nikdy nevíte co přijde.

Chvíli jsem se ještě ve spacáku dušovala, že určitě nemusím lézt ven, už jsem to všechno viděla a vyfotila v předchozích dnech. Omyl, dneska to přišlo!

Vystrčila jsem hlavu ze stanu a tak rychle jsem snad ještě nikdy nevypadla ven. Hory Sierra Nevada pomalu začínaly rudnout před východem Slunce a navíc zrovna za nimi zacházel Měsíc a ještě tam byly dramatické mraky! Kombinace, kterou jen tak neuvidíte. Prostě stejné místo jako dva předchozí dny ale úplně jiná atmosféra a jiné fotky. A jak to tak bývá, než jsem stihla doběhnout do auta pro foto krámy, zapadající Měsíc zmizel za mraky a už se mi to nepodařilo stihnout vyfotit. Ale rozhodně nebyla žádná nouze, bylo co fotit! První sluneční paprsky na Mt. Whitney asi nikdy nezklamou…

Úžasné pohledy vznikaly během pár minut na všech stranách. Jen co jsem si nastavila pečlivě všechno, tak na druhé straně se spotánně objevilo něco čemu nešlo odolat a honem jsem vše přenastavovala.

Tohle bylo nejlepší ráno a perfektní rozloučení se Sierra Nevada. Měli jsme totiž v plánu hned ráno vyrazit domů. Čekala nás 6 hodinová cesta a potřebovali jsme stihnout dojet včas než se zavřou volební místnosti. Vůbec poprvé v životě jsme totiž měli možnost volit amerického prezidenta, členy kongresu i místní zastupitele. Stihli jsme to a ani tam nebyla žádná fronta.

Tohle dobrodružství jsme si hodně užili. Lezení v Alabama Hills je ideální pro začátečníky a děti. Dole pod skalami je většinou placka, takže si tam děti můžou hrát zatímco dospělí lezou a děti se vám nikam neskutálí. V této oblasti jsou také hlavně sportovní cesty, takže vám stačí jen pár expresek a nepotřebujete hromadu jistícího harampádí a léta zkušeností, které jsou třeba při tradičním lezení. A ty výhledy na hory jsem už zmínila? 🙂 Na regulerní dovolenou i profesionální focení je tohle místo prostě luxusní!