Sangre de Cristo znamená “krev Krista” a je to nejjižnější část Rocky Mountains, táhnoucí se ze severu státu New Mexico přes jižní část Colorada. Tyhle zasněžené “alpské” vrcholky naproti přes údolí mě lákají v podstatě pořád, mám je totiž na očích každý den. Nedá se tomu odolat!
Jakobych neustále v hlavě slyšela známá slova Johna Muira:
Mountains are calling and I must go. (Hory volají a já musím jít)
Občas tam podnikneme výlet s dětma, třeba tradiční podzimní a zimní procházku v jednom. Zatímco dole byly krásné zlaté barvy podzimu…
… o kousek výš nás přepadla sněhová bouře, kde se děti koulovaly a stavěly sněhuláka.
Na mnoha místech se dá kempovat “na divoko”, což jsme si oblíbili. V tradičním kempu “se sousedy hned vedle” už jsem nebyla ani nepamatuju. Jednou jsme si našli perfektní místo u horského potoka, kde se děti opravdu vyblbly. Samozřejmě překvapené, jaktože v tom letním hicu je ta voda tááák ledovááá!
Druhý den celkem těžce nesly velice strmý krpál nahoru k horskému jezeru, kdy nás navíc honila bouřka a bylo třeba se rychle vrátit dolů.
Tyhle Rockies jsou totiž trochu jako Alpy – abyste něco viděli, musíte vylézt dost nahoru a daleko. I když použijete nějakou vysokohorskou silnici nebo lanovku.
Je tady spousta pěkných míst, i když chcete jen vylézt z auta, ale ty zasněžené tří-/čtyřtisícovky zas tak dostupné nejsou. I proto jsem se rozhodla využít ten čas, kdy naše děti odletěly do Evropy. [červen 2023]
Uprostřed léta je i u nás ve vysokohorském městečku Los Alamos (2400 m n.m.) pěkné vedro a moje touha po sněhu a ledu byla prostě nezastavitelná. Přes ty nejvyšší kopce naproti od nás se může přehnat sněhová bouřka kdykoliv v roce.
Santa Fe Baldy backpacking
Když náš místní “Los Alamos horo klub” vyhlásil backpacking akci na vrchol Santa Fe Baldy (12632 ft / 3850 m), nešlo odolat.
Dojeli jsme nahoru do lyžařského resortu po klasické klikatici, asi půl hodiny z města Santa Fe. Odsud na vrchol Santa Fe Baldy by to bylo necelých 14 mil (22 kilometrů) a 3500 stop převýšení (1050 m). Ale my jsme neměli v plánu jít tou nejkratší cestou. Naopak, chtěli jsme v horách strávit několik dní a zajít i do odboček poblíž.
Seznámili jsme se s ostatními čundráky z party a překvapivě jsme tam potkali jednoho Čecha, navíc povědomého. Zjistili jsme, že dělal Mikuláše českým dětem v Los Alamos. Později jsme se dozvěděli, že studoval na ČVUT v Praze stejně jako my a dokonce bydlel na Strahovských kolejích stejně jako my!
První kroky na backpakingu jsou vždycky jak za trest, protože ta obrovská potvora na zádech váží snad sto kilo. Musí se tady totiž tahat nejen všechno normální vybavení na kempování, ale i medvědí barel na uschování jídla. Ten je těžký i prázdný, aby vydržel nájezd medvěda.
Vylezli jsme kus do kopce a najednou byly úplně všude housenky. Nedalo se vůbec šlápnout na zem, aniž bych minimálně dvě nebo tři nerozdrtila. Jak procházka minovým polem, fuj!
Nějaká housenka by mě jen tak nerozhodila, ale měla jsem stále v paměti hodně nepříjemný zážitek z doby kdy jsme žili v Texasu. Tenkrát jsem byla těhotná, nedaleko do porodu. Sedla jsem si do auta a dotkla se sedadla, kde zrovna seděla jedna taková roztomile chlupatá housenka.
No není nádherná, jen si jí pohladit, že jo? Ukázalo se, že to byl pěkně nebezpečný druh – asp / puss caterpillar. Jedovaté ostny té housenky se mi zabodly do kůže a vyvovaly nesnesitelné křeče, které trvaly celý den. Při každém nádechu jsem měla obrovské bolesti a byla si skoro jistá, že buď předčasně porodím nebo potratím. Asi po 10 hodinách to najednou celkem ustalo a já jsem se mohla konečně bezbolestně nadechnout. Téměř okamžitě jsem vyčerpáním usnula. Naše dítě přišlo nakonec na svět jak mělo o něco později. Ale od té doby si na housenky dávám pozor.
Došli jsme k místu, kde se musel překročit horský potok Rio Nambe. K mé radosti podstatně ubylo housenek, takže bylo kam šlápnout.
Po kratší pauze jsme se zase vydali víc do kopce až jsme dorazili na pěknou louku. Postavili jsme si tábor a zjistili, že do tmy máme ještě dost času. Tak jsme vyrazili ještě na další výlet, tentokrát na lehko (to byla úúúleva!), k pár mil vzdálenému horskému jezírku Spirit.
Cesta vedla trochu ponurým zničeným lesem, ale byla tam i spousta rozkvetlých kytek.
Druhý den ráno jsme se vydali do strmého kopce směrem k našemu hlavnímu cíli – Santa Fe Baldy. Docela rychle jsme se dostali nad hranici lesa a pochopili pravý význam názvu hory Baldy (plešoun). Foukalo tam tak, že nám to rvalo čepice z hlav, a to jsme zatím byli dost daleko od vrcholu.
Čím výš, tím více sněhu, což mi vážně udělalo radost! Na konci června celkem ojedinělá šance se zchladit.
Přesto se kolem vyskytovaly různé divoké kytky i zvířata (svišti, veverky, ptáci).
Stoupali jsme do prudkého kopce a vítr zesílil tak, že Martin ani nechtěl jít na vrchol. Představa, že půjde někde po hřebeni s propastí na obou stranách, ve vichřici, ho úplně nelákala. Ale přemluvila jsem ho, ať to zkusíme ještě kousek a uvidíme jak to dál bude vypadat.
Vítr poblíž vrcholu moc nepolevil, ale závěr cesty překvapivě nebyl po hřebeni, ale po cestičce “skoro na louce”.
Došli jsme na vrchol Santa Fe Baldy, kde bylo překvapivě ještě líp, protože se šlo schovat za hromadu šutrů. Mohli jsme si dát sváču a kochat se. Veverky potvory lítaly kolem, evidentně zvyklé na krmení nebo zbytky od lidí.
Dole pod námi mě lákalo alpské jezero Katherine, které se nedalo ani vyfotit. Musela bych na okraj sněhového převisu, který by se se mnou mohl utrhnout přímo do toho jezera. Já si tam radši příště dojdu pěšky.
Po cestě dolů jsme potkali tátu s klukem, který toho už evidentně měl dost. Chtěli jsme je povzbudit – máte to už jen 2 kiláky na vrchol! Ale jim bylo jasné, že to je ještě krpál jak prase. A taky už věděli co mají ten den za sebou, tj. že půjdou ještě zpátky dalších 11 km dolů v náročném terénu, pokud se jim podaří dostat na vrchol.
Já jsem byla fakt ráda, že jsme to nešli v jeden den a už vůbec ne s dětma. Věřím, že je sem taky někdy vezmem, ale asi je rozumné přespat v polovině cesty, na louce u kraje lesa. I když člověk musí táhnout všechny ty těžké krámy na zádech.
Večer po návratu jsme si společně sedli kolem ohně a mě zazpívali “Happy birthday”, protože jsem zrovna ten den měla narozeniny. To, že jsem v horách s manželem a zdolali jsme zasněžený vrcholek, byl ten nejlepší dárek! Ty diamanty dostanu holt příště anebo radši nějakou 14-ti tisícovku v Coloradu? 🙂
Druhý den ráno byl čas sbalit tábor a jít dolů. Udělali jsme si po cestě ještě krátkou odbočku k alpskému jezeru Nambe. No krátkou, ale za to pekelně do kopce. Všichni ostatní zahodili svoje mega těžké batohy do lesa, aby to nemuseli tahat nahoru. Kromě mě – ty moje fotografické krámy v ceně x tisíc dolarů nemůžu nechat někde jen tak válet. Alespoň jsem měla výmluvu, když už jsem lapala po dechu – počkej, tohle musím vyfotit!
Konečně nebylo kam stoupat a objevilo se jezero. Na můj vkus tam bylo trochu víc lidí – na to už jsme si v liduprázdném New Mexicu odvykli. Ale byla jsem samozřejmě ráda, že se dalo někde sednout a koukat se na hory kolem.
Na ty strmé skály nad jezerem jsme se škrábali o týden později. Cestička na vrchol se nám nějak ztratila a museli jsme hledat, kterou skálu vlastně přelézt.
Na vrchol Lake Peak (12409 ft / 3782 m) jsme se nakonec nějak dostali. Perfektní výhledy na všechny strany stály za to, jen nás to zase chtělo zfouknout dolů do hlubin. Za mnou na fotce je plešoun Santa Fe Baldy, kde jsme byli před pár dny.
V dálce nad horama se stahovaly temné mraky, což bylo znamení zase vyrazit dolů.
Tak tak jsme stihli slézt po skalách z vrcholu a dostat se z exponovaného hřebene, když nás dohnala bouřka. Dolů jsme se dostali v pohodě, jen jsme trochu zmokli.
Great Sand Dunes
Do pohoří Sangre de Cristo se počítá i velká část jižního Colorada se spoustou 14-ti tisícovek a národním parkem Great Sand Dunes. Děti si tam zabobovaly na písečných dunách.
Zažili jsme i typickou písečnou bouři, která nás z hor předčasně vyhnala.
Sangre de Cristo v jižním Coloradu zatím nemáme více prozkoumané, takže se tam určitě budeme vracet.
Naopak náš nejvyšší vrchol v New Mexicu (Wheeler Peak – 13167 ft /4013 m) známe docela dobře. Zažili jsme tam už pár dobrodružství s dětma i bez nich. Více vám o tom napíšu zase příště.
Leave a Reply