Doprava v Houstonu, koupě auta v USA

Rozlehlý Houston

Houston je domovem více než 2 milionům obyvatel (4. největší město v USA), celkově spolu s Sugar Land a Baytown tvoří metropoli s 6 miliony lidí. Je sice největším velkoměstem v Texasu, ale není hlavním městem státu, tím je Austin.

Dominantou Houstonu je “hlavní” downtown s pár mrakodrapy…

… a několik dalších izolovaných dowtownů s vyššími budovami. Mimo tyto oblasti jsou všude spíš nízké budovy (max 2 až 3 patra) roztahané na velké ploše přes 1500 km².

Metro – městská hromadná doprava v Houstonu

Vzhledem k velké rozloze města je tu naprostou nutností auto. Městská hromadná doprava tu není příliš rozvinutá a její použití je docela těžkopádné. Veřejnému systému dopravy říkají Metro, ale s pražskou podzemkou to nemá vůbec nic společného. Jezdí tu jen autobusy a jedna linka tramvaje uprostřed města.

Bohužel na většině zastávek není ani jízdní řád, obvykle tam bývá alespoň menší cedulka s cílovou destinací a telefoním číslem na informace.

Stejně to podle řádu moc nejezdí a ani nemůže. Autobus totiž buď staví skoro každých 200 metrů nebo naopak vůbec – záleží, jestli na zastávce stojí lidi nebo někdo vystupuje. Aby autobus zastavil, musí se dát řidiči znamení zataháním za provaz, jinak nezastavuje. Tohle bude zřejmě důvod proč to nemůže jezdit na čas – někdy ujede pár kilometrů bez zastavení jindy staví na “každém” rohu.

V oblasti Medical Center (místo s největší koncentrací nemocnic na světě) operuje také jediná tramvajová linka ve městě. Jde o moderní tramvaj, která valí jako o závod.

Cestu městskou hromadnou dopravou si lze docela dobře naplánovat na oficiálním webu Metra – ukáže to nejen čas a čísla linek, ale i mapu s vyznačenými trasami (pěšky, autobusem). Jak jsem už psala, jen ty časy je třeba brát hodně orientačně. Třeba do práce bych touto dopravou nejela, protože bych mohla dorazit klidně na čas nebo o dvě hodiny později.

Taxi

Na městskou dopravu se nedá moc spoléhat, dalším způsobem přepravy je taxislužba. Bohužel i tady jsme narazili trochu na problémy. Dvakrát jsme objednávali taxík dopředu přes internet. Martinovi letělo letadlo do Chicaga a tak si chtěl být jistý, že taxík určitě přijede. Jenže nepřijel. Nakonec náhodou odchytil taxi na hlavní ulici, což bylo docela štěstí, protože jich tu tolik nejezdí.

Napodruhé jsme zase jeli na čas na nějakou schůzku, ale opět stejný průběh. Přišlo potvrzení emailem, že se na nás těší, ale taxík nikde. Naopak když jsme si ho objednali po telefonu, tak dorazil vždy. Těžko říct, jestli ty dva neúspěšné pokusy přes internet byla jen náhoda.

Výběr auta, Carfax, registration, title

Auto jsme začali vybírat hned po příjezdu do USA, ale ani po 14 dnech nebylo jasné kam jet, od koho koupit a co. Profesor z UH nám doporučil jednu osvědčenou dealerku, ale ceny ojetých aut u ní začínali na 10 tis. dolarech. My jsme nechtěli dát více než 8 tisíc i s daní a tak jsme dál zkoušeli různé vyhledávače na internetu, pomocí nichž jsme si vytipovali pár lokalit.

Osobní majitele aut jsme nakonec z výběru úplně vyřadili, protože se tomu prostě nedalo věřit. Navíc nákup u privátního majitele neumožňuje zkontrolovat záznamy o vozidle, tzv. Carfax. Tam je uvedeno, co všechno se s autem v minulosti dělo – bouračky, opravy, možné zatopení vozidla (to je tady docela častý problém), předchozí majitelé atd.

Další výhoda koupě auta u dealera je, že zařídí formality: title (potvrzení, že jsme majiteli auta), registration (v autě se pak musí vylepit nálepka registration sticker a ročně obnovovat) a licence plates (značky). Jinak se s tím musí na úřad Department of Motor Vehicles – bez toho se nedá jezdit, pokud se nevyřídí dočasné povolení. Nevýhody dealerů jsou o něco vyšší ceny a mimořádné ukecávací a ojebávací schopnosti.

Vyrazili jsme taxíkem na místo, kde byli rovnou tři velcí dealeři aut. Bohužel taxikář tam netrefil a ještě nám strhnul dvojnásobek částky z karty (později se druhá platba automaticky zrušila). Poblíž byl hojně doporučovaný dealer Carmax, tak jsme se nechali vyhodit tam.

Jenže nejlevnější auto stálo 10k bez daně, mělo manuální převodovku a bylo příliš staré. Ceny ostatních ojetin byly ještě o dost vyšší a při ceně 15 tisíc za nové auto tohle jednoduše nemělo smysl.

Další místo se třemi velkými autoprodejci bylo jen 500 metrů daleko, pěšky co by kamenem dohodil. Ale bylo to na druhé straně dálnice, kterou nebylo možné přejít pěšky. Museli jsme si na to znovu zavolat taxík. Poučení pro příště – alespoň na shánění auta je dobré si nějaké půjčit i za cenu “zbytečně” vyhozených peněz.

Nákup auta

Na místě jsme dealerovi řekli, kolik chceme maximálně utratit a co si přibližně představujeme. Neměli jsme moc na výběr a podle toho taky vypadaly jeho nabídky. Vodil nás kolem plechovek, které stejně stály přes 5 tisíc. Jednou to ani nenastartoval, u druhého auta zase svítily kontrolky atd., celkem beznaděj.

Zavedl nás do své kanceláře a hledali jsme online v jejich databázi. Po několika hodinách jednání jsme měli vybráno, už nám to měli jen dovézt z jiného obchodu. V ten moment se zjistilo, že vybrané auto právě někdo koupil. Zdlouhavá procedura pokračovala – asi je to i jejich strategie, zákazníka co nejvíc “utahat”, aby pak podepsal cokoliv. O pár let později jsme zjistili, jak nakupovat auta relativně bez starostí (popisujem v naší knížce).

Nakonec se našel jeden kousek, šli jsme se projet, zkontrolovali Carfax a zamluvili si ho, abysme mohli ještě zkontrolovat nabídky okolních dealerů dosažitelných pěšky. Tam to nebylo o nic lepší, zase nás vodili po vrakovišti.

Vrátili jsme se tedy k původnímu dealerovi a začali vyřizovat papíry. Auto jsme telefonicky pojistili a slíbili, že si do měsíce uděláme texasský řidičák. Jinak je pojištění dražší a bude se nám to hodit i na jiné věci. Povinné pojištění v rozsahu liability coverage (podobné našemu povinnému ručení) nás stojí asi 60 USD měsíčně, full coverage (havarijní pojistka) by vyšla asi na dvojnásobek. Po pár dalších hodinách jsme tedy konečně mohli odjet naším autem – Ford Taurus z roku 2006.

Leasing vs. loan

Ještě doplním, že jsme nejdříve zvažovali dva způsoby jak pořídit nové auto kvůli zárukám. U těch ojetin jsme se prostě báli, aby se to nepo… Prvním způsobem je car loan (klasická půjčka). Nabídli nám úrok APR kolem 20 procent, protože nemáme kreditní historii (pokud je dobré kreditní skóre, půjčka může být mnohem výhodnější). Takovou nabídku jsme nemohli přijmout.

Druhou možností je leasing, tj. něco jako půjčení nového auta na dva nebo tři roky. Většinou se platí 100 až 300 dolarů měsíčně podle typu auta. Pak se auto vrací dealerovi, musí být v pořádku a na tachometru nesmí být více mil než bylo původně dohodnuto. Bývá to tak 15 tisíc mil ročně, ale dá se předplatit předem i větší limit. Tohle zase zamítli oni nám, opět kvůli nulovému credit score. Prokletá kreditní historie nás tu pronásleduje od začátku na každém kroku, ještě o tom napíšu v dalších článcích.

Jízda autem po Houstonu

Hlavní rozdíl mezi Evropou a Amerikou je nezvykle velký prostor, nejen na cestě. Silnice jsou širší, obvykle mají více pruhů i menší cesty. Oba směry bývají oddělené travnatým pásem, kde jsou vysázené stromy, keře nebo tráva. Mezi silnicí a domy je opět velký prostor buď pro parkoviště nebo zeleň. Člověk má pocit, že město je celé hodně zelené. Tento pocit navíc umocňují všudypřítomné veverky.

Americké dálnice

Hlavní dálniční tahy městem (highway) mývají 3 až 5 pruhů v jednom směru. Značení dálnic napovídá, kterým směrem vedou. Číslo končící nulou označuje dálnici v severojižním směru, dálnice vedoucí z východu na západ a opačně mají číslo zakončené pětkou. Diagonály nebo městské okruhy (loop) mají různé značení. Je třeba si zapamatovat jen směr a na kterém sjezdu dálnici opustit.

Trochu zrada je, že sjezdy z dálnic nemusí být jen v pravo, ale klidně i vlevo, nahoru, dolu atd. Tyto nadjezdy, podjezdy a mosty mě vždy dostanou – je to složitá síť třeba ve třech někdy i čtyřech úrovních nad sebou. V Čechách jsem takhle složité mimoúrovňové křižovatky neviděla, tady je to běžné. Jen jsem si představila, jak dlouho by to trvalo než by u nás postavili jedinou takovou křižovatku a kolik peněz by to stálo (= kolik by zmizelo v kapsách různých VIP lidí).

Další zvláštnosti dopravy v USA

Ze začátku vypadá řízení trochu složitě, ale jde spíš o to, zvyknout si na rozdíly mezi ČR a USA. Například semafory mají až za křižovatkou a jsou umístěné nad silnicí, ne po straně.

Takže když člověk zastaví těsně před semaforem, jak je zvykem v ČR, zjistí, že stojí přímo uprostřed křižovatky a řítí se na něj auta, která mají zrovna zelenou v druhém směru. Takto umístěné semafory mají své výhody – jsou vidět už z dálky a když čekám na zelenou, nemusím si vykroutit krk, abych na ten semafor viděla.

Orientace je po pár dnech strávených ve městě velmi jednoduchá. Na křižovatce je hned vedle semaforu název ulice spolu se dvěma čísly. Vlevo jsou čísla ulice jdoucí doleva, vpravo čísla domů ulice vedoucí doprava. Takže nemusím koukat na domy, jestli náhodou zahlédnu název ulice a číslo domu. Tady by to ani nešlo, díky velkému prostoru na domy nemusí být vidět.

Je tu také dobrým zvykem, že jedna ulice vede přes celé město, často severojižně a západovýchodně (mřížkovité uspořádání). Ani nemusím vědět, kde jsem a jakým směrem jet. Po chvíli totiž podle povědomých názvů hlavních ulic zjistím směr, kterým jedu a jednoduše si počkám na tu “svou” ulici, která mě dovede kam potřebuju. Na tento jednoduchý systém si člověk velmi rychle zvykne a není potřeba ani zapínat navigaci.

Většina aut tu má automatickou převodovku, takže se na křižovatce rozjíždí pěkně plynule.

Ještě mě napadá jedna zvláštnost, kterou neznám z Čech – značka Stop na všech čtyřech příjezdových cestách na křižovatku. Všichni zastaví a kdo přijel první, ten se taky první rozjíždí. Tady to překvapivě funguje velice dobře, ale moc si nedovedu představit jak by to fungovalo u nás.