V 5:30 byl budíček převážně vzbuzených osob. Už se rozednívalo, za což jsme byli vděční. Po nočním zážitku jsem se bála jít ven se jen vyčůrat. Zkontrolovali jsme pohledem stan Amíků a rychle odjeli pryč s obavami nejen z rangera, ale i z medvěda.
Pokračovali jsme dál na jih do dalšího národního parku – Death Valley. To teprve poznáme, proč se mu říká Údolí smrti. Zastavili jsme v oáze Stovepipe Wells, po dlouhé době jediné zelené místo a civilizace. Jinak všude kolem suchá pustina a začínalo být pořádné vedro. To bylo po většinu naší cesty, ale tohle vedro bylo nad 35 stupňů Celsia. Není divu, Údolí smrti je poušť ohraničená horami, proláklinami a krátery.
Sjížděli jsme dále do údolí, projížděli jsme pustou krajinou s písečnými dunami, občas se objevil keřík.
Dorazili jsme do Furnace Creek, kde se nacházelo visitor center a také kemp 190 stop pod hladinou moře. Nedovedu si představit, jak tady v tom vedru může někdo spát. Teploměr tady ve stínu ukazoval 42°C. Uvítali jsme návštěvu zmiňovaného návštěvnického centra, kde jsme doplnili zásoby vody a příjemně se zchladili v klimatizované místnosti.
Jako v každém centru zde byla spousta informací o parku a lze shlédnout i video. Rangeři jsou vždy ochotní poradit, co zajímavého navštívit a na co si dát pozor. Moc zvířat tu nežije, nebezpečí hrozí vlivem extrémních klimatických podmínek, o čemž jsme se za pár okamžiků přesvědčili i my.
Uvízli jsme v pouštním pekle
Chtěli jsme zajet až na Dante’s View – zajímavé místo, kam se dalo dostat výjezdem do pořádného kopce do hor. Cestou jsme zastavili na Zabriskie point, kde se nám naskytl úžasný výhled na písečné hory.
Vedro z nich sálalo, venku se dalo vydržet jen pár minut. Informační cedule důrazně varovaly před opuštěním vozidla. Dokonce zde zemřel člověk, který se šel na půl hodiny projít po okolí.
Jeli jsme dál do Funeral Mountains (pěkný název), po delší době řídil Palo. Najednou jsem si všimla ručičky na budíku ukazatele teploty na palubní desce, už byla v červeném poli. Zařvala jsem: vaříme, Palo zastav!!! Pozdě… Z auta se jen hulilo, vylezli jsme alespoň otevřít kapotu.
Rangeři radili, že pokud se něco takového stane, máme zůstat v autě a čekat než přijede hlídka. Čekali jsme až auto vychladne, ale ani noha. Jen občas projeli nějací turisti, jedni dokonce zastavili, jestli něco nepotřebujeme. Měli jsme pár galonů vody, takže jsme zatím s díky odmítli a dál čekali, až se vroucí voda trochu uklidní.
Po nějaké době jsme uvolnili uzávěr, jen to zasyčelo a víčko tlakem vystřelilo. Čekali jsme dalších pár desítek minut a pomalu tam lili vodu, jen se to vypařilo. Nakonec v tom zahučela celá naše zásoba vody i na pití pro nás. Museli jsme urychleně sjet dolů zpět do Furnace Creek napít se.
Nabrali jsme vodu do všech nádob, co jsme v autě měli. Dali napít autu i sobě a nechali naši Mazdu vychladnout. Dostali jsme strach, protože cesta ven z Údolí smrti vedla jen přes hory. Jakékoliv stoupání bylo pro naše auto smrtící – začalo po chvíli zas vařit. Chtěli jsme odsud z toho pekla co nejdříve zmizet.
Jeli jsme cestou nejmenšího odporu, výjezdem, který překonával nejmírnější stoupání, přesto to byl velký problém. Zastavili jsme u Badwater Basin – nejnižší místo USA (85,5 m pod hladinou moře).
Pokračovali jsme dál, vedro nás uvnitř auta úplně dusilo. Otevření oken byla sebevražda, protože to bylo jakoby na nás namířili fukar s horkým vzduchem. Bez otevřených oken se zas nedalo po chvíli dýchat. Zapnout klimatizaci nešlo, protože auto začalo zas vařit.
Jeli jsme zatím po rovné silnici táhnoucí se do velké dálky před námi. Pak začala ta horší část, cesta přes hory. Dělali jsme pravidelné zastávky tak, aby ručička teploměru nedosahovala do červeného pole. Pravidelně jsme dolévali vodu a postupně to zas sežralo všechno, co jsme měli. Bohužel motor auta vůbec nezněl tak, jak by měl a smrděl přepálený olej.
Díky bohu jsme překonali horské sedlo, kde jsme překročili hranice parku. To nejhorší jsme měli za sebou, ale nálada byla na bodu mrazu. Vždyť jsme nebyli ani v polovině naší cesty a auto nevypadalo dobře. U první benzínky a zároveň civilizace jsme koupili olej a dolili ho do motoru. Bohužel Pala ani nenapadlo říct, že to zaplatí.
Jeli jsme další z nekonečných silnic v poušti Mojave – zvláštností oproti naší vlasti je, že silnice je směrově úplně rovná až na obzor (několik mil až desítek mil), ale za to si vůbec nedělají hlavu s úpravou zemního tělesa pod vozovkou, takže se cesta vlní výškově jako vlny v moři.
Vedle silnice je v mapě značen vojenský prostor (Fort Irwin National Training Center), prohánělo se tam velké nákladní auto přímo po poušti. Prostor má značnou rozlohu a Americká armáda zde testuje kde co. Normální člověk nemá ani tušení, co se v odlehlé, civilizaci vzdálené, poušti děje.
Přiblížili jsme se civilizaci dále na jihozápad. Čím více na jih, u dálničních odpočívadel se vyskytují častěji upozornění, že se všude okolo vyskytují chřestýši. U San Bernardina jsme přespali.
Los Angeles
Druhý den ráno jsme opět vyrazili brzy. Bohužel “zvuk” auta se nezlepšil spíš naopak. Dojeli jsme na předměstí Los Angeles, kde jsme hledali nějaký autoservis. Nechtěli jsme žádný drahý někde v centru, proto jsme našli mexický.
Servisman se s tím jel projet a vůbec se netvářil nadšeně. Prý nemůže říct, co s tím přesně je. Aby s tím něco provedl, bude to trvat tři nebo čtyři dny a může to stát i přes tisíc dolarů. Majka s Palem neměli zájem se na opravě finančně podílet, ačkoliv problémy začaly jejich vinou v Death Valley. Tím se ještě více prohlubují konflikty mezi námi. Nám s Vencou vadí, že se jen vozí a veškeré náklady na pořízení auta a další výdaje platíme my. Rozhodli jsme se pokračovat dále v cestě a doufáme, že auto ještě vydrží.
Odpoledne jsme jeli prohlédnout si LA. Prošli jsme si chodník slávy na Hollywood Boulevard. Poté jsme opět usedli do auta a nechali se po Mulholand Drive dovést do milionářské čtvrti Beverly Hills. Na kopci se naskytl výhled na město, na slavný nápis HOLLYWOOD na protější skále. Ale upřímně LA mě moc nenadchlo.
Město bylo plné smogu a nebýt odpoledne stráveného poté na pláži v Santa Monice, nebylo zde téměř nic, co by mě nějak více zaujalo. Pláž byla jak vystřižená ze seriálu, žeby Baywatch?:-) Vykoupání v Tichém oceánu přišlo opravdu vhod. Po tomto příjemném osvěžení v moři jsme se vydali dále na jih po pobřeží směrem do San Diega. Jeli jsme po 7 proudé (!) dálnici kolem losangeleského letiště.
Narušení vojenského prostoru
Pomalu se setmělo a bylo třeba najít bydlení na dnešní noc. V této husté aglomeraci to byl trochu problém, všude luxusní kempy za 30 dolarů za noc, což pro nás bylo příliš drahé.
Jeli jsme dál po rušné dálnici, já jsem seděla za volantem a už jsem byla dost unavená. Ostatní spali. Zahlédla jsem ceduli Camp a odbočila z dálnice. Jela jsem kousek po té odbočce a po chvíli jsme zastavili v koloně asi deseti aut. Popojeli jsme postupně blíž, myslela jsem, že je to vjezd do kempu. To jsem se ale hodně spletla…
Stál tam voják se zbraní, stáhla jsem okno a on mi svítil baterkou do obličeje. Nechápala jsem vůbec co se děje. On říkal něco ve smyslu, že jsme se pokusili narušit vojenský prostor a svítil baterkou i na zbylé členy posádky našeho auta. Všichni se začali probouzet a Majka byla hodně rozespalá, takže vypadala, že je úplně mimo. On nás hned začal vyslýchat, jestli ji tam nedržíme násilím a ptal se ji, jestli je OK. Ona neuměla anglicky téměř ani slovo a když byla vzbuzena vojákem, který na ni mířil baterkou, v ruce tu zbraň, tak se tvářila docela vyjukaně.
Pochopila jsem, že jsme asi zajeli někam, kam jsme neměli a vysvětlovala, že hledáme kemp na spaní. Voják trval na tom, že máme zajet ke kraji ke stanovišti, kde byl další voják – vysílačkou mu sdělil, že jsme “narušitelé” a ať prohledají naše po střechu narvané auto. Zajeli jsme tedy k dalšímu vojákovi. Měla jsem strach, přece jen jsem neměla u sebe mezinárodní řidičský průkaz (jen český). Vojákovi jsem opět vysvětlovala, že jsme jen unavení a hledali jsme klasický kemp a že potřebujeme jen někde přespat. On nás po několika minutách propustil ven z toho vojenského prostoru. Potom jsem se dívala do mapy, kde byla velká šedivá plocha a na ní jen nápis CAMP PENDLETON MARINE CORPS BASE:-)
Do San Diega jsme ten večer už nedojeli, našli jsme skutečný kemp sítě KOA – jeden z těch, které mají všechny vymoženosti včetně sauny, solárka, satelitní TV… a tedy i cena tomu odpovídala (25 USD). Čekali jsme pár desítek metrů na příjezdové komunikaci, až se člověk na bráně uloží ke spánku a my budeme moci projet bez povšimnutí. Byla to trochu bojovka, ale podařilo se.
Leave a Reply