Ráno jsme mlčky nasedli do auta s prázdnou nádrží a jeli na neutrál někam z kopce. Pár mil odsud měla být civilizace. Doufali jsme, že dojedeme na poslední zbytky benzínu. Tady čekat až někdo pojede kolem by asi nebylo dobré. Naštěstí se podařilo dorazit k benzínce a nabrat plnou nádrž.
Arizona – Hoover Dam
Mohli jsme pokračovat v cestě zpátky přes Las Vegas do Boulder City. Tady jsme se podrobili přísné kontrole, protože jsme se chystali přejet obrovskou přehradu na řece Colorado – Hoover Dam.
Strategická stavba byla pečlivě hlídaná kvůli strachu z teroristů. Pěšky jsme se prošli po hrázi spolu se stovkami dalších turistů a poté opět usedli do auta a překročili hranice z Nevady do Arizony.
Grand Canyon
Jeli jsme přes 200 mil, nemohla jsem se dočkat až dojedem do Grand Canyonu. Je to jeden ze symbolů Ameriky a proto tady bylo i v podvečer spousta lidí. Všechny vyhlídky nahoře jsou dostupné autem, tak jako ve většině parků. Američani můžou všechno vidět z auta, aniž by museli ujít více než pár metrů.
Zaparkovali jsme na Mother Point a byli jsme moc zvědaví, co uvidíme. Pohled byl doopravdy překrásný, před námi se otevřel obrovský kaňon, který se táhl na míle daleko. Neuvěřitelné, jak to tady příroda “vymodelovala” – řeka Colorado byla zaříznuta kdesi hluboko v údolí.
Výlet dolů zabere minimálně den, a je to opět jedna z věcí, pro kterou bych se sem vrátila. Veverky na vyhlídce byly tak ochočené, že jedna Vencu kousla do ruky.
Byla jsem jako opařená tím, co jsem viděla – rudé skály rozrušené erozí, celý kaňon díky hloubce a rozlehlosti působil ohromným dojmem.
Chytili nás při činu
Slunce se naklánělo nad obzor a my jsme chtěli tento okamžik zažít na další vyhlídce, pár mil odsud. Cestou jsme se jen stavili na krátký pohled z Navajo Point. A pak honem dál…
Pospíchali jsme, abysme stihli ten západ Slunce. Přehoupli jsme se přes kopec a dole jsme zahlédli rangerské auto:-( Venca brzdil, jak jen mohl. Než jsme se dostali poblíž rangera, který nám měřil rychlost, trochu jsme to dobrzdili, ale stejně to bylo moc rychlé. Projeli jsme kolem něj a čekali co se bude dít. Hned se za námi rozjel a zapnul maják. Zastavili jsme u kraje a čekali, až si pro nás dojde.
Já jsem si říkala, je to v pr… Jeli jsme o dost rychleji než se tady smí a navíc zónou práce na silnici, kde platí dvojnásobné pokuty. A že to bylo v národním parku ani neřeším. Ranger se naklonil k nám do okna auta a ptal se: Kolik si myslíte, že jste jeli? Venca pípnul, že asi 45 mph? Povolená rychlost v tomto místě byla asi 40 mil za hodinu. On odpověděl 62 – překročit skoro o 20 mph by bylo na pěknou pokutu.
Vzal si všechny naše pasy a šel do auta hodit to do počítače, zjistit jestli nejsme hledaní atd. Pak ještě řešil něco vysílačkou, vůbec to nevypadalo dobře a naše plány to mohlo radikálně změnit. Po chvíli (mě se ta chvíle zdála nekonečná) se vrátil, podal nám naše pasy a důrazně upozornil, ať jedeme opatrně, že v parku jsou zvířata a ať už se to neopakuje. A dál nic, popřál šťastnou cestu a popravdě šťastní jsme byli všichni jak blechy:-)
Pospíchali jsme tedy dál v mezích povolené rychlosti a stihli jsme to tak tak. Utíkali jsme z parkoviště na vyhlídku Desert View, kde už bylo několik lidí, někteří připevňovali své foťáky na stativy, nastavovali co se dalo a ostatní jen pozorovali tu nádhernou scenérii do ruda se barvícího kaňonu. Trvalo to několik minut a my jsme během té chvíle udělali spoustu fotek. Slunce se maličko pohnulo a hned se měnily odstíny barev skal i oblohy, nedalo se odolat. Dokonale jsme si tu nádheru vychutnali. Odsud byla vidět i řeka Colorado na dně kaňonu.
Když se definitivně sešeřilo, odebrali jsme se do visitor centra, protože tady foukal vítr a začínala být pěkná zima.
Koupili jsme pár dárků a suvenýrů a přeparkovali do blízkého campgroundu. Bylo tady tentokrát dost lidí, ale kupodivu byl klid. Všichni respektovali toto mystické místo a chovali se ohleduplně k přírodě. Rozdělali jsme si ohýnek, dali si něco k jídlu a vychutnali si atmosféru večera v Grand Canyonu.
Písečná bouře v Monument Valley
Ráno jsme vstali o něco později než obvykle. Vyrazili jsme do Monument Valley, symbolu Ameriky, kde se nachází velkolepé skalní věže a stolové hory v arizonské poušti na území Indiánů (kmene Navahů).
Podél silnic tu Indiáni prodávají své výrobky – šperky, látky a keramiku. Já jsem si na památku koupila přívěšek na krk od velmi milého Indiána. Toto místo mělo opět mystickou atmosféru a pohled na 300 metrové skalní útvary byl opravdu úchvatný.
Vzhledem k tomu, že se zvedala písečná bouře, nestrávili jsme zde příliš mnoho času a vydali se zpět do města Kayenta.
Tady písečná bouře propukla skutečně na plno, proto jsme raději zastavili. Šli jsme se před všudypřítomným pískem schovat do místního McDonaldu. Uvnitř nás překvapila výstava, týkající se historie kmene Navahů. V roce 1942 sloužilo 400 mužů v armádě jako code talkers – mluvčí v kódech. Indiáni prošli výcvikovým táborem v Pendeltonu v Kalifornii – mimochodem to je ten vojenský prostor, který se nám podařilo narušit🙂
Navahové byli postupně nasazeni do všech šesti amerických námořních divizí, které operovaly v Pacifiku. Předávali především tzv. taktické zprávy, tedy ty, ve kterých bylo potřeba utajit nějakou informaci. Výsledky nejkrvavějších bitev – Guadalcanal, Tarawa, Peleliu, Okinawa, Iwo Jima – často záležely právě na jejich přesné a rychlé práci.
Když se bouře trochu uklidnila, pokračovali jsme dál. Zastavili jsme v Betatakin Canyonu, kde se nachází Navajo National Monument.
Patří k nejvýznačnějším dochovaným památkám architektury Indiánů a prehistorických obyvatel oblasti Four Corners (oblasti, kde se stýkají státy Colorado, Nové Mexiko, Arizona a Utah).
Utah – Glen Canyon
Jeli jsme k další významné přehradě Glen Canyon Dam, na druhý břeh se nejelo tentokrát po hrázi, ale po obloukovém ocelovém mostě. Museli jsme zastavit a jít se projít po tomto skvostu. Při průjezdu kamionů přes most to docela slušně kmitalo. Po přejezdu na druhou stranu jsme se ještě zastavili u výhledu na Lake Powel – jezero ohraničené rudými skalami a pak už jsme pokračovali dál krajinou státu Utah.
Zion
Cestou jsme předjížděli typické americké trucky – kamiony pomalované originálními kresbami, ve předu měli lebku zvířete nebo jiný symbol. Občas jsme mávali střešním okýnkem a oni na oplátku troubili.
V noci jsme dorazili do Zionu, dalšího národního parku. Campground byl na druhé straně parku a my jsme v noci museli projet serpentýnami a tunely až tam. Byla jsem zvědavá, jak to tu asi vypadá ve dne. Představovala jsem si, jak je to tu obklopené vysokými rudými skalami.
Leave a Reply