Palo měl v Americe sestřenici, to byla naše poslední naděje, že nám alespoň poradí, co v takové situaci dělat. Bydlela se svým partnerem v Chicagu, což je odsud víc jak 1000 mil:-( Ale jako nelegálové možná mají nějakou zkušenost s českými bossy, kteří tady drží své “otroky” pod zámkem.
Řekla nám, že se na to tady máme hned vykašlat, dokud je čas a máme ještě peníze na cestu, a přijet za nima. Nabídli nám chvilku bydlet u nich a pak nám pomůžou sehnat bydlení a hlavně práci. V Chicagu je plat tak 9 dolarů na hodinu, tady bysme byli rádi za 6 dolarů, jestli vůbec.
Ti dva měli těžký začátek, takže je jim jasné v jaké situaci se nacházíme. Hlavně vědí co a jak, můžou nám poradit a nebudou na nás chtít vydělat. Zjistili jsme si autobusy do Chicaga, je to hrozně daleko, ale je to naše velká a v podstatě jediná naděje. Zítra kolem poledne zmizíme z téhle díry snad nadobro.
Druhý den jsme se trochu dobrodružně vydali na útěk. Museli jsme počkat až všichni odejdou do práce a pak se s celou haldou věcí dostat na nádraží. V apartmánu jsme nechali peníze za tři noci a vzkaz, že se nám ty podmínky nelíbí a proto jedeme pryč.
Nebylo možné se tam dostat pěšky, bylo to asi deset kiláků. Na benzínce jsme se ptali jak se tam dostat. Nastala trochu vtipná situace. Týpek se nás ptal, kamže to jedem, odpověděla jsem, že do Chicaga. On se ptal cože to je:-) Takže podle toho vypadala i rada jak se dostat na místní nádraží. Na mapě města vůbec nebyl schopen se zorientovat, pořád s ní točil vzhůru nohama a zpátky a nakonec to vzdal. Začal nám popisovat jak se tam dostane, když jede autem: pojedete rovně, na světlech doprava atd… Pro nás návod naprosto nepoužitelný.
Průměrný amík ani neví co je ve vedlejším státě a ptá se jestli jsme z Čech přijeli autem atd. Takže orientace v mapě je opravdu nadstandartní um. Nakonec jsme se tam dostali busem.
Na autobusovém nádraží nás velmi pobavila nadměrná afroameričanka. Vystavovala nám lístky na jméno každého z nás a proto si vyžádala naše pasy. A podivila se, jestli jsme příbuzní všichni čtyři. To jsme se zas divili my. Pak si Venca prohlédl lístky a na nich byly naše jména VACLAV PRAGUE, VERONIKA PRAGUE atd.:-) Chytře si přečetla, kde byl pas vydán a přesto, že tam jsou informace anglicky, nedostala z toho naše pravá jména.
Cesta do Chicaga byla dlouhá, přes 24 hodin strávených v buse. Cestou jsme volali bossovi, že jedem pryč, pokládali jsme to za slušnost, mu to říct. Dozvěděli jsme se, že prý volal na konzulát a chtěl nám zrušit pracovní povolení, abysme tu byli nelegálně. Že prý jsme porušili dohodu. Možná nás chtěl jen postrašit, možná ne. Každopádně jsme měli strach, nevěděli jsme co může a co ne.
V Chicagu nás přivítala Palova sestřenka a její přítel, dali nám najíst a trochu nás uklidnili, že se ta situace vylepší. Našli nám i bydlení, já s Vencou budeme bydlet u jedné české paní. Palo s Majkou kousek od nás u jednoho kamaráda, docela náhodou to byl brácha jednoho kámoše ze Strahova – říkali mu Rosi. Zaplatili jsme poslední peníze za bydlení a už nemáme téměř nic.
Jana, u které jsme začali bydlet, je pohodová ženská ve věku asi 50 let. Bydlení taky super, byteček, který můžeme užívat, jak se nám zlíbí a máme svůj pokoj jen a jen pro sebe, dokonce spíme i na posteli:-)
S Janou jsme si rozuměli perfektně, duší je to mladý člověk. Je s ní sranda, takže to trochu zlehčuje komplikovanou situaci. Vzhledem k tomu, že ona je tu nelegálně jako většina lidí tady, je v Chicagu asi 8 let, prožila si taky svoje a naše začátky a zkušenosti s českým bossem ji vůbec nepřekvapily. Naštěstí je tady v Chicagu silná komunita Čechů a snad jsme poznali i dobré lidi, kteří mají podobné zkušenosti a můžou nám v poradit, pomoct…
Těžký začátek
Rosi sehnal klukům práci, dělají malíře s Davidem a Markem (spolubydlící Pala a Majky). My holky tady bohužel zatím práci nemáme, je těžké ji shánět.
V Chicagu je spousta práce pro chlapy – na stavbách, střechy, malířina… a k tomu “není třeba” pracovní povolení, protože ten, kdo ho má by tu dřinu nedělal. Takže to dělá ta spousta Poláků, Čechů, Ukrajinců, Mexíků, Portorikánců, kterých je tady nejméně milion. Úřady občas někoho sbalí a deportují, ale vzhledem k tomu, že Amíci by tuhle práci za pár dolarů nedělali, nechávají to s přimhouřením oka tak jak to je.
Následovalo nelehké období – každý den jsem si kupovala polské noviny, kde byla spousta práce (často nelegální a většinou pro chlapy) a obvolávala jsem inzeráty. Nejtěžší bylo rozumět anglicky po telefonu. Osobně se člověk rozmluví a dá se odezírat, ale po telefonu to šlo těžko. Buď to byla rychlá angličtina nebo polština, které jsem ze začátku nerozuměla ani prd. Nechávala jsem na záznamnících desítky vzkazů denně, ale práce z toho nebyla.
V Chicagu jsou asi 4 české obchody, kde visí inzeráty. Problém je, že to bylo hodně daleko. Ráno jsme vždycky s Majkou vyrazily do toho obchodu, několik kiláků, v tom šíleném vedru nic moc. V obchodě jsme zjistily, že tam žádný nový inzerát není a šly jsme dvě hodiny zpátky s depresí. Pokud tam nový inzerát byl, než jsme došly domů nebo k telefonu už bylo místo obsazené. Mezitím spousta telefonátů na inzeráty v novinách, internet v knihovně a druhý den znova.
Čím dál tím víc se mi rozplývá ta představa výletu po Státech – vidět Yosemitské údolí a jeho El Capitan, sen každého horolezce, přivézt si digitál… Čas běží a každým dnem se snižuje šance, že si vyděláme na náklady a na cestu. Zkouším úplně všechno, chodit po krámech, po hospodách prostě všude, kde by mě mohli zaměstnat. Ale bezúspěšně, většinou tam není šéf anebo na mě koukají jak na socku, proč sháním práci tímto způsobem. Buď rovnou řeknou, že ne nebo že mi zavolají. Je to zoufalost, ale není jiná možnost. Už jsem se celkem rozmluvila a stejné věty říkám každý den několikrát, takže to už je docela v pohodě. Horší jsou ty depky a beznaděj po desátém odmítnutí.
Dala by se sehnat práce, ale naprostou nutností je tu auto, na které zatím nemáme. Za poslední drobné jsem si koupila brusle. Mám to místo auta, když se jezdím dívat po práci. Sice vzhledem k těm ohromným vzdálenostem stejně daleko neujedu, ale alespoň je to třikrát rychlejší než pěšky. Navíc začaly být ještě větší vedra, takže celý den lítat po městě není sranda. Nedá se ani spát, protože zrovna náš barák má porouchanou klimatizaci, v noci je v domě přes třicet stupňů.
Každá nová zpráva od kamarádů, že někde viděli inzerát mi dává novou naději. Ale pořád je mi hrozně, chodím po městě jak největší zoufalec, pět dolarů v kapse, bez práce. Ale máme střechu nad hlavou, snad i přátelé, tak si říkám, že ještě není tak zle.
Horší je to s jídlem, máme doma jen to základní – sůl, kýbl s máslem a hafo špaget:-) Mě to chutná, takže není problém to jíst třikrát denně, ale i to jednou dojde. Na Vencovu výplatu čekáme jak na boží zjevení. Občas mě napadne, sbalit kufry a vykašlat se tady na všechno, ale snažím se, aby ve mě zůstala alespoň malá naděje. Navíc nejde nikam couvnout, dluh 50ti tisíc v Čechách jen tak nesplatím.
Možná si říkáte, co takhle zavolat partnerské organizaci, která slibuje nonstop telefonickou pomoc studentům v nouzi. Zkoušela jsem to několikrát, ale “mluvit” bylo možné jen s automatem: stiskněte jedničku, pokud chcete tohle, stiskněte dvojku pokud tamto, ale všude jen záznamník s informacemi k ničemu.
Ale abych nepsala jen o tom špatném občas byly i pozitivní okamžiky. Poznali jsme tam pár dobrých Čechů – Pavouka, Tomase a Milise (už si nevzpomínám jak se skutečně jmenovali) co bydleli dole v bassementu (podzemní byt) u Rosiho. Byli to takoví šílení drsní metaláci, satanistického vzhledu:)
Ti nás třeba nechali umýt jim auto a dali nám dvacku, pozvali nás na pivko atd. V pohodě kluci, viděli, že máme “trochu” krizi, proto se snažili pomoct. Občas se dělali party na zahradě a oni nakoupili basu piv, maso a dělalo se barbecue. Byla s nima doopravdy sranda, zakalili jsme a já jsem se na chvíli odreagovala a po delší době se smála…
Pracovní pohovor – naděje
Asi deset dní jsem se takhle trápila a opět trávila dopoledne obvoláváním. Na jednu práci (dokonce v kanceláři) jsem si domluvila schůzku. Šla jsem tam asi 80 minut, bylo to docela daleko. Tam jsem vyplnila formuláře, pak si mě vzal šéf na ústní pohovor.
Moc se mu nelíbilo, že mám pracovní vízum jen na 4 měsíce. Vysvětlila jsem mu, že jsem studentka a mám pracovní vízum, ale moc se mu nechtělo brát někoho, kdo má tak krátkodobé vízum. Pohovor byl ale v pohodě, řediteli jsem rozuměla dobře a myslím, že jsem i dobře mluvila. Zaujalo ho, že studuju technickou univerzitu.
Pak následoval ještě jeden pohovor u dalšího šéfa, kde to probíhalo podobně. Oni mi na rovinu řekli, že by raději někoho s dlouhodobějším vízem a pokud takového člověka nenajdou, zavolají. Kdybych tuhle práci dostala, nemusela bych mít strach o nějaké dluhy v Čechách. Nezavolali, ale já jsem měla alespoň lepší pocit, že se mnou někdo jednal jako s člověkem.
4. července – Den Nezávislosti
4. července jsme zažili opět jeden pozitivní zážitek. Američani mají národní svátek – Den Nezávislosti. V Chicagu byly velké oslavy. Kamarádi od Rosiho nás vzali autem do Downtownu (centrum města, většina amerických měst tam má slušnou koncentraci mrakodrapů na metr čtvereční).
Bylo tam prý přes milion lidí, všichni se sešli na pláži a zakončeno to bylo obrovským ohňostrojem nad Michiganským jezerem. Šli jsme okolo Sears Tower, to byla tehdy druhá nejvyšší budova na světě, přes 500 metrů vysoká, nádhera. Máme v plánu se tam jet podívat až bude líp.
Konečně práce
Asi po týdnu se to trochu začalo rozjíždět. Na internetu jsem našla inzerát na práci, sice jen na týden a za málo peněz (vycházelo to na 6 dolarů za hodinu, kluci makali asi za 9-12 babek), ale byla jsem šťastná, že si něco konečně vydělám. Seznámila jsem se s dalšími krajany – slíbili, že se mi poptají na práci všude, kde můžou.
Dělali jsme noční směny v supermarketu Walmart. Jezdili jsme tam autem se Zdeňkem, jeden z těch Čechů. Ten mi později hodně pomohl, když jsem byla psychicky na dně. Po noční 12ti hodinovce (za 70 dolarů) jsem ještě dopoledne tak 6 hodin obvolávala inzeráty, protože jsem věděla, že tohle brzy skončí.
Ta práce byla docela v pohodě, říkají tomu stripování podlah. Nejde o žádný striptýz, jak by se mohlo zdát:-) Naběhne tak pět lidí do toho Walmartu a začne čistit část podlahy. Ty supermarkety jsou tam nesmírně rozlehlé, takže proto se to dělá po částech a trvá to tak 7-14 dní.
Když říkám čistit, znamená to čistit naprosto dokonale. Amíci musí mít všechno dokonalé a to všude. Takže jsme třeba 12 hodin drhli žvýkačky z podlahy i na místech, kde se normální zákazník nepodívá (třeba podlaha někde vzadu ve skladu).
Vylila se na tu část podlahy stripa (roztok, který byl trochu jako žíravina) a jelo se. V Čechách bych řekla, že ta práce byla dřina, ale tady jsem byla fakt happy, že můžu drhnout ty žvýkačky:-)
Když tohle bylo hotové, tak se to celé vytřelo do sucha a vykoupalo, aby tam nezůstal ani kousek stripy. Pak se začalo waxovat, tedy nanášet na podlahu vrstva vosku. Pak se tam přitáhlo par obřích větráků, aby to rychleji schlo. A pak znova další vrstva a další… Celkem asi třikrát čtyřikrát, dokud ta podlaha nebyla dokonale lesklá, že se v ní člověk prohlížel jako v zrcadle. Takové lesklé podlahy měli všude i v prodejně mexického autoservisu. Prostě dokonalost sama…
Ta parta Čechů se kterými jsem to dělala byli opět nelegálové. Byl tam kluk, kterému bylo 16, ani si v Čechách nedodělal školu, utekl před pár lety s mámou do Ameriky. Byla s ním aspoň sranda na těch dlouhých nočních směnách. Docela jsem koukala, že si občas šel na záchod šňupnout koxu. Prý aby nebyl unaven. Pravda, že tam pak lítal jak hadr na holi a byla to zábava, dělali jsme kraviny, jezdili na košíkách atd. No ale zvláštní týpek.
Po týdnu jsem měla dostat první šek. Problém byl, že jsme neměli žádnou smlouvu v ruce, takže nezbývalo než věřit, že peníze dostanu. V podstatě jsem neměla na výběr, protože všechny tyhle práce v supermarketech jsou obšancované polskými a českými bossy a ti rozdávají práci nelegálům. Na nějaké smlouvy tady nikdo nehrál.
Začali jsme se s Vencou poohlížet po nějakém autě, protože kluky měli za dva týdny přestat vozit do práce, a i tak to byla nutnost, protože jít na nákup deset km daleko není nic moc. Auto se dá pořídit tak za 500, je to samozřejmě risk, že koupíme nějaký vrak, co se za chvíli rozsype. Kromě toho se musí pořídit další pár blbostí za 500 – pojištění, přepis značky, parkovací ticket…
Jsem teď relativně v pohodě. Počítala jsem – kdybych od teď každý den makala, tak si na náklady a dluhy snad vydělám a možná i něco navíc. Zatím nic neutrácím, jím dvakrát denně ty své špagety, občas kupujeme párky (8 párků za 40 centů) a banány (když jsou v akci, tak jeden vyjde na deset centů), takhle se dá žít s náklady pod 1 dolar za den. Sice to začíná být hnus, ale musí se to vydržet, když to jinak nejde.
Byla jsem na návštěvě u Rosiho, kluci nám řekli zajímavou věc. Našli na internetu, na jednom diskuzním fóru pro Čechy v Chicagu, něco o tom našem bývalém bossovi ze Salisbury (Petr Trejbal).
Je tam blacklist, který upozorňuje lidi, na koho si mají dát pozor. Někdo tam psal:
Čauky lidičky, mám problém, který se už na těchto stránkách nejednou řešil, mým problémem je nezaplacená výplata od vám známého bosse Petra Trejbala a jeho víceprezidenta Tomáše Bystřického, v jeho řekla bych víceméně nové firmě Petrs company 4 YOU. Abych vám trošku přiblížila situaci, z USA přesněji ze Salisbury státu Maryland jsme odjížděli s mým přitelem 10.06.03, naše poslední výplata nám měla přijít na účet, který jsme si z tohoto důvodu nechali 17.06.03, jak se asi správně domníváte, nic nám nepřišlo, tak jsme kontaktovali P.Trejbala po emailu, napsal nám, že naše peníze budeme mít na účtu 01.07.03, samozřejmě se nic nestalo, další termín byl do konce minulého týdne – zase nic. V neděli už jsem se doopravdy hodně naštvala a napsala mu hodně neslušný email, na který už vůbec nereagoval.
Jsem tedy hodně naštvaná i teď, když si představím, co jsme tam dělali. Např. práci ve 4 za 6 lidi, vše na jedné mašině, prostě hrůza a že bych za to neměla dostat naše těžce vydělané peníze??? Možná se ptáte, proč jsem jej nekontaktovala telefonicky. Řekla bych, že čistě náhodou přestaly fungovat telefony na něj i jeho povedeného viceprezidenta. Zkuste mi poradit, co se s tím dá dělat. Díky Petra a Ondra.
Další odpovědi na tento příspěvek byly:
Jo tak toho zná dost lidí tady a dost lidí lituje, že pod ním dělalo. Tenhle “člověk” dluží MOC peněz!!!
A další a další – koukám, na fórum i teď po dvou letech a stále další věřitelé – dluží jedné partě (15 lidí) 45 000 USD a to je asi jen zlomek lidí. Myslím, že naše rozhodnutí bylo velmi správné, že jsme odtamtud utekli. Sice teď nemám stálou práci, ale kdybych tam dva a půl měsíce makala a nedostala třeba 3000 dolarů, asi bych si šla hodit mašli…
Jen abych to doplnila, psala jsem email do Čech tomu studentovi, co nám tuto práci zařídil. Docela ostře jsem se do něj opřela s tím, že nás podvedl a že mu žádné dolary za smlouvu nepošleme… On mi překvapivě odpověděl, že nic netušil, že když pod ním pracoval on, bylo všechno jak má být. Omlouval se a říkal, že ho to moc mrzí, poslal kontakty na nějaké další bosse na práci, ale to jsem se neodvažovala zkusit zavolat po téhle zkušenosti. Takže myslím, že za to nemohl, v podstatě měl kvůli nám zařizování se smlouvou a peníze měl dostat až po tom co budeme spokojeni. Asi netušil, stejně jako my, co se stane…
Leave a Reply