Stripování podlah ve Walmartech mi skončilo po deseti dnech. Po menších komplikacích jsem dostala svých prvních 700 dolarů – pochopitelně obrovská radost:-)
Pak zase nastalo shánění, volání, lítaní všude možně. Zase beznaděj, že nemůžu nic sehnat. Více jak týden jsem se trápila, měla jsem deprese a skoro každý den končil se slzami v očích, byla jsem zoufalá.
Musíme pořídit auto
Volala jsem na jeden inzerát, ale podmínkou bylo, že musíme mít auto. Všude chtěli auto a zdálo se, že bez něj to asi nepůjde. Vzala jsem tedy celou výplatu, něco jsme si ještě půjčili od Rosiho a koupili jsme auto. To byla v tu chvíli jediná pozitivní věc.
Prý jsme koupili perfektní káru za dobré peníze. Mazda 626, 24 ventil, 2.5 litr, elektricky ovládané okna, sedačky v kůži, klimatizace, a já už ani nevím, co všechno to mělo. Prostě dělo:) A stálo jen 1000 babek. V Čechách bysme na takové autíčko šetřili pěkných pár let, tady je to otázka dvou týdnů.
Čekají nás bohužel s tím spojené další nezbytné výdaje – museli jsme koupit značku (200 dolarů). A další problém je pojištění – musí ho mít všechny auta. Pokud nás bez něj chytí cajti, máme docela průšvih. A pokud nabouráme nebo někdo nás, nemáme šanci to zaplatit. Pojistka stojí 600 dolarů, takže si to pojistíme asi až na cestování a prozatím se doufejme nic nestane.
Ještě ten večer jsem to jela povinně vyzkoušet. No moc se mi nechtělo, ale měla jsem druhý den někam zajet, takže bylo nutné to žihadlo trochu otestovat. Venca mě varoval, že plyn se musí sešlápnout jen hodně lehce, ani jsem netušila, co znamená lehce. Měla jsem pocit, že jsem pedál sešlápla lehce, ale ta kára vyrazila vpřed jak raketa.
Dojeli jsme na křižovatku, kde shodou okolností stálo policejní auto. Hlavně klid, říkal Venca, pomalu sešlápni a rozjeď se. A situace se opakovala, sešlápla jsem co nejméně a auto zase vyrazilo jen s tím rozdílem, že zahvízdaly kola:-) Polda se jen otočil za námi, ale to už jsme byli naštěstí pryč…
Opět psychicky na dně
Přes inzerát jsem sehnala Venoušovi dobrou práci na víkend (chtěl jen chlapa), za 120 na den, mytí oken. U stejného bosse jsem začala pracovat i já. Roznášela jsem pro něj letáky. Všechno vypadalo ze začátku fajn – milý člověk, Čech, bavili jsme se o všem možném i o tom, jak na tom teď jsem. Zdálo se, že mi chce fakt pomoct tím, že mi dá práci. Pořád říkal něco ve smyslu neboooj, něco vymyslíme, nebuď smutná. Ale postupem času jsem poznala, že je to prostě český boss, který maže med kolem huby a hlavní prioritou je pro něj on sám a jeho prachy.
První den jsem odjela z domova kolem půl sedmé a vrátila se večer v devět. Výdělek asi 45 dolarů. Slíbeno bylo 6 dolarů za hodinu, což je sice minimum, ale vzala jsem to, protože si teď moc vybírat nemůžu.
Skutečnost byla ovšem taková, že se nepočítaly přejezdy mezi jednotlivými oblastmi. Třeba dvě hodiny jsme roznášeli, pak někde hodinu a půl jezdili s tím bossem a on si zařizoval věci pro sebe. To samozřejmě nebylo placené. Takže to vyšlo tak na osm hodin roznášení a dalších sedm hodin ježdění všude kolem. A navíc to bylo z Chicaga hodinu a půl daleko autem po dálnici. Každý den jsem najela přes 100 mil a to něco stálo.
Ten první den jsem makala jak šílenec, aby byl boss spokojený, aby byla třeba nějaká naděje, že dostanu bonus. Roznos letáků byl hodně velký fofr – nechodila jsem, ale skoro jsem běhala od baráku k baráku (a ty byly zatraceně daleko od sebe).
On nám řekl, že jsme dneska roznesli málo, že musíme zítra dvakrát víc. A prý by bylo dobré, abysme si koupili koloběžky (stojí 50 babek). Abysme byly rychlejší – peněz by nám dal stejně, ale pro něj to znamená víc roznesených letáků = víc práce = víc peněz – velmi výhodné.
Druhý den nám řekl, že si ty koloběžky musíme bezpodmínečně koupit, že přece 50 dolarů nic není. To jsem odmítla. A on se rozhodl neplatit nás od hodiny, ale deset centů za jeden leták, aby nás donutil si ty koloběžky koupit.
Další den jsem si přivezla alespoň brusle, abych byla o trochu rychlejší. Následovala další novinka, že to nebude deset centu za leták, ale jen sedm. Za hodinu neuvěřitelné dřiny jsem roznesla maximálně 100 letáků. A takhle celý den, na sluníčku, ve vedru 35 stupňů, bez vody (nebylo kde nabrat), nemožnost si dojít někam na záchod, najíst se atd. Boss za mnou jezdil dodávkou a kontroloval mě.
Nikdy se mi nepovedlo vydělat víc jak 50 dolarů za 15 hodin denně na nohou. Vylezla jsem doma z auta, dolezla jsem do pokoje, Venouš mě nakrmil nějakým jídlem, sprcha a spát. Někdy jsem ani neměla sílu jíst, prostě totální vyčerpání. Takhle jsem to vydržela týden. Byla jsem zase psychicky na dně.
Měla jsem sice práci, ale věděla jsem, že bych u něj dřela další měsíc a půl a měla bych tak 1500 dolarů (tady je minimum za měsíc tak 1600 za osmihodinovou práci) a ani bych se nepodívala na Chicago, do města, ani k jezeru, prostě vůbec nikam. Jen nehorázná dřina. Vlastně jsme tu už měsíc a kromě oslavy na Den nezávislosti jsem nikde nebyla. Je tady nádherná pláž u jezera, ale o tom vím jen z doslechu a z fotek na netu.
O víkendu jsem se potkala s mojí partou z Walmartu, ti mě chtěli vzít s sebou na další supermarket, ale musela bych pryč z Chicaga, do jiného státu a tady už máme zaplacené bydlení. Tento víkend se postupně rýsovaly další pracovní příležitosti. Měla jsem najednou na výběr asi z šesti různých prací. Všichni tvrdili, že je to jisté a že určitě v pondělí nastupuju. Měla jsem obrovské dilema, co zvolit, aby zas boss nebyl hajzl a abych konečně začala vydělávat.
Vyřešilo se to samo, když jsem v neděli volala, abych se domluvila na kolikátou mám v pondělí přijít. Postupně mi to krachovalo – jeden řekl, že potřebuju minimálně roční zkušenost, druhý, že jsem holka, třetí zas něco… A já jsem byla najednou úplně bez práce. Volala jsem zpátky tomu Čechovi na letáky, jestli můžu ještě přijít do práce, ale on už si někoho sehnal.
Práce na stavbě
Večer jsem seděla u Pavouka a jeho kumpánů smutná, že já jediná pořád nemám stálou práci. Přišel Tomas, jestli si nedám pivko a proč že jsem taková zkleslá. Zeptala jsem se, jestli náhodou neví o nějaké práci, tak jako jsem se ho i ostatních ptala každý den, když jsem u nich byla na návštěvě. Dělal si srandu, že nemá odvoz do práce a já že mu budu dělat osobního řidiče. Brala bych v tu chvíli téměř cokoliv všemi deseti.
Nakonec jsme v neděli v 11 večer, Tomas už byl trochu jak dělo, jeli k jeho šéfovi, že uděláme jeden pokus. Tomas mu řekl, že má na zítra pomocníka, já jsem mezitím čekala v autě…
On že se na mě musí jít podívat, no asi netušil, že jsem holka. Tomas mu to neřekl, protože by asi hned řekl ne, šlo totiž o práci na stavbě, tedy ryze chlapskou práci. Až když přisel k autu, tak z toho byl docela na větvi.
Vyptával se, jestli si na to troufám, že to není jen taková práce pro holčičky v sukýnce (měla jsem náhodou zrovna sukni, což jinak nenosím:-), že je to tvrdá práce pro chlapy. V podstatě jsem ho ukecala, ať to se mnou zkusí a pak uvidí a kdyžtak mě vyhodí. Souhlasil a dohodli jsme se na 7 dolarech na hodinu (Venouš má za stejnou práci 9, Tomas asi 12), protože jsem holka. Bylo mi to celkem jedno, protože jsem mohla jít druhý den do vytoužené práce, s chlapama malovat baráky.
Mám odpracovaný týden u svého nového bosse, dělám 10 – 12 hodin denně, což vychází na 70 dolarů denně, paráda. Jsem hodně unavená, vstávám v šest a vracím se v osm večer. Je to občas pěkná makačka, ale hlavní je, že nesedím doma na zadku v depkách a vydělávám dolary.
Chlapi na stavbě na mě zezačátku koukali jak na zjev, co tam dělá ta holka, ta že bude s nima makat? Vzhledem k tomu, že jsem byla happy, že můžu dělat a chtěla jsem, aby si mě boss nechal dál, dřela jsem jak čert a přitom jsem byla vysmátá jak rohlík:-) Ptali se mě jestli jsem si něco nedala, že to snad není normální.
Musím doufat, že bude práce. Všechno závisí na tom, jestli Marek (můj nový boss) sežene další zakázku. Protože barák, co teď děláme, už je skoro hotový. Vlastně děláme jen bassement – sklep, který byl původně neobyvatelný a plný harampádí, předěláváme na luxusní hnízdečko.
Nejdřív se dělal remodeling – ta velká sklepní místnost se musela rozdělit dřevěnými trámy na dvě menší plus nějaká koupelna atd… Ty trámy tvořily vlastně základní konstrukci rozdělujících stěn – příček. Pak se dávaly izolace na obvodové stěny. Pak drywall – sádrokartony. Potom následovalo patchování a sondování – zasádrování a zahlazování veškerých nerovností např. na spojích sádrokartonových desek. To dojde dokonce tak daleko, že člověk pak chodí se silnou lampou a svítí na to z různých úhlů, aby zjistil jakoukoliv sebemenší nerovnost – nesmí tam být žádná, ani ta co není vidět:)
A pak přichází na řadu malování a to opět úplně dovedené do detailu. Neexistuje, aby někde byl o trochu tmavější flíček, i kdyby to bylo v rohu místnosti za automatickou pračkou. Taky se stává, že majitelka si týden vybírá odstín bleděmodré, všichni dělníci čekají na pokyn. Vše se vymaluje a ona najednou přijde, že si to přece jen rozmyslela, že bude chtít o jedno číslo světlejší bleděmodrou, zkrátka jsou to magoři:)
Nakonec se dělaly podlahy. Původně na tom pracoval druhý boss – polák Janusz. Pohodový chlápek, ale vůbec mu to nešlo. Třeba si něco naměřil a pak šel uříznout lať – a za chvíli zpoza rohu slyším jen plno polských nadávek, které jsem tímto docela slušně začala ovládat. On byl schopný zkazit v krátkém čase jednoduchou věc klidně několikrát.
Já jsem se na to už nemohla dívat, a když odešel na záchod, zkusila jsem to. Nebylo to těžké, návod byl jednoduchý a mě to šlo docela rychle. Když přišel Janusz zpátky, nastala komická situace, ptal se kdo udělal ten kus podlahy, když byl pryč. Prý jsem měla říct, že umím dělat podlahy. Nikdy jsem nic podobného nedělala a z toho byl ještě víc na větvi:) Začali jsme to dělat spolu a perfektně nám to šlo.
Měla jsem ho ráda, i když komunikace mezi námi dost vázla. Polsky jsem se učila velmi pomalu a vždy to byly jen slova, takže když na mě spustil tou jejich šišlající hatmatilkou, mohla jsem jen kroutit hlavou. Člověk by řekl, že boss, který má v Americe firmu tři roky a o pár let déle tam žije, že bude umět alespoň základní věci. Ale tak to v Chicagu nefunguje. Je tam tolik Poláků, polských obchodů a hospod, že člověk nemusí umět kváknout a naopak je nevýhodou, když neumí polsky.
Díky tomu jsem i já byla několikrát odmítnuta, když jsem žádala o práci – sice umíš obstojně anglicky, ale neumíš polsky, tak tě neberem, protože bysme se nedomluvili… Občas se stávaly situace, kdy přišel americký majitel, kterému jsme předělávali dům a chtěl změnit nějaký detail. Janusz mě hned volal, ať to jdu domluvit. A já jsem se mu to simultánně snažila tlumočit do hodně lámané polštiny:)
Přes víkend pro mě bohužel Marek neměl práci, takže jsem jela s Vencou mýt okna. Jeli jsme do čtvrtí, kde jsem pro toho bosse před tím roznášela letáky. Je vidět, že kšeft z toho měl pěkný. Baráky to byly obrovské, sídla milionářů.
Byly tam místnosti, do kterých ty lidi ani nevkročí, co je rok dlouhý. A ty okna na mytí – to byl taky docela mazec. Občas ten barák měl prosklenou celou stěnu, takže nám na to nestačil ani žebřík a plazili jsme se z okolních oken, aby nezůstal ani kousek neumytý.
Vencův výdělek byl 120 dolarů, můj jen 60 za stejný job. Druhý den jsme udělali snad 4 baráky. Za jeden barák náš boss (který na to ani nešáhl) může zkásnout i 1000 dolarů, což je úplně neuvěřitelné. Končili jsme v 11 hodin večer hotoví a před sebou ještě hodinu a půl domu autem. Proto mu Venca řekl, jestli by mi nemohl přidat třeba dvacku, když makáme oba stejně. On nás totiž platil paušálně za den a nezajímalo ho kolik hodin to bylo. Neuvěřitelně se naštval, a vypadalo to, že víkendová práce u něj je asi pasé.
Naopak s Markem, českým bossem, se kterým jsem převážně malovala se pracovalo super. Je to mladý kluk, který si vydělával ze začátku jako já a pak si s Januszem založil firmu, aby nedřel na bosse, ale na sebe. Vzhledem k tomu, že v Chicagu je takových firem hodně, neměl to lehké a moc si nepolepšil. Dřel jako vůl, občas ho někdo podvedl, nezaplatil mu, takže firma sice měla práci, ale splácel nářadí a auto, takže taky nic moc situace.
Občas mě bral třeba o víkendech na malé zakázky, které byly na jeden dva dny. Jeli jsme jeho dodávkou a kecali. Sblížili jsme se docela dost, on měl svoji těžkou situaci a já svoji, takže jsme se navzájem tahali ze špatných nálad. On na tom byl asi hůř, mě vlastně hrozil jen prodělek 50 tisíc Kč, ale mohla jsem se na to tam vykašlat a jet pryč. On byl vázaný tou firmou, splátkami všeho možného atd… Občas litoval, že tu firmu vůbec zakládal, že by nejradši vzal auto, psa a jel začít úplně někam jinam od začátku. Ale to nešlo, proto měl občas taky docela depky.
Ty víkendovky s ním byly nejlepší – jeli jsme někam sami a nebyli vázáni na ostatní a práci jsme si taky dělali podle sebe. Občas byla docela zábava. On trochu hulil, takže jednou ubalil špeka než jsme šli na to. Já jsem čekala v dodávce, zatímco on šel domluvit cenu a ostatní podmínky kšeftu. Nechápala jsem jak mohl cokoliv seriózně domlouvat. Za pár minut na mě zamával vztyčeným palcem, že je vše OK, ať sundám žebříky a jdem na to.
Samotná práce pak byla o dost veselejší než obvykle. Každý stál na svém žebříku v ruce kýbl s barvou v druhé štětku a tlemili jsme se na sebe jak praštění. Samozřejmě jsme museli odvést práci jako obvykle na výbornou, chyby se netolerovaly. Stát 15 metrů nad zemí na tom žebříku ve vedru, že z nás lilo a ani jednou nepřetáhnout to byla jinak docela makačka, ale v tu chvíli nás to dost bavilo. Na tyhle drobné zakázky se dobře vzpomíná – byla sranda a vybočovalo to z řady dní, kdy byla těžká dřina.
Po jedné takové víkendovce, když jsme jeli zpátky do Chicaga, uvízli jsme jako obvykle v zácpě, Amíci tomu říkají traffic. V trafficu stojíte klidně hodinu na čtyřproudé dálnici a to každý den. Když jsme takhle uvízli, zeptala jsem se Marka, jestli mi nedá místo 7 dolarů na hodinu 8. Věděla jsem, že nemá lehkou situaci, ale dolar navíc nic není a on nakonec souhlasil. Byla jsem ráda, protože se dalo vydělat za den i přes sto dolarů, většinou jsme nedělali míň jak 10-12 hodin denně.
Konečně odměna
Náš společenský život se trochu vylepšil i díky tomu, že máme auto. Po práci můžeme zajet kamkoliv. Sice jsme unavení, takže žádné dlouhé výlety moc nepřipadají v úvahu, ale stačí i pár bloků odsud na hamburger. Zamilovali jsme si Whopper od Burger Kinga – tenhle vynikající burger stojí jen dolar.
Byli jsme také asi dvakrát v All-you-can-eat neboli česky přežírák. Zaplatíte 7 dolarů vstup a jíte dokud se nemůžete ani hnout. Je tam snad všechno od různých druhů masa, mořských potvor, ovoce a zmrzliny, kávy, limonády. Je mi špatně jen si na to vzpomenu:-)
Zajeli jsme také nakupovat oblečení. Je skoro neuvěřitelné, kolik tady všechno stojí. Mikina Quicksilver, na kterou jsem u nás v ČR slintala (stála asi 3000,-) tady stojí dvacku. Stejně tak boty, koupila jsem si vysněné černé Vansky asi za 35 babek. Tričko Billabong, za které v ČR chtěli 1000 korun, stálo asi 3 dolary. No prostě pro nás to bylo něco nevídaného a já jsem si tím kompenzovala špatnou náladu.
Chicago downtown
Jeden večer jsme konečně zajeli do centra Chicaga, na druhý největší mrakokrap na světě – Sears Tower.
Výtahem do 103. patra jsme jeli pár sekund a pak ten výhled, uaaa… Akorát zapadlo Slunce a Chicago začalo žít nočním životem. Osvícený downtown okolo nás byl úchvatný, auta pod námi vypadala jako spousta hemžících se světlušek.
Zpátky jsme jeli jinudy a zabloudili na South, což je čtvrť, kde žije spodina a bělocha tam téměř nepotkáte. Vypadá to jako ve filmu, na ulicích se potulují černošské gangy a moc bezpečné to tu není.
Zastavili jsme na jedné křižovatce na červenou a všimli si jedné takové partičky povalující se pár metrů od nás na jednom zaparkovaném autě. Oni koukali na nás, co tam pohledáváme, my na ně a modlili se, ať naskočí zelená:)
Tohle byl vlastně teprve druhý výlet do města za měsíc a půl, co tady jsme. Děláme oba dva sedm dní v týdnu a těžko jde skloubit zábavu a práci.
Čas hrozně letí, už je půlka srpna. Venca si řekl o zvýšení platu a maluje teď za 10 USD/hod, plus o víkendech když se ještě myly okna vydělal za každý den 120 dolarů. Takže on je docela za vodou. Se mnou je to o trochu horší. Jak se všechno začalo obracet k lepšímu, tak se to zas začalo trochu hatit a Marek nemá teď zakázky. Pro něj 14 dní nedělat není zas taková tragédie. Ale my už budeme pomalu končit, takže by to honem rychle chtělo nahnat ještě pár dolarů, abysme mohli procestovat Státy tak, jak jsme si vysnili.
Niagárské vodopády
Tento víkend v pátek večer jsme se dozvěděli, že v sobotu pro nás není práce. Bylo deset večer, seděli jsme u Majky a Pala a zjistili jsme, že vlastně máme první víkend všichni 4 volno. Rozhodli jsme se během deseti minut, že toho musíme využít. Vyrazili jsme na dlouhou cestu přes noc na výlet k Niagárským vodopádům.
Cestou jsme se zastavili u Burger Kinga pro hamburgery, nebyl čas připravovat něco k jídlu. Všichni jsme byli natěšení, jeli jsme na náš první větší výlet – přes pět států, 550 mil, deset hodin autem.
Dopoledne jsme dorazili na místo. Sice už tam byla spousta turistů, ale to jsme se snažili nevnímat. Kousek jsme šli s davem a za chvíli jsme mohli obdivovat menší vodopády a o kousek dál světoznámé Horseshoe Falls – masa vody se řítila kolem dokola do velké hloubky a připomínala tím obklopením prostoru podkovu.
Na druhé straně byla Kanada, kam jsme se chtěli jít podívat pěšky přes most. Ale byli jsme na seznamu nežádoucích zemí (spolu s námi tam bylo třeba Džibuti, Čad atd.) a nebyli jsme tedy vpuštěni, protože jsem neměli platné vízum.
Zaplatili jsme si krátký výlet lodí Maid of the Mist přímo pod vodopády k podkově Horseshoe. Byl to celkem zážitek, všichni jsme vyfasovali modré slušivé pláštěnky. Loď se přiblížila k tomu hukotu tak blízko, že jsme byli všichni mokří a skoro jsme nestíhali schovat své foťáky. Když jsme se dostatečně pokochali, byl podvečer a přes noc jsme se zase vydali zpátky do Chicaga.
Ve 4 v noci jsme dojeli domu a já jsem ráno vstávala rovnou do práce. Sehnala jsem totiž další práci, ale do poslední chvíle jsem nevěřila, že to vyjde. Jedna manažerka české hospody se kupodivu ozvala – dostala jsem práci barmanky. Bohužel mě tam chtěla jen v neděli, prý na zkoušku a potom kdyžtak na stálo. Jenže my asi za tři týdny mizíme pryč. Takže to budou max. 3-4 odpracované dny, ale byla jsem ráda, že vůbec něco.
Byla jsem hodně unavená po tom výletě, protože jsem dva dny za sebou skoro nespala. Na baru jsem si odpracovala 13 hodin. Po směně jsem ale měla obrovskou radost – od majitelky jsem měla plat 60 dolarů plus 100 dolarů dýška od kumpánů. Kdyby tahle práce byla dřív, rázem by se rozplynuly obavy o dluhy…
Leave a Reply