Itálie: stopem na ferraty a k moři

Hele, pěkná ferrata, jedem?

Čtvrtek 4.7.2002

Brousím internetem a hledám informace všeho druhu – o Dolomitech, počasí, chaty, nouzové telefony, pravidla pro pohyb v národním parku, trasy, výstupy, autostop, prostě všechno, co mě v tuhle chvíli napadne.

Včera jsme si vybrali trasu, kterou bysme chtěli absolvovat. Jen tak jsme listovali knížkou a řekli jsme si, jé tohle je pěkné, tam třeba pojedem. Počasí má být pěkné asi týden, tak co kdybychom jeli hned, než se to zkazí. Stejně bysme neměli na koleji co dělat.

Takže začíná dost fofr. Na netu se dočítám, že na ferraty, které chceme zkusit, bez helmy ani ránu. Zjistilo se, že nám chybí i takové věci jako baterka a ešus. Díky strahovským news jsme sehnali téměř vše. A dokonce i helmu jsme sehnali, sice jen jednu, ale hlavně vyhovující.

Do jedné helmy se dvě hlavy nevejdou, takže vyrážíme do města na nákupy. Lítáme sem a tam a nakonec to stejně vyřešil Hudáč, kde jsem si i já pořídila bílý kýbl na hlavu značky Salewa.

Přišly na řadu peníze. Ty jsme se pokoušeli vyměnit včera. Probíhalo to asi tak, že jsme nejdřív oběhli celý Hlavák a centrum města. Zjistili, kde je ten nejvýhodnější kurz bez poplatku, a pak mělo dojít k nákupu. Ale bylo nám řečeno, že Eura prostě nemají, došly už v půl deváté ráno. Naproti ve směnárně taktéž, a nakonec všude jinde taky.

Doufáme, že dneska snad budeme mít štěstí. Chvíli běháme od směnárně ke směnárně a v jedné zakopané postranní uličce ještě pár Eur mají. Už je nám jedno, že je to za příšerný kurz, hlavně že máme.

Taky pojištění by se hodilo, ale kde jak co za kolik. Vůbec netušíme. Jedem na jistotu do GTS a za 150 korun se necháváme pojistit. Prý to platí i na turistiku do 3000 m.n.m. Tušíme, že naše ferraty se na to asi nevztahují, ale co naděláme.

A pospícháme na Černý most, nakupovat to ostatní. Čas ubíhá sakra rychle. Probíjíme se s plným nákupním košíkem tím davem lidí. Nákup jídla na 14 dní nás stojí asi 350 korun – to je snad dvakrát levnější než kdybysme zůstali tady v Praze.

Úplně hotoví, ověšení igelitkama se kolem osmé večer dostáváme na Strahov. V hlavě mám asi osm myšlenkových toků najednou. Koupili jsme všechno? Co je ještě potřeba zařídit? Neumřeme hlady? Takový ten divný pocit, jestli jsme na něco nezapomněli.

V pokoji vzniká neuvěřitelný bordel. Mísí se tu všechny nakoupené věci, oblečení, sedáky, smyčky, karabiny, helmy, spacáky, karimatky… Prostě kupa věcí na jedné velké hromadě. Rvu to do mé padesátky a snažím se ji přesvědčit, že se to tam prostě musí vejít. Některé věci tu budou muset zůstat. Můj báglík, je ověšen ze všech stran, helmou, botama, karimámou, ledvinou, a jinýma blbostma.

Je už asi jedenáct večer. Věci sbalené, ale je potřeba najít veškeré informace na netu, které budeme potřebovat. Venouš jde spát, já ještě tisknu všechno co se hodí. Dávno po půlnoci mžourám na monitor a zavírají se mi sami oči. Kašlu na to, cedule na stopa se holt udělají ráno.

Začátek jde z tuha

Pátek 5.7. 2002

8:00

Balíme poslední věci, cedule na stopa se holt udělají až na stopu. A sbohem Strahove. Zase se ptám sama sebe, jestli máme všechno. Jedem už asi třetím busem někam za Chuchli. Vůbec nevíme, kde jsme, ale takhle nějak nám to poradil někdo na newsech.

10:00

Měli bysme být na Strakonické směr České Budějovice. Ale nejsme. Naivně jsem stopovala na nějaké okresce auta jedoucí do Berouna. A já na ně s cedulí ČB a dokonce mezinárodně A (jako Austria) – řidiči se na nás nechápavě dívali. Z toho jsme usoudili, že sice stopujeme pěkně, ale na špatné silnici.

Začátek není nejlepší, ale zkoušíme to podruhé. Jedem zase zpátky busem a tentokrát jsme se trefili, začínáme stopovat na Strakonické. Za první hodinku tady se nic nezměnilo. Kolem nás projíždí pátý bus MHD, místní si nás koukají jako na socky, ty starší nechápou co tam děláme.

Během druhé hodiny tady se pořád nic nezměnilo. Jen jakýsi Holanďan nás upozornil, že nám tu stejně nikdo nezastaví, ale že jinak jsme v pohodě, a odjel. To jsme moc nepobrali, ale stojíme dál. Řidič MHD, co jede kolem po desátý, si už pomalu klepe na čelo. Ale my hrdě stopujeme dál. Už tu stojíme skoro tři hodiny a ani náznak něčeho. Řidič MHD už se jen směje. My začínáme být trochu naštvaní. Rozhodujeme se co dál, protože tady to nemá cenu. Jedem s našimi obřími bágly na dálnici D1 na Chodov.

14:00

Kromě nás je tu stojí tlupa lidí, fronta vede bůhvíkam. Nějací borci mají ceduli Istanbul:) Prý jen tak z recese, jinak jedou do Brna. Prohodili jsme s nimi pár slov a oni nás pouští před sebe, že do Budějic tu stejně nikdo nepojede. Stopuju a střídám cedule CB, Linz a A.

14:25

Odjíždíme z těch všech lidí snad jako první! Konečně jedem ze smradlavé Prahy pryč. Zastavilo celkem pěkné autíčko – interiér v kůži… Uvnitř příjemný pán. Bavíme se a z něj nakonec vylezlo, že je taky horolezec. Prý jede za manželkou a dětmi na chatu a že se mu fakt chce:) Byl nadšen našimi velkorysými plány a mnohem radši by jel s náma. Chvilku ho přemlouváme, ale prý by ho žena asi nepustila.

15:20

Pán nás vysadil u odbočky na Sedlčany. Odsud už není návratu. Žádný autobus tu nejezdí. Vlastně tady není nic, jen pole s kombajnem a MY. A hrozné vedro. Z té odbočky se tu vyloupl mladý kluk s pejskem, popřál hodně štěstí na stopu a zvedl palec za námi. A za pět minut už je pryč.

A my tu pořád stojíme jak trubky se svými stopařskými cedulemi. Jsme tu už dvě hodiny a náš slovník je čím dál tím bohatší. Slova jako šašek a blbec jsou jediné, co dokážu říct na adresu těch co nás jakoby nevidí. Nebo ještě lépe, ukazují, že někam odbočují. Tudy jedou všichni směr ČB a není tu kam odbočit. I kdyby jenom kousek, tak to berem.

Jenom se odsud pohnout, už nám to tu leze na mozek. Zkoušíme stopovat všelijak, s jednou cedulí, pak s druhou, kombinací obou, bez cedule, prosit, žebrat… A stále nic. Nikdo se neslituje. Co dělat? Začátek výletu a takový zákys. Touhle dobou jsme chtěli být někde na rakousko-italských hranicích a trčíme tady asi 60 km od Prahy. Tímhle tempem tam budeme tak za týden.

18:45

Už nevíme co dělat a k smrti se nudíme. Zvedáme kotvy a jdeme někam směrem na jih:) V dálce je benzínka, tak zkusíme dojít až tam pěšky. Ale tam je to opět beznadějné. Už jsme tak zoufalí, že se ptáme zákazníků pumpy, jestli nás kousek nevezmou. Ale každý odbočuje pět km odsud… Proč neřeknou, sorry stopaře neberu, ale kecají takové kraviny. Auto s 2 kluky staví, my jsme celí bez sebe, že se konečně pohneme, ale… Když se jdu zeptat, jestli nás vezmou, tak na to šlápne a ujede.

19:30

Rezignovaně už počítáme s tím, že budeme spát tady někde ve škarpě u silnice. První den šedesát kilometrů, to je snad rekord, říkáme si. Nějaké auto stojí vedle nás, ani jsem si toho nevšimla. I když už jsme v něm, tak tomu pořád nevěřím, že jedem dál. Perfektní chlápek nejdřív povídal, že nás vezme jen kousek k Táboru. Jsme šťastní za každý kilometr.

Pak se rozhodl, že nás zaveze až do Soběslavi, prý se tam lépe stopuje. Měl to docela zajížďku, ale po tom co jsme mu řekli kam až chceme dostopovat, neváhal a jel. Najednou sršíme optimismem. Poděkovali jsme tomu dobrému muži a rozloučili se.

Já ještě kontroluju, jestli jsme si z kufru auta vzali vše a nejednou mrda do hlavy, že mě to málem složilo. Venca zavíral kufr, bohužel s mojí hlavou uvnitř. Mám pěknou bouli a chvíli nechápu co se kolem děje. Bolest mi projela celým tělem od hlavy až k patě a znovu do hlavy a tam se usadila natrvalo.

20:40

Stopujeme dál. Místní obyvatelé se zas hrozně diví, co to tam nacvičujeme. Někteří dokonce rozdávají chytré rady jak stopovat a jak ne, přitom bych řekla, že to nikdy nezkusili.

Zastavila tady německá hippie dodávka. Němčour z ní vyskočil a už se žene k nám, místo my k němu. Neumí anglicky, takže domluva byla rukama nohama. Pořád se zoufale snaží vyslovit Jindřichův Hradec a vůbec mu to nejde. Nakonec jsme pochopili, že nás vůbec nechce vzít, ale chce asi poradit jak se dostat do Hradce.

20:50

Zastavil nám světlý favorit a my kupodivu jedem ještě dál. Sice se tam sotva vejdeme, jeden batoh zabral celý kufr a druhým jsem zabarikádovaná já vzadu. Pán vypadá inteligentně, takový ten typ staršího intelektuála se šedivým plnovousem a brýlemi na nose. Témata hovoru prošly od politiky, Temelínu až k filozofickým otázkám života. Tenhle pán nás vzal až za Budějovice, pak uhýbal na Krumlov. Vyhodil nás u rybníka Štilec, kde je hospůdka a kemp.

21:40

Našli jsme si místečko na spaní na kraji temného lesa. Snědli jsme půlku chleba, máme totiž ještě dva bochníky a zabírá to hodně místa. Ani jsme netušili, že tohle bylo nejpohodovější spaní venku.

Kudy překročit hranici?

Sobota 6.7. 2002

6:30

Zvoní budík, vlastně spíš hodinky. Následuje výlez z vyhřátého spacáku, který se protáhl asi na dvacet minut. Snídáme zas chleba. Oba musíme přehrabat celý bágl, a já s hrůzou zjišťuju, že to tam nemůžu za boha našlapat zpátky. I když je tam o půl chleba míň, zdá se mi, že se ty věci přes noc snad rozmnožily.

Spacák si připínám z vnější strany batohu, čímž se z něj stává asymetrická hrouda. Ještě se stavujeme v kempu dokonce si vyčistit zuby v umývárce. Trochu tušíme, že hygiena bude v dalších dnech asi dost na štíru. A jdeme směrem k naší silnici do Rakouska.

8:00

Stopovat se tu celkem dá, sice je to tu z kopce a lidi to tu valí stovkou, ale je tu odstavný pruh – kdo chce, tak nám zastaví. Hm, zatím ale nikdo moc nechce. Jsme asi 25 km od hranic, snad tady zas nestrávíme den. Asi po půl hodině prosvištěla okolo polorozpadlá dodávka s přívěsem plným lodí. Sotva to ubrzdila. Zevnitř na nás spiklenecky mrká skrz lenonky týpek. První co nám řekl, že jede rovnou z kalby a že je takovej jetej:)

9:00

Ten člověk nás vyhodil kousek od hraničního přechodu, máme to namířeno přímo k budce. Všude okolo nás všelijaký duty free shops a night clubs (haha kluby, bordely to jsou). Na našich hranicích nějak nemůžeme najít, kudy tu hranici vlastně překročit, kde je pěší přechod.

Tupý policajt nás poslal támhle, ale tam je jenom plot. Ptám se tentoktrát policajtky, ta nás poslala taky támhle, kupodivu opačným směrem než její mužský kolega. Pro jistotu se ptám, kde přesně je to támhle. A ona, že musíme jít ukázat pas, tam kde je ho ukazují lidi co jedou autem. Asi máme jít mezi auta. Lidi v autech se trochu diví, že stojíme frontu spolu s nimi.

Operace ukázání pasů neproběhla úplně bez problémů. Všechny auta před námi pustil, ani pas nekontroloval. Nás kontroloval v počítači, jestli náhodou nejsme hledaní zločinci. Asi tak vypadáme – studenti s krosnami na zádech.

Nelíbila se mu fotka v mém pase. Jelikož mám pas asi od 15, mám tam fotku ještě s letním sestřihem typu “ježour” a momentálně mám už pár let dlouhé vlasy. Ale vysvětlit si to nedal. Cpala jsem mu do okýnka všechny doklady, co jsem našla v peněžence – Junior pass, ISIC, řidičák, průkaz studenta ČVUT, občanka, lezecká průkazka… Po čtvrthodině zkoumání mojí kolejenky ze strahovského bloku 9 řekl, no tak teda běžte.

Cestou k rakouské budce jsme předběhli frontu kamionů a zas stojíme mezi auty. Z budky na nás mžourá rakouská celnice, prototyp domácí puťky. Tady je zase problém s penězi. Asi vypadáme fakt jako socky. Vyndávám naši společnou peněženku a hrdě tasím 130 euro a 400 kaček českých. To se jí nezdá. Vysypu na ni ještě všechny drobné, co máme. Pořád se jí to nezdá a ptá se kamže to vlastně jedem. My lžeme jako když tiskne. Tvrdíme jak jedeme na víkend tady za hranice do Rakouska, že jídlo máme svoje a spíme outdoor a více peněz tedy nepotřebujeme. Asi si řekla, no co s nimi a pustila nás. Ta kdyby věděla, že hodláme být 14 dní v Itálii, asi by nevěřila.

9:14

Jdeme někam “za čáru” najít místo na stopa. Nejsme tu sami – je tu páreček mladých sympatických Čechů. Chtějí taky do Itálie, ale do Benátek a pak až do Řecka. Taky velmi slušné plány, které si s těmi našimi můžou směle konkurovat.

9:20

Naši spolu stopující kamarádi mají štěstí a už frčí pryč, zběsile nám mávají na rozloučenou. Opětujeme mávání a trochu závidíme, že už jedou. Tasíme naše oblíbené cedule, tentokrát Linz a Salz. Ještě maluju další do foroty.

10:00

Po chvíli i pro nás začíná jízda po Rakouských zemích. Berou nás Češi, dokonce chlap se ŽENSKOU. Většinou berou samotní chlapi. Pokud s ním jede ženská, zatrhne mu to, protože určitě někde četla, že každý stopař je vrah:) Tahle ale ne. Říkala, že dřív taky hodně stopovala (a že už je to asi let, odhadli jsme ji tak na padesát), takže proto nás asi vzali. Sice “jen” do Linze, ale jsme rádi, že už od rána cestujeme a ukrajujeme kousek po kousku z té šílené vzdálenosti před námi.

11:00

Jsme vysazeni v Linzi a dál stopujeme přímo na dálnici za velkým mostem, jinde to ani nejde. Je tu naštěstí dost široký odstavný pruh. Lidi tady z nás taky moc nechápou. Tedy ne jako v Čechách, kde námi opovrhovali a dělali, že nás nevidí. Spíš nejsou zvyklí na autostop a neznají to. Takže několik aut na nás troubilo, mávalo a lidi nám fandili. Byla alespoň zábava.

11:33

Uff, za námi zůstala slušná brzdná dráha malého starého Fiatu. Byl to mladý kluk, pro nás první setkání s Rakušanem, samozřejmě jen německy mluvícím. Takže jazyková bariéra celkem slušná, ale snažili jsme se jak se dalo. U Mondsee (kus před Salzburkem) jsme minuli odpočívadlo, kde stáli naši přátelé z pohraničí. Škoda, že neviděli jak jim máváme na pozdrav. Asi 7 km před Salzburkem musel ten kluk odbočit, takže hurá zas na dálnici stopovat.

13:04

Přesunuli jsme se na nájezd na dálnici, ani nestihnu sundat bágl a staví auto. Škoda, jede po dálnici jenom 3 km a pak musí odbočit.

13:18

Ten mlaďoch sice ani nepípl, ale ten kousek do Salzburku nás hodil svým luxusním Land Roverem s koženým interiérem.

13:45

Tady to bude asi maso, začínám stopovat na místní čtyřproudovce, kde to všichni valí tak 150 km/h. Navíc to vypadá, že bude pršet, nad námi se stahují mračna.

Zatímco stopuju, Venca za mnou už nakládá věci do auta, ani jsem si nevšimla, že někdo zastavil. Dovídám se, že jedeme až do Innsbruku, docela nářez.

Ten chlápek je celkem hovorný a my už si taky zvykáme na nepříjemnou Němčinu. Mluví se o všem, třeba o nuda plážích a kluci z toho mají celkem veselo, radši se do toho nepletu.

Venca mi říkal, že do Innsbruku je to už jen sto kiláků, a řidič se zarazil a zeptal se sto? Říká, že je původem Chorvat, a že 100 taky říkají sto. Tak nakonec si snad budeme rozumět i česky:) Mezitím brutálně prší, máme štěstí, že sedíme v autě.

15:45

Loučíme se na odpočívadle těsně před Innsbrukem, prý je to tady lepší na stopa na Brenner. Moc se nám nechce z toho pohodlného autíčka. Šla jsem se poohlédnout okolo a málem mě zajel nějaký italský snob v nablýskaném fáru.

Využila jsem toho a šla se zeptat jestli jede do Itálie. On na mě samozřejmě civěl, a co jako? A já jestli nás nevezme. Tak to už koukal, jako kdybych spadla z višně. Nakonec nás vzal do své krásné Laguny, v luxusnějším autě jsem snad ještě neseděla. Nechápeme z těch technických vymožeností auta.

Navíc ten pán neumí anglicky a německy tak možná gutentág, takže moc nemluvíme. Jedem směr Brennerský průsmyk, kam vedou dvě cesty. Jedna klikatící se silnička stoupající strmě nahoru do průsmyku, ta je bez poplatku. Druhá varianta je dálnice postavená skoro celá na pilířích a mostech, za průjezd se platí několik eur. My jedeme samozřejmě po dálnici.

Jsme unešení z každého mostu, přes který jedeme. Pod mostem je většinou hluboké údolí, občas zahlídneme ty obrovský pilíře. Pro mě je to díky profesionální deformaci fascinující pohled.

Přejíždíme pomyslné italské hranice. Tímto jsme celé Rakousko přejeli za pouhých šest hodin. Itálie, slunečná země, nás přivítala brutální bouřkou. Je takový ceďák, že ani není vidět na cestu. Místo našeho cíle se blíží a je počasí pod psa. Ten talián je nakonec celkem fajn. Ze začátku vypadal, že je naštvaný, spíš jen trochu uzavřený. Nakonec sjel z dálnice ještě pěkný kus a hodil nás až na konec naší cesty.

16:30

Brixen. Stojíme pod střechou opuštěné benzínové stanice, nebe nad námi se stále mračí. Ale bouřka už ustala. Kam teď? Ptám se jednoho domorodce na centro informazzione, a dle jeho rad jsme to našli, ovšem v tuhle dobu je zrovna zavřené. V naší mapě, zakoupené v ČR, není začátek naší cesty, proto by se pár informací přece jen hodilo.

Ještě trochu prší. Bohatí turisti, co jsou s paraplíčkem na procházce, na nás koukají jak jíme opět chleba. Tedy civí na nás jak na póvl, my se na oplátku přívětivě usmíváme, to je ještě víc vyděsí a raději jdou pryč.

Před informačním centrem jsou vytríny se symbolickými mapami, ty jsou dost zkreslené. Ale nakonec jsme se dozvěděli alespoň jméno vesnice, kde začneme svoji túru. Rozhodli jsme se tam ještě dnes dojít, i když je to asi 300 výškových metrů, ale spaní tam bude určitě lepší než tady dole ve městě.

Ze začátku trochu bloudíme, protože vymotat se z Brixenu a najít tu správnou cestu není zrovna snadné. Jdeme tušeným směrem a ptáme se sympatických místních lidí na procházce. Kudy do San Andrey? Eh, to chcete jít ještě teď, s těma obrovskýma batohama? Diví se. No, ale vy jste mladí a silní, a gesty ukazují jak jsme nabušení 🙂 Hezké, ale ve skutečnosti pod vahou, co neseme, umíráme.

Šlapeme podle toho, jak nám bylo řečeno a nestačíme se divit jaký je to krpál. Máme trochu obavy, abysme došli ještě za světla. Konečně jsme vylezli z lesa a už je vidět ta prokletá vesnice. Tak nějak nevíme, co teď. Obloha je ještě pořád zamračená a bude těžké najít něco na spaní.

Pokračujeme dál, okolo kravína, místnímu zvířectvu se to zjevně vůbec nelíbí. Šílené krávy bučí, krocani se ženou na nás a hudrují jako kdyby je na nože brali, ale to není všechno. Proti nám běží hladoví vlčáci sežrat nás zaživa. Běhají kolem nás a zlověstně štěkají. Jejich paníček je volá zpátky, ale oni nic. Musel si pro ně dojít. My jsme raději co nejrychleji zmizli.

Našli jsme si místečko na spaní – na louce nad tím kravínem. Žádný přístřešek tu sice není, je to pod stromem, který by nás stejně před deštěm neuchránil. Baštíme večeři – chleba a každý jeden kousek BéBéčka a přichystáme se na spaní.

Ještě než usnu – sleduju oblohu posetou hvězdami. Je to krása, ale já takhle čumím už pár hodin a nemůžu zabrat. Ležím z kopce a pořád po mě něco leze, ještě že je tma a nevím co to je.

Ferrata na Sass de Putia (2875 m)

Neděle 7.7.2002

7:00

Zmoklí sice nejsme, ale díky vychytávce, co jsme vymysleli, jsme úplně mokří. Totiž měli jsme sebou igelitové pytle proti dešti, do kterých jsme i se spacákem zalezli, naštěstí jsme se tam vešli jen po pás. Tušili jsme, že zevnitř se nám vysráží vlhkost, ale nevěděli jsme, že tolik moc. Navíc nás něco pokousalo, asi to jak po mě celou noc lezlo. Všude se tu hemží mravenci, ve věcech, ve spacáku, v botách, ve vlasech…no fuj.

Ale to nejsou obyčejní mravenci, jsou to obří mravenci – snad nějaká odrůda alpských bojových termitů. Po hodině vzdáváme boj s těmi potvorami a dělíme se o snídani, chleba – jim chutná na rozdíl od nás. Poté jsme se vydali zase do ukrutného kopce – asi o dalších 150 metrů výš je totiž stanice lanovky lyžařského střediska Plose, která by nám ušetřila spoustu času. Jenom jsme nezjistili v kolik jede, tak se ženeme nahoru co nejrychleji.

Ehm, lanovka nejezdí. Naštěstí tam staví bus, který by nás mohl odvézt paradoxně ještě na lepší místo než ta lanovka. V jízdním řádu, v kterém se nevyzná ani pes, nezjistíme v kolik to jede.

Tak tam sedíme a čekáme. Po deváté něco přijelo. Nastává komická situace – domlouváme se s řidičem, za kolik a kam to jede. Vyčetli jsme z prospektu, kam chceme, ale on nám poradil lepší místo. Viděl, že máme bágly a tak se ptal kam se chystáme. Řekli jsme mu dnešní plán a on, že je lepší vyjet až na konečnou na Skihutte.

Ochotně nám dal naše zavadla dolu do kufru, vybral od každého dvě eura a můžeme jet. Řidič je celkem slušný profík, šplháme se po typické alpské silničce, klikatící se vzhůru. Občas se bravurně vyhne protijedoucímu autu. Důchodkyně s hůlkami, co vyrazili do hor, jednohlasně vzdychají. Říkají si něco ve smyslu – jo tak teď to bylo těsně a málem jsme se zřítili ze srázu. My vlastně taky.

V půlce cesty je silnička ještě dvakrát užší, takže máme ještě lepší zážitek z cesty. Jedem už docela dlouho. Tohle kdybysme měli šlapat pěšky, asi bysme se po… Celý den bysme pochodovali po silnici, odkud není nic vidět. Až teď jsme si uvědomovali, jak výhodně jsme utratili naše první eura.

10:15

Asi za 40 minut jsme konečně na místě – Skihutte 1900 m n.m. Kam teď, žádné ukazatele tu nejsou, jen snobské chaty a restaurace pro ty důchodkyně. Tam si dají oběd, pokochají se pohledem na hory a pojedou zas dolu.

10:45

Přece jen tušíme jakým směrem asi jít, za kopcem je nejspíš náš dnešní cíl. Zatím jdeme po pohodové panoramatické cestě, všude alpské kytičky a začíná se objevovat nádherný výhled na obrovské bílé pohoří Puez.

Okolo Enzianhutte a Halshutte jsme sešli na silnici, vůbec nechápu kde se tady vzala. Jezdí tu po ní harlejáři a tlustí němčouři v snobských nablýskaných fárech.

Naštěstí za chvilku se naše cesta z té silnice odklání a začíná výstup – cílem je Peitlerscharte (Forcola de Putia) 2361 m n.m.

No výstup, je to spíš pořádné negření s velkými prasaty na zádech, to sedlo je pěkně daleko. Jenom jsme viděli tu klikatici před sebou, výš jsme radši nekoukali, protože jsme museli jít pořád v předklonu, abysme se nepřevážili.

Občas jsme se zastavili a obdivovali pořád se zvětšující stěny nad námi. Zakláním hlavu, abych viděla stěnu přímo nad cestou a asi ve 20 m výšky se blýská nýt. To bych chtěla vidět blázna, co tuhle stěnu leze a navíc si sem vynese dvacetikilový matroš. My bysme ho sem vynesli, vždyť máme bágly ještě těžší, ale na lezení teď nemám ani pomyšlení. Italové jsou fanatici.

Nalevo je ještě větší stěna, takový Half Dome v dolomitským podání – Peitlerkofel (Sass de Putia) 2875 m n.m. V tuhle chvíli ho obdivujeme a ještě netušíme, že o pár hodin později budeme stát na jeho vrcholu. U divokého potůčku nabíráme vodu, teď je mi tak nějak jedno, že můžeme něco chytit. Máme jazyky na zemi, je vedro, že by psa nevyhnal, a voda došla. Nad námi se snad žádné krávy nepasou, co by tam taky dělaly, když my jsme se sem sotva doplazili.

Přeskočili jsme ten potok, kousek za ním jsou dvě cesty. Testujeme tu první – ušli jsme docela kus, ale vypadá to, že to vede někam úplně jinam. Tak ty poctivě nastoupané metry zase smažem a zkusíme druhou cestu přímo nahoru. Ta zase pro změnu jde správným směrem, ale najednou končí.

Dá se jít přímo nahoru, což je ale příšerný krpál a navíc je to prodírání se skrz džungli kleče. Až teprve když jsem po pás v tom bordelu, říkám si, že to asi nebude ta nejlepší varianta. Ale dolu už to nejde, poněvadž bych si rozbila hubu, tak pokračujeme přímo nahoru.

Konečně jsme se napojili na oficiální cestu a já to pár minut rozdýchávám. Jdeme dál a to sedlo je pořád ukrutně daleko. Ukrajujeme krůček po krůčku, slunce mi vypaluje mozek z hlavy tak, že už ani nepřemýšlím, prostě jenom dávám jednu nohu před druhou.

Zase pauza – sedíme a koukáme na rostoucí stěny okolo nás. Proti nám chodí stále více turistů z druhé strany. Mají to nejlepší vybavení – ťapou si to s hůlkami a batůžky – v něm mají powerbarku, pití a větrovku a šrajtofli s kreditkou. Někteří na nás koukají jak na zjevení, někteří myslí, že jsme nosiči ze středověku. Nechápou to, vždyť tady se všechno dopravuje vrtulníky, ne?

A ti sympatičtější horalové naopak obdivují a dávají se s námi do řeči. Když jim vylíčíme, jak jsme se sem dostali, že táhneme hadry, věci na spaní a jídlo na 14 dní, že náš rozpočet je asi desetina jejich denní útraty, získáváme jejich uznání. Popřejí nám hodně štěstí a my pokračujeme v té dřině.

Zdá se, že ta “hnusná pajtlešarta” je už na dosah, ale jenom se to tak zdá. Poslední metry jsou asi nejhorší. Mám pocit, že to prase, co táhnu na zádech se snad přežralo a má ještě snad o deset kilo víc. Udělám deset kroků a minutu lapám po dechu a pak zase.

14:55

Tak to bysme měli, jsem tam – v sedle Peitlerscharte (Forcola de Putia), 2361 m n.m.

Venouš ještě funí někde za mnou, jeho kvádrovitá zelená svině važí asi 4 kila, když je prázdná.

V sedle je rozvalená tlupa turistů se žvancem u pusy a pár místních horalů. Zahazuju moji svini konečně na zem a sklízím uznalý potlesk ostatních za výkon.

Ten pohled, co se mi otevřel, nádhera. Fotím na všechny strany.

Hodně v dálce je vidět náš zasněžený cíl, nejvyšší hora Dolomit – Marmolada. Mezitím dorazil i Venouš. Funí, pije, jí a odpočívá. Já mezitím prozkoumávám okolí a směry kam se odsud dá jít. Už mi nějak otrnulo. Zjistila jsem, že na vrchol té obrovské hory Sass de Putia, kterou jsme tak obdivovali, vede ferrata!

Dostávám chuť tam vylézt. Moje drahá polovička o tom zpočátku nechce ani slyšet. Ale na spaní je ještě brzo. Na vrchol je to asi 500 metrů výškový rozdíl, takže je to docela pozdě tam teď jít. Lidi se už odtamtud pomalu vrací. Ale když tu necháme svině, mohli bysme tam jen tak vyběhnout…

15:30

Zlákala jsem Vencu a padlo rozhodnutí zdolat tuhle horu.

Vynesli jsme bágly do prudké stráně nad sedlem a schovali je za šutr. Doufejme, že nějaký chytrák nebude čmuchat okolo. I když nevím, jestli by to k něčemu bylo, ale dali jsme tam trojjazyčnou cedulku: JSME STUDENTI, TOHLE JE VŠE CO MÁME, PROTO PROSÍME NEKRAŤTE!!! DÍKY. Tak snad nám tu z toho něco zbyde.

Bereme sedáky, naše nové helmy s orlem:), karábky, odsedávačky, foťák, peníze, pasy a mastíme nahoru. Doslova. Skoro běžíme. Není moc času. Ale je to pohodička. Taková lehkost – na zádech jen drobnosti.

Cestou se kocháme. Sedlo, do kterého jsme funěli celý den, je během chvilky úplně malicherné a klikatice je krásně mrňavá. My sice teď jdeme taky po pěkné klikatici, ale vychutnáváme si jí. Je to asi větší krpál než do toho sedla, ale jde se mi moc dobře. Stoupáme neuvěřitelně rychle až k nástupu ferraty, která je závěrečných dvě stě metrů až na vrchol. Oblékáme na sebe to harampádí a směle se pouštíme do toho.

Zas tak rychle to nepůjde, proti nám totiž sestupujou poslední turisti. Asi to nebude nic brutálního, když vidím jakým způsobem sestupujou. Mají sebou “profesionálního vůdce”. Ten má balík smotaného lana machrovsky kolem krku, asi aby bylo vidět, že on je ten pan horolezec.

Povídá svým klientům: no tak polezte dolu, no nebojte se, normálně to slezte, ne? to je brnkačka… Zkrátka výborná věc zaplatit si takového profíka a nechat se vést. Asi dvakrát na mě ta bandička povedených “horolezců” shodila trochu kamenů. Naštěstí jsme narozdíl od nich vybaveni helmami a cvakáme se skoro všude, kde jsou lana. Konečně nás minuli a my si můžeme v klidu vychutnat tu nádhernou horu.

Už jsme tu sami, poslední ve stěně. Lezeme sice lehkým terénem, ale ta stěna vypadá obrovská. Venca každým svým krokem dělá výškové rekordy. Ještě nebyl takhle vysoko.

17:15

Vrchol Sass de Putia – 2875 m n.m.

Pohoda, slunce ještě pořád svítí, kolem dokola krásný výhled Alpy. Na severu je vidět až na zasněžené vrcholky Gross Venedigeru a Gross Glockneru, směrem na jih nás lákají pohoří, přes které půjdeme – Odle, Puez, Sella a úplně vzadu jim dominuje Marmolada.

Sedíme pod vrcholovým křížem a s otevřenou pusou pozorujeme to nádherný panorama. Jsme oba rádi, že tu jsme – rozhodně to stálo za to si sem vyběhnout. Vedle si přisedl malý ptáček, asi je zvyklý dostávat zbytky jídla od lidí. Je tak drzý, že sedí asi 15 cm ode mě a vůbec se nebojí.

Ani se mi nechce dolu, seděla bych tu až do tmy a jenom se kochala tím nádherným pohledem. Ale je nejvyšší čas jít dolů, ještě nemáme místo na spaní, taky něco sníst by nebylo špatné. Jen doufám, že naše batohy jsou tam, kde jsme je nechali. Takové myšlenky mě ženou hodně rychle dolu. Cítím, jak se mi dělají puchýře, nic moc:-( Dole máme někde náplast, teda doufám.

19:00

Seběhli jsme zpátky do sedla a teď pořádáme chrtí závody do vrchu – kdo najde svině, vyhrál. Oba batůžky tam zůstaly bez hnutí i s tou naivní cedulkou.

Slunce je pořád níž a níž a teplota klesá hodně rychle. Už nemáme sílu ani chuť hledat místo na spaní, uvelebíme se na louce kousek pod sedlem. Plížíme se a jsme hrozně “tajní”:) Ze zdola je sem vidět z malé chatky. Jsme v národním parku Puez-Odle, tady bivakování ve volné přírodě nepřichází v úvahu, čekala by nás pěkná pokuta.

Vzpomínám na minulé léto v Tatrách, kde jsme vždycky čekali až se setmí a pak jsme šli najít místo na spaní. Tady jsme na tom podobně, jen v cizí zemi, kde se s námi asi moc párat nebudou, když nás najdou.

Jsme ale tak unavení, že to neřešíme. V okruhu tří metrů okolo mě to vypadá jako po výbuchu. Reorganizuju obsah svého batohu a hledám sůl. Jasně že byla mrcha na dně. Společně hypnotizujeme vodu v ešusu, aby se začala vařit. Slunce už zašlo za sedlo, ale ještě pořád se opírá do hřebene naproti. Začíná být nehorázná kosa, mám na sobě už všechno oblečení.

Ze shora proti nám někdo běží. Okolo nás všude roztahané naše krámy, věci na spaní a vaříme – co mu asi řeknem co tady teď večer děláme? Naštěstí běží dál… Voda už je aspoň vlažná, možná se i dneska najíme. A možná konečně i něčeho jiného než chleba.

Připravím náš medvědí brloh na noc. To čekání stálo za to – máme kuře na paprice bez kuřete, naprosto úžasné jídlo z pytlíku, sladká tečka po úspěšném dnu. Fakt jsme si pochutnali, jenom bych těch porcí dala ještě tak pět, abych se pořádně najedla.

Uklidila jsem všechny věci do báglu a už to tu vypadá konečně trochu lidsky. Zalezli jsme si do spacáku a nemusíme už nic, jen odpočívat po náročném dni. Ideální chvíle dát si trochu fajfky. Koukáme se na rudě zbarvené hory od západu slunce.

Z ničeho nic tu pohodu narušil divný zvuk. Co se to děje? Letí sem vrtulník. To je pěkný průšvih, teď přistane a páni hor nás budou vyslýchat, co tu děláme a vyhostí nás ze země:-)

Tak takové myšlenky se nám honí hlavou a trochu panikaříme. Nevíme co máme dělat a tak hrajeme mrtvé brouky. Visí nad námi a asi se dost diví, co to tam je. Oni se podívali a najednou letí pryč. Máme strach, jestli se nevrátí. Taková podvečerní stíha… Venca během chvilky usnul, do mě se bohužel stihla dát zima než jsem zamhouřila oka. Všelijak se kroutím a snažím se, abych konečně zaspala tu zimu, která ke mě pronikala z venku.

Piz Duleda (2909 m)

Pondělí 8.7.2002

6:00

Vzbudily mě pípající hodinky. Připadá mi, že tak před hodinou jsem konečně usnula a teď zas musím začít fungovat. Vystrkuju líně hlavu ze spacáku, vůbec se mi z něj nechce do té zimy. Asi potřetí se ptám Venouše: vstáváš? Jóóó, zní odpověď, ale dalších deset minut se nic neděje.

Balím věci, spacáky jsou úplně mokré, ještě víc než včera od toho igelitového pytle. Momentálně jsme uprostřed mraku, pěkně se klepu zimou. Vedle mě se konečně začíná líhnout mručící larva z mokrého spacáku.

Čekám na toho bručouna až si sbalí svých pět švestek a vyrážíme zas o kousek blíž našemu cíli. Zatím jdeme nabalení jak kosmonauti ve skafandrech, spacáky “sušíme” vzadu na našich sviních. Občas prokoukne sluníčko, ale spíš se pohybujeme v mracích. Ani pohyb nepomůže k zahřátí.

Pomalu jsme dorazili k chatě Schluterhutte (2237 m n.m.), v mraku a husté mlze. Před chatou už se srocujou turisti, raději se ani nezastavujeme a pokračujeme dál kamsi do té mlhy. Za chvíli není vidět ani na pět metrů dopředu.

Cesta už není pohodlná metr široká runway, ale patnácticentimetrová římsa. My jsme připlácnutí ke stěně, na druhou stranu je asi pěkná hloubka. Sice je tam mlha, ale kdesi dole jsou slyšet bučící krávy. Ale co nevidíš, toho se nebojíš. Terén začíná být obtížnější a sandále nejsou zrovna nejlepší. Navíc sušící se spacák vzadu na batohu se pořád někde zadrhává o ostrý vápenec.

Došli jsme ke kratšímu lámavému lezeckému úseku, na který si v sandálech netroufnu. Proto následuje převlíkání a tím i přebalování báglu. Balancuju na jedné noze při převlíkání bot a za rohem se objeví turista. Pozdravíme se, on se okolo mě protáhne a já si konečně chci obléknout druhou botu. Ale míjí mě další a další turisti na té uzoučké cestičce. Já tam stojím stále na jedné noze s botou v ruce, okolo sebe rozhrabaný bágl a oni se mi snaží vyhnout. Udělali jsme jim asi pěkné divadlo. Mysleli si, že jsme tu spali, když viděli ty rozbalené spacáky. Jestli jsem někdy viděla nejblbější místo na spaní, tak je to tohle.

Po tomto hereckém výstupu jsme se vydali za ostatními nahoru, celkem pěkně do kopce. Po tom co jsme poctivě vystoupali na Brohsoijoh (2421 m n.m.) zase poctivě sejdeme dolu na Kreuzjoch (2293 m n.m.). Mraky na téhle straně hřebene se trhají, dokonce k nám pronikají ranní sluneční paprsky.

A také vidíme, kam vede naše cesta – do sedla Forcola de la Roa, zase pořádná klikatice v lavinovém suťovisku.

V předtuše opětovného muklení radši ani nemluvíme a jdeme vstříc “povinnosti”. Jsme na úpatí a mažeme se sponzorským darem od Vaškovo tatínka značky Indulona. Už ze včerejška jsem rudá jak spařené prase. A vyrážíme do toho krpálu.

Funíme do kopce jako mezci. Po pěkném výstupu jsme nahoře na takovém hřebínku, za nim se vyhouplo naše sedlo. Cesta zdaleka nekončí, to byl teprve začátek. Odpočíváme a nevěřícně sledujeme kamže to máme ještě dojít.

Nějací dva postarší pánové nás zaslechli, jak se bavíme, a jeden nás zdraví česky. Říkal, že je Polák, ale přesto mluví československy s polským přízvukem. Příjemně jsme si popovídali o zdejších horách (on sem emigroval před x lety) i o jeho domovských Tatrách.

Zvedáme zadky a zase makáme nahoru. Začíná být větší vedro, slunce nás trápí. Při každém kroku nahoru sjedu zase dolu, protože svah je prudší a plný sutě. A tak se to stále opakuje a my se snažíme probruslit nějak nahoru.

12:00

Slepě jsem šlapala serpentinama sem a tam a najednou sedím nahoře v sedle Forcola de la Roa (2617 m n.m.). Okamžitě vyndávám nohy z bot, je v nich ukrutné vedro a mám už celkem slušné puchýře. Děláme si tu takový menší piknik. Žebraví černí krkavci na nás dělají nálety. Trochu jim hodím opodál a uspokojím jejich žravost alespoň na chvilku, ale dlouho je to nezabavilo.

Musíme pokračovat dál. Do dalšího sedla vede “povinná” ferrata, jinudy to nejde. My musíme jít s batohy. Doufáme, že to nebude nic extrémního, když tudy chodí turisti.

Nástup se “leze” pár metrů v kolmé stěnce. Docela pohodička, ale ne s tou velkou sviní na zádech. Neustále mě to někam převažuje, takže vlaju sem a tam jako dveře v průvanu. “Lezecké” úseky se střídají s nakloněnou sutí, pohled dolu do díry pod sebe není moc příjemný.

Hluboko v průrvě vedle nás se schovává poslední zbytek sněhu před žíznivými paprsky slunce. I nás už to pěkně vysušilo – voda už došla a tady to ani nevypadá nikde na možnost najít nějaký pramen nebo potok. Ještě zdolat nejištěný žebřík, potom pár metrů v suti a sedlo je na dohled.

I když je to celkem krátká a lehká ferrata, kterou zvládne každý, nám s těžkým nákladem trvala něco málo přes hodinu. Při odjezdu jsme ty svině vážili – přes 25 kg, s tím se leze jedna radost.

13:30

Sedlo Forcola Nivea (2740 m n.m.). Konečně můžeme na chvíli zahodit své svině a trochu se porozhlédnout bez nich. Přímo před námi je vrcholek Piz Duleda, který nás stejně jako včera Peitlerkofel láká k výstupu.

Časově jsme na tom dnes mnohem lépe. Potkali jsme dva mladé lidi sestupující dolu. Ti říkali, že je to lehké a trvá to chvilku. Je to pořádně do kopce, po takové nepříjemné suti, ale bez báglu je to paráda. Nahoře je to trošku orientačně složitější, ale cesta je značená mužíky. Naneštěstí se všichni rozhodli, že si tu postaví toho svého mužíka, takže jsou jich tu stovky a ta správná cesta se tu ztrácí. Takže pokračujeme stylem FN (furt nahoru).

14:00

Po závěrečném výšvihu konečně vrchol – Piz Duleda (2909 m), zase o něco výš než včera. Odměnou je nádherný výhled na včerejší zdolaný vrchol Sass de Putia…

… na jehly pohoří Puez a Odle…

… i na zítřejší část plánováné trasy – pohoří Sella (v dálce je vidět i Marmolada).

Po pár vrcholových fotkách mažeme zas dolu. Už mám žízeň, že bych vypila cisternu. Po cestě ještě děláme operaci fotka do hlubin – aby byla, tak jak si ji představuju, musím dojít až na okraj propasti.

Teda spíš se tam doplazím, vyfotím a zase se odplazím zpátky. Jsem ráda, že stojím zase na dvou na “pevný” suti.

15:00

Zpátky v sedle – chvilka napětí, jestli tam ty bágly za šutrem ještě jsou. Uspokojeni neplánovaným vrcholem musíme pokračovat do údolí, podle mapy je to ještě dost daleko k chatě kam chceme dneska dojít.

Do sedla, které teď opouštíme, právě dorazila skupinka bab se svým vůdcem. Svalnatý opálený borec je jejich hrdinou. Pro jistotu je měl všechny navázané na laně. Turistky jsou spokojené a nechají se od svého vůdce mazat opalovacím krémem.

My mažeme dolů, do údolí. Z této strany by to asi byl nepříjemný dlouhý výstup. Občas to ani nejde sejít, musí se to seběhnout a v lepším případě si člověk možná ani nerozbije hubu.

Cestou pořád doufáme, že někde bude alespoň trochu vody, ale jdeme vyprahlou krajinou, kde ani tráva neroste. Narazili jsme na vodu, ale asi z toho nic nebude – malinkatý čúreček teče po jednolité mase šutru, ale kdesi se ztrácí. Pokračujeme dál, vyprahlí jak želvy, nohy se pletou tam, kde nemají. Dostáváme se do nižší nadmořské výšky a začíná tu růst tráva a pasou se tu ovce. Voda bude snad někde nablízku.

Křižujeme hluboké lavinové koryta – seběhnout do koryta, uprostřed se raději nedívat nahoru, a vyběhnout na jeho okraj nahoru a jít dál. Stále dokola. Je odpoledne a slunce pálí jako o závod, chci se už konečně něčeho NAPÍT.

Potkali jsme sviště. Venca se rozhodl, že ho chytí. Tedy vypadá to asi tak – těžkotonážník dusá za sprintujícím svištěm. Zvíře se už dávno schovalo a funící Venca se ho snaží vylákat z díry, bez úspěchu.

17:00

Konečně. Je tu natažená odněkud shora hadice svádící vodu do korýtka. Měla jsem opravdovou dětskou radost, že se můžu napít a strčila jsem do toho koryta celou hlavu. Rozhodli jsme se tady i uvařit, kvůli zásobám vody. Chata bude určitě za rohem a tak není kam spěchat. Děláme kolem sebe tradiční bordel. Zvědaví ptáci nám zobou těstoviny z roztrženého pytlíku. Než se povedlo uvařit tu baštu, sešli sem turistky ze sedla se svým vůdcem. Popřáli nám dobrou chuť a dočkali jsme se dokonce jejich uznání, že si umíme v horách i uvařit.

19:00

Po výtečných těstovinách balíme a pokračujeme “za roh”, kde by měla být chata. Ale není. Za rohem je vidět jenom dlouhá cesta, ale chata ani náhodou. Jenom spousta ovcí. Naštěstí je to jenom taková odpočinková vyhlídková procházka, ovšem pro nás po celým tom náročným dni, už by mohla dojít k cíli.

20:00

Za x-tým rohem konečně vykukuje mrňavá chatička, že by přece jen tradiční horská chata jak ji známe z Tater? Ne, to je jen nějaký přístřešek.

Chata Rifugio Puez 2475 m n.m. je o kousek dál. A to pořádná luxusní chata, vedle je ještě pozůstatek dřívější menší chaty. Asi už nevyhovovala standartům západních turistů, takže bylo “nutno” postavit tuhle krávu velkou.

Ten přístřešek je jak dělaný pro nás, poprvé nebudeme muset sušit ráno spacáky. Jen se k tomu přístřešku doplížit a schovat se tam, něž si toho někdo z chaty všimne. Pomalu jsme prošli okolo maxichaty, kde se turisti na verandě kochali horským panoramatem se svařákem v ruce, a rychle jsme seběhli k tomu přístřešku.

Čekalo nás ale nemilé překvapení, když jsme zjistili, že v “našem útulném domečku” je hnůj a hovínka místních zvířátek. Asi to bude jejich zimní obydlí, a my máme smůlu. Ale co teď, jsme tu pěkně na ráně.

Jdeme se tedy projít a počkáme až se setmí. Začíná být už docela zima, jsme nabalení jak pumpy. Zatímco turisti v tričku hrajou před chatičkou badminton, tady ve dvou a půl kilometrech nad mořem. Složili jsme hlavy kousek za ovčí budkou, na šutrech. Během deseti minut se vedle mě vesele chrápe a já zas nic. Zase koukám na tu důvěrně známou oblohu plnou hvězd.

Ferrata Brigata Tridentina

Úterý 9.7.2002

6:00

Ráno začíná opět ta neoblíbená procedura – vylezení ze spacáku a sušení. Jsem unavená jak pes, protože mě celou noc drtil jeden špičatý šutr do hlavy. O zimě nemá cenu mluvit. Co nejrychleji balíme své krámy, abysme odsud vypadli. Asi by se chataři podivili, kdyby nás tu našli vedle toho hnojníku 🙂

Valíme pryč. Na začátek celkem pohodička, po vrstevnici do sedla Ciampaijoch (2366 m n.m.). Do tohoto sedla vede z údolí snad nejbrutálnější klikatice, co jsme doposud viděli. Asi tak padesátkrát sem tam. Všude kolem jsou kolmé stěny dolů do údolí, jehož dno je asi o 600 metrů níž. Jenom do toho sedla je uzoučký proužek nakloněného suťoviska, kde je ta šílená cesta.

Přes sedlo jsme se dostali dál na druhou stranu údolí a začínáme pomalu stoupat. Dáváme si menší pauzu na přebalení o trochu sušších spacáků. Zatím jsme nepotkali ani živáčka. Kocháme se tím klidem, jenom občas zakřičí dravec kroužící nad našimi hlavami. Naštěstí je na turisty ještě pořád brzo. Ale tušíme, že za chvíli už nám budou v patách.

Na okraji útesu stojí kamzík, stejně jako na kýčovitých fotkách. Zjistili jsme, že to není kamzík, ale kozoroh. Teda já to nedokážu posoudit, s mým zrakem vidím jen tmavý flek se čtyřma nohama. Kozorozi byli téměř vyhubeni a zbyl jenom jeden pár, který se podařilo zachránit. Teď žije v celých Alpách jenom 4000 kusů a všichni jsou potomci těch dvou pašáků. Takže se nám naskytl vlastně celkem vzácný pohled.

Neradi opouštíme tuhle idylku. Při pohledu zpátky na druhou stranu směrem k chatě se hrdě tyčí italská vlajka přesně na kraji propasti. Už nás předešel jeden páreček celkem příjemných lidí. Kývli jsme na pozdrav a pomalu je následujeme. Každou chvíli bysme měli narazit na jezero, podle mapy celkem velké rozlohou, kde doplníme vodu. Pokaždé když se přehoupneme přes terénní vlnu, čekáme krásně modrozelenou hladinu plesa, ale kde nic tu nic. Nakonec stojíme na úpatí nepříjemného stoupání a asi tak kilometr dva od nás je hladová loužička. Tak to je to velké jezero, při těch vedrech asi vyschlo.

Dopíjíme poslední zásoby tekutin a směle do toho. Zase do zblbnutí sem a tam. Koukám raději do země, aby to rychleji uteklo. Moc to neutíká, ale po chvíli dřiny jsme se doplazili na vrchol Crespeina (2528 m n.m.).

Tam už špekulujou nad mapou ti dva, co nás dole minuli. Vypadá to, že to tu trochu znají. My obracíme mapu vzhůru nohama, na bok, prostě všelijak, ale marně se snažíme z mapy vyčíst na co právě koukáme do dáli. Ochotně nám poradili a trochu jsme se dali do řeči.

Ptali jsme se jak je to s výstupem na náš vysněný cíl – Marmoladu. Prý cepíny máte? A co mačky? No pousmáli jsme se, ani bysme to neměli kam dát. Čím víc se přibližujeme k naší krásce, tím větší pochybnosti máme. Prý se máme ještě zeptat dvou Španělů, kteří jdou za náma – mají na ni taky spadeno. Loučíme se a přejeme si hodně štěstí. Oni pokračujou a my ještě chvíli lamentujeme nad mapou.

Mezitím dorazili španělští borci. Jsou vybavení posledními modely od Alpinusu, sem tam nějaká ta reklamka, na batohu s deseti přezkama, různýma speciálníma zahákávadlama, kapsama a jinýma vychytávkama, mají připnuté ještě neškrábnuté cepíny od Grivela. To bude asi jiná liga. Letmý pozdrav, nestihli jsme říct ani baf a už je vidíme hopsat po šutrech pod námi.

My se pěkně pomalu vydáme za nimi do sedýlka Passo Cir-Joch (2469 m n.m.). Tady už potkáváme první turisty, co jdou opačným směrem proti nám. Dáváme přednost starším, co funí do kopce proti nám (v tomhle věku klobouk dolu), odměňují nás poděkováním a pozdravem.

V dalším sedle M.ga Clark (2222 m n.m.) se před námi otevřel pohled na masiv Selly, vzdušnou čarou kousek naproti. Mezi námi je ale hluboké údolí, do kterého musíme sejít a pak přes sedlo pod stěny dalšího pohoří. Do sedla pod námi vede silnice, po které šplhá nechutná kolona aut a luxusních klimatizovaných busů. Tušíme, že tady už nebudeme potkávat ty milé turisty, co mají trochu úctu k přírodě, a už se asi nebudeme zdravit a přát si hodně štěstí v dalších výstupech.

Začali jsme sestupovat a pomalu se proti nám hrnou davy – nejdřív ti nejzdatnější, co už to mají skoro za sebou. Dojdou do sedla, pak to otočí a bus je zase odveze do hotýlku dole v údolí. Na naše “helou” nebo “bondžórno” koukají a přemýšlí, jestli se známe.

Skupinky těchto turistů se mění na stádo a nakonec neskutečné proudy lidí. Už asi deset minut stojíme na jednom fleku a dáváme jim přednost. Nikoho nenapadne říct ani bú. Někteří na nás čumí, co tam stojíme jak sochy. Nedochází jim, že jim právě dáváme přednost v jízdě a že by třeba mohli zase na chvíli nechat projít nás. Tak teď zas my, kousek seběhneme a situace se opakuje.

Čím jsme níž, tím víc lidí a hlavně víc “horalů”. Buď mají to nejnovější vybavení do hor podle posledních trendů nebo naopak vypadají jakoby šli někam na pláž nebo do města. Potkali jsme asi dvacet bab, které sebou táhly kabelku a jedna dokonce psa v náručí, takového toho gaučového s mašličkou. Taková pestrá přehlídka, určitě by se tu našly i modely od nějakého slavného návrháře:)

10:30

Sedlo Passo Gardena (Grodner Joch – 2137 m n.m.) – turistické centrum jak má být. Všude stánky se suvenýry, turisti vytahují své šrajtofle a obchody se točí. Za jedním z nich na lavičce si asi uděláme jídlo.

Náhodou jsme se potkali s tím mladým párečkem ze sedla pod Piz Duledou. Mají podobný plán jako my, taky až pod Marmoladu, ale prý si na ní netroufají. Oni baští energetické Powerbarky a jiné vychytávky, my vaříme kejdu. Trochu se stydíme za ten beton, co máme v ešusu. Vařit půl kila těstovin v půl litru vody asi není ten správný poměr. Ale nechtělo se nám to vařit na několikrát. I přes naši snahu náš záhadný lektvar schovat před zraky západních turistů, jeden parkující motorkář zahlédl obsah ešusu a se vztyčeným palcem nám popřál “gute schmack”:-)

Jak si tak pochutnáváme, vyběhl na nás naškrobený pingl z drahé hospody plné suvenýrů, ať odtamtud okamžitě vypadneme. Vyhodil dokonce i naše kamarády pojídající jen ty svoje energybary, ale používající “jeho” lavičku za krámečkem. I když si u něj koupili před chvílí pohledy.

Jdem si tedy dojíst svoje jídlo opodál na parkoviště. Pingl na nás vyběhl znovu a začal řvát ještě víc, že i celé to parkoviště je jeho, a ať prostě zmizíme. Tím si nás všimli i hosti, kteří do té doby ani nevěděli o naší přítomnosti.

12:00

Raději opouštíme turisty přeplněné sedlo. Ten oběd mi dává pěkně zabrat, protože hned ze začátku je to pěkně do kopce. Jsem jak míchačka na beton, která se přestala točit a ten beton v ní zatuhl. To ještě netušíme, že budeme mít střeva zabetonované na pár dní:)

I naším pomalým tempem předbíháme objemější turistku s kamerou, která si dává každé dva kroky pauzu. Došli jsme naše dva kamarády – tady se cesta rozdvojuje. Všichni dohromady konzultujeme co dál.

Naše cesta má společný cíl a to chata Cavazza asi o 500 metrů výše. Máme možnost volby, cesty jsou dvě. První je brutální makačka nahoru průchodem mezi velkými stěnami, co se nám tyčí nad hlavami.

Druhá, podle průvodce středně těžká ferrata, převýšení 700 metrů, z toho 500 metrů ve stěně, čas 3 hodiny, místy hodně exponované, zkušenosti nutné. My jsme přece pašáci, sice máme každý své pětadvacetikilové prase na zádech, ale to zvládnem, ne? Zároveň i trochu pochybujeme, jestli se do toho máme pustit. Naši přátelé se rozhodli raději pro tu podstatně lehčí variantu a šli napřed. My se nemůžeme rozhoupat, máme z toho samozřejmě respekt.

Mezitím přišel postarší pán s paní, bohužel jen italsky mluvící. I přesto jsme konverzovali, ptali jsme se jestli je možné lézt tu ferratu s těma báglama. Pán říkal, že bez báglů se to dá, s nimi jen pokud jsme hodně namakaní. No pěkně mi nahlodal sebevědomí a nasadil červa do hlavy.

Další kdo nás míjel, byl vysoký opálený pavouk a prý je to v pohodě, že to kdysi taky lezl s velkým báglem. Padá tedy konečné rozhodnutí, zkusit to. Strach máme, ale zároveň nás tahle výzva láká. Oblékli jsme se do sedáků, kýble na hlavu a jde se. Tam kam ukazuje šipka – ferrata Brigata Tridentina.

Jdeme ale pořád dál od stěn a hlavně dost klesáme. Zahlédli jsme lidi ve stěně nad námi. Celkem jsme se zhrozili, jestli tam náhodou není naše cesta, ale naštěstí to jsou lezci. Klesáme dál, paradoxně směrem do údolí, značení je mizerné, teda spíš žádné. Konečně se cesta rozdvojuje, ale po slovech Brigata Tridentina nebo via ferrata ani památky. Odněkud se tu vyloupli stařík se stařenkou v sedákách, a valí pod stěnu, tak jdeme za nimi. Když to zvládnou oni, tak proč ne my, říkáme si. Pod stěnou už nám tak do řeči není. Staříci už někam odlezli. My se na sebe pořád koukáme – to má být tudy?

13:45

Venca jde první. Já se do toho opatrně pouštím za ním. Už první kroky dávají tušit, že to asi nebude sranda. Klepu se jak ratlík, snad je to jen těžší začátek. Lezem dál už tak půl hodiny, ale lehčí to není ani náhodou, spíš naopak. Už nezkouším každý stup, jestli mi to uklouzne – jen rutina a makat nahoru. Nepřemýšlím co by se stalo, pokud bych hodila tlamu, asi by to byla pěkná pecka na páteř s tím obřím báglem na zádech.

Po hodině lezení toho máme celkem dost, s prasetem je to hodně fyzicky náročné. Ani neřeším tu váhu na zádech, všechny myšlenky se soustředí na jedinou věc. Dát nohu někam na oklouzaný stup, pak se čapnout a přitáhnout. Držím se křečovitě, asi tak pětkrát větší silou než je potřeba. Nohy se mi rozklepaly na tom ministupu jak šicí stroj. Jednou rukou se držím lana, druhou rukou se pustit, přecvaknout jednu karabinu, na chvilku se zas chytnout oběma a odpočinout si, pak zas pustit a přecvaknout druhou karabinu. Síly ubývají rychle, druhá ruka zběsile šmátrá a hledá cokoliv, čeho se dá čapnout. Noha na tření, jen čekám jestli vydrží. Uff, krok mám za sebou. A znova, a znova, tisíckrát za sebou. Odpočinout si není moc kde. Za celou cestu tu byla jedna police pár cm široká, kde jsme dali pauzu.

Postupujeme hrozně pomalu. Přijde mi, že jsme tady ve stěně celou věčnost. Nemůžu se ani napít, jsem ráda, že se zuby nehty držím. Jakoby jsme neměli dost starostí sami se sebou – z ničeho nic, slunce pálí a najednou se nám nad hlavami začali honit mraky. Ocelová lana by v případě bouřky byly perfektní hromosvod. Ani nevíme, kolik toho máme ještě před sebou, podle času můžem být teď tak v polovině. Odpočinek nepřipadá v úvahu, musíme odsud rychle vypadnout. V krvi mám adrenalinu na rozdávání. Většinou je to psychické a fyzické vypětí otázka několika minut, my lezeme už pár hodin. Strach začínám mít docela pekelný. Snažíme se lézt co nejrychleji, maximálně se koncentrovat a při tom neudělat hloupou chybu.

Automaticky opakuju pořád stejný pohyb. Nejhorší je zapomenout přecvaknout. V nejkrkolomnější pozici zoufale hledám chyt, ale něco mě drží. Zjišťuju, že se mi pode mnou sekla karábka a nepustí mě to dál, jsem jak přikovaná. Zkouším trhnout, ale nic, drží. Zoufale s ní lomcuju, dochází síly a já panikařím. Čekám, že každou chvíli povolí tření a já se hezky proletím o čtyři metry níž. Konečně se mi ji podařilo uvolnit a já jsem se vrátila do normální polohy. Maximálně se mi ulevilo.

Bohužel se mi tohle stalo asi o deset metrů výš. Jsem fyzicky na dně a ujely mi nervy. Pokračuju dál, ale další krok mi přijde neskutečně těžký. Zkouším se zvednout, ale pokaždé se vrátím, protože se bojím, že ho neudělám. Jsem přilepená u skály na jednom místě, klepu se a odmítám pokračovat.

Bouřka se blíží, to mi na klidu už vůbec nepřidá. “Pojď polez, to dáš”, povzbuzuje mě Venca. “Já to asi nezvládnu, já se odsud nemůžu hnout”, už jsem z toho vydeptaná. Dala jsem do toho úplně všechno, co ve mně ještě zbylo. Byla to šílená křeč, ale překonala jsem tu krizi a ten zaplavující pocit, když se to povedlo, byl fantastický.

Dolu proti nám sestupuje namakaný děda, nalehko jen v sedáku, v pracovních rukavicích. To nás vůbec nenapadlo si něco takového vzít. Až teď jsem zjistila, že mám uplně rozedřené ruce. Najednou jsem si uvědomila, že to pálí jak čert, před tím jsem měla úplně jiné starosti.

Ten děda povídal, že nahoru je to ještě tak hodinu. Tak hákujem dál, jako roboti. Už jsem se trošku uklidnila. Dokonce si tu cestu i začínám trochu vychutnávat a dostávám se do pohody. Nádherná expozice v kolmé stěně, několik set metrů pode mnou mrňavé stromky v údolí, mravenčí autíčka se šplhají po silnici.

Kus pod námi, vedle naší cesty je vodopád. Ani jsem se nestihla před tím podívat, jaká je to nádhera. Zbývá posledních padesát metrů, tady se cesta rozdvojuje na lehčí ústupovou variantu a parádně exponovaný těžký závěr ferraty Tridentina. Raději už nebudeme nic riskovat, mraky se na nás zlověstně snáší.

Je to trochu škoda – na úplném konci je natažený provazový most nad propastnou hloubkou. Ale jsme docela rádi, že můžeme jít zase jako normální lidi po dvou. Na chatu je to ještě docela kus, jenom dřina nahoru…

17:15

Rifugio Cavazza (2587 m n.m.) – zas taková luxusní chata vydělávající tvrdou měnu. Fantastický pocit, svlíknout ze sebe po čtyřech hodinách sedák a helmu. Sednout si na zadek a jen tak čumět do blba a vychutnávat ten pocit uspokojení, že jsme to dokázali a hlavně přežili to. Hlad mám pořádný – trojitá čínská polívka ve mně zahučí jako nic.

Zkoušíme se domluvit s chatařem, jestli můžeme spát někde před chatou. Moc s námi nechce komunikovat, prý před chatou to nejde, že je tam přes noc pes. Ať si zaplatíme nocleh. Bohužel jsme jen čeští studenti a nemáme na to. On jen zabručel a odešel pryč. Za chvilku se vrátil a dal nám luxusní návrh. V deset hodin večer, až budou všichni klienti na pokojích, můžem jít spát do vchodové předsíňky na zem. Nejpozději v pět ráno vypadnout, ještě než se hosté vzbudí. Máme opravdu radost, že budeme spát pod střechou. Čekala nás luxusní noc.

18:00

Teď už jen vydržet 4 hodiny se poflakovat venku a bude dobře. Jdeme si dovnitř dát špagety, ať tu alespoň necháme pár eur – dneska po tom výkonu si je zasloužíme. V tuhle chvíli chutnají opravdu božsky. Teplo se mi krásně rozlívá po celém těle. Dojedli jsme a asi budeme muset zas ven, teplota klesla o další dva stupínky.

19:00

Nabalíme na sebe všechno co máme a jdeme se projít. Jak je pod mrakem, je pěkná kosa. Občas se zablýskne a zlověstně zahřmí. Vrátili jsme se zpátky a nad mapou probíráme plány na zítřek, píšu zážitky z dnešního dne do našeho deníku. Jemné mrholení se pomalu mění v déšť, my se nemáme moc kam schovat, naštěstí to za chvilku přešlo.

20:00

Přituhuje. Už nemáme co dělat, jen čekáme až přijde náš čas. Chatu jsme obešli kolem dokola asi pětkrát, v okolí známe každý šutr. Podupáváme na místě a děláme přihlouplé spartakiádní kreace, jenom se hýbat a nezmrznout.

21:00

Uff, to je zima. Už jen stojíme jak solné sloupy a počítáme každou minutu. Občas vyběhne někdo v tričku s foťákem a nechápe co my tam venku děláme. Za pět minut je mu zima, tak zase zaleze do teplíčka.

Setmělo se. Koukáme do údolí na osvícenou vesnici. Hřeje nás jen pohled okénkem dovnitř chaty. Jaká je tam pohoda, lidi vesele klábosí u piva, hrajou karty, čtou si dnešní noviny… A my čekáme až půjdou spát:)

22:00

Náš čas měl teď přijít, ale zábava uvnitř neustává. Pořád někdo chodí ven, asi na čerstvý svěží vzduch se trochu ochladit z alkoholového opojení.

22:30

Konečně, díky bohu, lidi se rozlezli do svých pokojíčků a my si jdeme připravit pelech za vchodové dveře do předsíňky. Venouš lehnul a snad ve stejnou chvíli usnul. Mě se ale bude usínat taky sladce…

Piz Boé (3152 m n.m.)

Středa 10.7.2002

5:00

Ještě ne, prosím, ještě chvíli. Poprvé jsem se parádně vyspala. Sucho a teplo. Škoda, že ta noc byla tak krátká…

5:45

Právě vychází slunce, ale pořád je ještě dost zima.

My vyrážíme hned ze začátku strmě nahoru. Jdeme stezkou po levém úpatí amfiteátru, pod námi je azurově modré jezírko, naproti zlatavě osvícená skalní stěna.

Právě přišla na řadu nepříjemná část cesty. Přímo nahoru mezi stěnami, je suťovisko, strmé a cesta necesta. Jenom se hrabat nahoru, při každém pokusu se dostat o trochu výš to ujede a jsem ještě níž než před tím. Hlavně aby to neujelo až dolu. Chvíli mám pocit, že mě ten baťoh převáží dozadu a já si dám pár kotrmelců až do jezera. Drápu se tedy po čtyřech jako pes, ale je to lepší a vede to zaručeně k cíli.

8:00

Přešli jsme první sněhové pole a dostali jsme se do sedýlka pod vrcholem Pisciadu (2985 m n.m.). Vede tam odbočka až na vrchol, ale my máme dnes nabitý program a ani cesta nevypadá moc lákavě. Možná 100 výškových metrů po suti, diky nechci.

Je pořád zima, jsme nabalení jak medvědi na severním pólu. Už jsme si mysleli, že v tomhle sedýlku bude někde chata a konec muklení, ale otevřel se před námi další amfiteátr, kde se na některých místech drží pořád sníh. I přes to, že místní říkali, že letos bylo v zimě proklatě málo sněhu.

Po celkem náročném stoupání už konečně není kam stoupat a před námi je obrovská členitá náhorní plošina – něco jako měsíční krajina. K zimě se přidal i nepříjemný vítr. Kousek musíme zase sestoupit, obejít kopec kratičkým úsekem zajištěným ferratou a jsme na chatě Rifugio Boé (2871 m n.m.).

Za chatou je najednou velký kravál, jdeme se podívat, co se děje. Záchranný vrtulník Allouette sem něco přivezl.

My jen zíráme, jaké manévry s tím ten týpek umí. Když se odlepil od země tak pár metrů, hned za okrajem srázu přestal stoupat a vrhnul se střemhlav do propasti a zmizel kamsi. Potom se vrátil ještě několikrát, ale to jsme sledovali už na cestě dál.

Nad chatou se musí zase trochu dřít až ke sněhovému poli, kde začíná ferrata. Ale není se kam cvaknout, lano po dvou metrech mizí do ledu, asi je tam přimrzlé po celou část roku. Opatrně přebaletíme tenhle úsek, naštěstí tam výš už je to v pořádku. Je to lehké, ale nádherně exponované, dá se i fotit.

Bohužel tenhle úsek brzy skončil a na vrchol je to jen obvyklá dřina v suti.

10:30

Nejvyšší vrchol pohoří Sella – Piz Boé (3152 m n.m.). Klasický vrcholový kříž, dokonce maličká soška madony, ověšená řetízky s křížkem. A pak je tu taky hospoda – přímo na vrcholu. Odněkud z druhé strany se tu začínají rojit první lidi, tím směrem my máme dál pokračovat. Bohužel už se vytratila ta atmosféra, od chaty Cavazza až sem jsme nepotkali živáčka, jen naše dva kamarády, co mají společnou cestu s námi. Ale tady je lidí čím dál víc, proto pokračujeme.

Už jsme pochopili, odkud se berou ti turisti. O 200 metrů níž je konečná stanice lanovky, odkud jdou davy, proudy lidí… Nechají se vyvézt lanovkou, pak “udolají” posledních pár metrů na vrchol a mají splněno, zdolali nejvyšší vrchol pohoří Sella.

Vůbec se mi do toho sestupu nechce. Je to tu jak na Václaváku, každý chce být nahoře co nejrychleji jako by šlo o nějaký závod. Čechů tu taky není málo, první co jsme na našem výletě potkali. Je docela problém se dostat dolu. Když na chvíli dáme přednost do kopce jdoucím, převálcuje nás dav. Žádná ohleduplnost tady moc nefunguje.

Konečně jsme v sedle Forc. Pordoi (2923 m n.m.), pod konečnou stanicí lanovky. Kabiny lanovky jezdí narvané i dolů. Máme před sebou náročný sestup, zase pěkná klikatice. Nahoru po ní nejde skoro nikdo, asi v půlce jde prošedivělý děda s holí, na pozdrav odpověděl milým úsměvem.

Asi po hodině sestupu to pořád je hodně daleko dolů. Musím si dát na chvíli pauzu, moje zničené kolena zase dostaly záhul. Do kopce je to sice makačka, ale dolu to pěkně bolí. Po dvou hodinách skoro dole potkáváme dva turisty. Je vidět, že už moc nemůžou. Nezávidím jim, už je po poledni a oni teprve teď jdou nahoru. Počasí se kazí, vypadá to že každou chvíli začne liják. Nehledě na čas a na počasí, nahoru pořád jezdí přeplněné velkokapacitní kabiny se stovkami lidí.

14:00

Déšť nás zastihl ještě na sestupu, posledních pár desítek metrů dobíháme do sedla Passo Pordoi (2242 m n.m.). Typické sedlo plné turistů a luxusních hotelů. Stánků se suvenýry je tu víc než na vietnamském tržišti. Parkoviště je plně obsazené Neoplanama, Karosa překvapivě ani jedna. My řešíme, kam se tady schovat, všude by nás vyhodili. Našli jsme místo pod jednou teráskou.

Na chvilku přestalo pršet, šla jsem si udělat pár fotek. Z terasy na mě volá pingl z restaurace, takový ten typ taliána, co musí balit každou holku. Šikovně navázal konverzaci a tvrdil, že je sběratelem mincí, jestli tedy nemám nějaké z Čech na výměnu za eura. No proč ne…Za 15,- mi dal snad čtyři eura. Transakce úspěšně proběhla a já považuju naší konverzaci za uzavřenou. Ale dozlatova opálený frajer se nevzdává a dál se vyptává, co budu dělat večer, jestli někam nezajdu atd. S úsměvem odmítám. Kupodivu ho to ještě baví a snaží se dál. Já už docela vybuchuju smíchy, protože ten Ital stojí nahoře na terase, pod kterou sedí Venca. Ital to nakonec rozsekl otázkou s kým tam jsem. Řekla jsem, že můj přítel je celou dobu pod tou terasou schovaný před deštěm. Tak z toho nakonec rande nebylo 🙂

Nechceme provokovat a začít tady vařit, proto zkusíme najít nějaké místo trochu stranou. Na okraji jednoho z parkovišť by to snad šlo, aniž by si nás někdo všiml. Rozdělali jsme vaření, udělali protivětrné hradby pro vařič a teď už jen čekat než se to začne vařit. Přistála mi kapka na nose. Začíná zase pršet. Narychlo všechno házíme do batohu, vaření musíme rychle někam přenést. Zase byl trochu problém, kam s tím.

Nakonec jsme se uchýlili pod balkónek nějakého privátu a doufáme, že si nás tu nikdo nevšimne. Dílo je za pár minut dokončeno, cpeme do sebe dnešní první jídlo a to přímo luxusní kuře na smetaně. Vůbec nevadí, že v tom ve skutečnosti žádné kuře není, ale je to luxus oproti čínským polívkám. Rozhodujeme se, jestli tady někde přespat. Venca se šel podívat na slušně vyhlížející boudičku s převislou stříškou, která stála opodál na louce. Vrátil se s tím, že by to bylo ideální místo, ale je tam nas…

17:00

Zkusíme jít dál směrem podle plánu a najít něco po cestě. Ještě než opustíme centrum musíme najít vodu, tu poslední jsme spotřebovali na vaření. V celém tomhle snobském centru, nám ale nikdo vodu dát nechtěl.

Doufáme, že někde dál na něco narazíme. Jdeme do kopce, musíme přejít jeden horský hřeben, kde je konečná stanice sedačkové lanovky. Zespoda to vypadalo, že by se tu dalo spát. Zblízka zjišťujeme, že ani náhodou.

Jazyk mám vyplazený až na zem. Jdu se zeptat na Rifugio Fredarola, jestli by mi nedali trochu vody – vedlo tam potrubí, pro ně žádná ztráta. Koukáme na sebe s tou ženskou z chaty přes zamčené skleněné dveře. Ona že má zavřeno a odešla.

Viděl to její chlap, otevřel a zeptal se jestli něco tak nutně potřebuju. Poprosila jsem tedy, jestli by nebyli tak laskaví a nedali mi trochu vody. Přihnala se zas ta ženská, že žádnou vodu nemají, maximálně mi může za tři eura prodat půl litru mineral wasser mit gas, ale že nemá čas, tak ať dělám. Dveře se zavřely a bylo vyřešeno.

Musíme jít dál, žízeň nežízeň, únava neúnava. Cesta už je hodně zdlouhavá, mírně do kopce, jezero ani v dohledu, ale tušíme, že někde dole snad bude. Naštěstí jsme po cestě narazili na Rifugio Via del Pan (2432 m n.m.), kde jsme vyžebrali vodu. Přišlo to jako dar z nebes.

Už se jen tak šouráme dál, začíná docela dost pršet a přituhuje. Jezero už je vidět, ale pěkně hluboko pod námi. Rozdvojuje se to tu – těžší a lehčí cesta. Jdeme tou lehčí, která to ale bere šílenou oklikou, sestup asi 400 výškových metrů.

19:30

Jezero Fedaia (2053 m n.m.) je přímo pod Marmoladou, která se schovává v mracích, tak od poloviny je to jen sníh a led. Teď mám pocit, že mi upadnou nohy a zítra se mám drápat na tuhle horu? V místní hospodě jsem se pokoušela zjistit předpověď počasí na zítra a jak na Marmoladu. Obsluha moc ochotná nebyla. Počasí prý bude asi jako dneska a na Marmoladu bez maček nelézt. To jsou veškeré informace, které se mi podařilo vydolovat. Ale teď je prioritou najít nějaké “bydlení”. Tady to možná bude trochu problém, protože se tu nedá nikam zašít.

Jdeme přes gigantickou hráz na druhý břeh jezera. U lanovky je nějaký odkládací prostor pro zimní značení sjezdovek, a je tam asi 2 x 2 m betonu – místečko pro nás. Ale až se setmí, jsme tam dost na ráně, přímo naproti je na nás vidět z chaty, a kolem vede silnička. Šli jsme se projít a čekáme, někde řve motor vrtulníku. Nahoře na hřebenu visí těsně u stěny a někoho tam “vyplivl”. Asi záchranná akce. Lítá pořád sem a tam těsně nad skalami, pátrá po lidech. Akce trvá už přes hodinu, bohužel to přilákalo spoustu zvědavců a my se nemůžeme připravit na noc. Nakonec jim začala být zima a zalezli zpátky do chat a my do našeho improvizovaného doupěte.

Cortina d’Ampezzo

Čtvrtek 11.7. 2002

7:30

Vystrčím hlavu ze spacáku, takhle pozdě jsme snad ještě nevstávali. Přes hřebeny se ženou mraky – Marmoladu asi budeme muset vzdát. Stejně jsme na to neměli vybavení. Mrzí mě to hodně. Strkám hlavu zpět do spacáku a ještě chvíli budu snít.

8:30

Situace se nemění, i přesto vstáváme. Někdo z protější chaty na nás divně civí, raději rychle mizíme. Vypadá to na rest day. Už je pozdě, abysme někam vyrazili a den pauzy potřebujeme jak sůl. Tak nějak nevíme coby, jdeme se projít podél jezera a tam asi zkusíme najít místo na stopa k našemu příštímu cíli – Cortiny d’Ampezzo. Jezero Fedaia je taková dlouhá louže, tak napůl cesty jsme založili “tábor” – přehrabe se bágl, uvaří se, konečně se spáchá hyena (fuj, na cestě jsme asi týden) a pak se všechno nacpe zase zpátky do batohu.

10:00

Rozbalujeme svoje fidlátka a kolem nás vzniká zase kupa věcí, to je něco pro kolem chodící turisty. Zazobaní důchodci jsou samé “schéééén”, “nádhera, ty hory”, a pak jdou kolem nás a to už tak pěkné není 🙂

Hyena v jezeře byla takovou menší šokovou terapií, voda byla ukrutně ledová. Umytí, nesmradlaví a najedení pokračujeme na místo určení. Je to pohodová procházka, sluníčko se na nás směje a my nestíháme koukat kolem sebe na ty hory kolem.

12:30

Passo Fedaia (2057 m n.m.) – auto tu za těch deset minut nejelo zatím žádné, ale přesto vztyčuju palec a zkouším chytit první – nic. Ale hned druhé za ním nám staví. Nechtějí nás vzít, že mají vzadu psa trhače, takovou chlupatou kouli kříženou s palácovským psíkem. Nakonec si ho paní vepředu vzala na klín a my jedem. Autíčko celkem luxusní, interiér v kůži, panel s GPS-kem samozřejmostí… Psisko je nervózní, vrčí a vypadá to, že nás každou chvíli sežere. Ten chlápek jede do Sottugudy (1252 m n.m.), je to jen kousek, ale jsme rádi, že jedem. Ale on vyhodil domu paní s hafanem a veze nás až k odbočce na sever (Rocca Pietore), ať se nám líp stopuje. Jsme moc rádi.

Je tu najednou šílené vedro jak jsme nízko, byli jsme zvyklí na teploty pod nulou v noci. Během chvilky nám staví Němčouři, první na naší cestě (Němci moc neberou). Pán s paní na dovolené, moc milí, ptají se, co všechno jsme viděli kam jsme vylezli. Obdivují naší odvahu, že jsme podnikli tuhle finančně nenáročnou cestu. Bohužel s nimi jedem jen kousek. Ale jsem ráda, že jsme potkali jedny z mála našich západních sousedů, kteří se nebáli vzít české socky.

13:00

Rozcestí Costa. Vedro je stále nechutné, voda samozřejmě už došla. Je tu malinkatý baráček a před ním sedí domorodá stará babička. Na turisty asi není zvědavá, ale žízeň je veliká. Pozdravila jsem a poprosila o vodu. Babička sice neumí anglicky, ale pochopila. Chudák špatně chodí a dvě litrový lahve sotva drží v klepajících se rukou. Vřele jsem jí poděkovala a popřála krásný den, ona se usmála a podala mi naše lahve s vodou.

Tvrdneme tu už hodinu. Jedou kolem Češi a staví, hurááá. Už se těším jak pokecáme česky. Ale ženská na sedadle spolujezdce něco řekla řidičovi a auto se rozjelo a bylo v tahu. Smůla, tak čekáme dál.

14:30

Bere nás nějaký Ital, prý jestli nevadí, že spěchá do práce. Nám nevadí nic, hlavně že jedem. Jede jak šílenec, je fakt, že to tu zná asi i poslepu, protože ty serpentiny má slušně zvládnuté. Ještě nám dělá průvodcovský výklad, napravo vidíte toto, nalevo toto a my kroutíme hlavami jak někde na finále Davis cupu. Asi dvakrát už jsem se viděla ve zdi, ale ani zrcátko to neodneslo. Ital jenom udělal lehký Uppssss. Já lehce smrt v očích. Během chvilky jsme zas z auta venku na Passo Falzarego (2105 m n.m.).

Kromě jiných aut, tu jsou asi čtyři auta z Jíčína – možná se dočteme v Montaně, jak borci z Prachova dali místní těžký prásk. A že je tady kde. Přímo nad námi stěny Cengia Martini (2728 m) a o kousek dál Tofana di Rozes, proslulá svými těžkými ferratami. Původně jsme tu chtěli zastavit na dýl, a něco třeba zkusit, ale časově bysme zas nestíhali legendární Tre Cime. Škoda, možná se sem ještě někdy vrátíme.

Ani nečekáme moc dlouho a zastavili nám místní lezci. Kufr je plný matroše, zadní sedačky samý průvodce a mapa. Výbavička snad za sto tisíc. Spolujezdec je typický dlouhovlasý opálený Ital, který neumí moc anglicky a pořád se směje jak sluníčko. Jedem do olympijského městečka.

17:00

Cortina d’Ampezzo (1224 m n.m.), jsme hladoví jak vlci, proto jdeme obhlédnout místní krámy. Nechybí tu obchody s nejnovějšími kolekcemi Guci a Versace. My jsme zamířili do supermarketu Cooperativa. Mají tam hodně dobrot, které si bohužel nemůžeme dovolit. Koupili jsme si aspoň jednu velkou Milku a čtyři obří bagety. Až pak jsme zjistili, že jsou tvrdé jak šutr. Ale hlad je hlad, rozložíme kolem sebe asi devět druhů různých paštik a snažíme se vsoukat bagetu do sebe. Jedna nám zbyla, můžeme s ní hrát baseball, jak je tvrdá.

18:00

Přežraní těch baget, se vydáváme hledat informační centrum. Hlavně kvůli předpovědi – ta nevypadá dobře (odpolední bouřky). Vzali jsme si mapku města a zkusíme dojet někam dál od města, protože tady se nedá nikde spát. Asi třikrát jsme obešli centrum kolem dokola a vymotali se konečně tím správným směrem na “výpadovku” na Misurinu.

18:45

Za pět minut lezem do stříbrný Fabie, uvnitř je nabušený italský pohodář. Lezec na první pohled, místo rukou tlapy, skoro se bojím si s ním potřást rukou. Náhodou jede zrovna naším směrem, a nejen do Misuriny, ale až k chatě Auronzo, která je na úpatí Tre Cime. Tak tomu říkám náhoda. Frčíme v komfortním autíčku přes Passo di Tre Croci (1809 m), kolem jezera Misurina (1756 m).

Za jezerem je čechokemp – favority a felicie s českými SPZ tu jsou ve většině. My pokračujeme dál, Ital platí mýtné, stromy se mění v kosokleč a za chvilku už jen tráva a kameny.

Dovídáme se, že Ital se chystá přímo na stěnu Cima Grande, prý si střihnou asi něco za 6+ nebo 7+. Ještě ani neví, ale hlavně, že si zaleze:) My valíme oči, asi zůstanem u těch našich čtyřek na skalkách.

Jsme na místě – chata Auronzo (2320 m n.m.) přímo pod Tre Cime di Lavaredo (2999 m n.m.) – známé díky obtížným cestám v hlavně v převislých severních stěnách. Popřejeme Italovi hodně štěstí na zítra. On vtipálek, že prý se možná zítra potkáme ve stěně, ledaže by nás tam někdo vytáhl heverem.

20:30

Trochu jsme zase měli strach, kde budeme spát, ale našli jsme perfektní díru ve skále. Sice budu mít v zádech zabodnuto tisíc šutrů, ale aspoň nebudeme ráno sušit. Akorát ta díra je průlezná, asi 20 metrů dlouhá, takže je tu trochu průvan. Ještě pár slov do deníku, řádku čokolády a vybrat nějakou cestu na zítřek, nejlépe pěknou ferratu s výhledem na Tre Cime.

Tre Cime di Lavaredo

Pátek 12.7.2002

6:00

Hodinky pípají, venku mlha, vítr – spíme dál.

7:00

Hodinky zas pípají, venku mlha, vítr – spíme dál:)

8:00

Já už vstávám, chci ještě přispět pár větami do deníku a mrknout do mapy, co se bude dít dneska. Nakonec ta noc přímo pod jižníma stěnami Tre Cime nebyla tak hrozná, bylo mi i trochu teplo. Už hodinu budím lenocha, ale jemu se nechce z vyhřátého pelechu a ještě žebrá o čokoládu.

9:45

Konečně je vidět na špičku nosu, vyrážíme k Rifugio Lavaredo (2344 m n.m.). Míjíme spoustu Japonců. Odkrývají se nám monumentální východní stěny, kde se titěrně snaží dva borci a vertikální pohyb. Jsou to takové dvě malé tečky ve stěně.

Dorazili jsme do sedla Patern Sattel (Forc. Di Lavaredo – 2454 m n.m.). Je relativně pozdě, takže je tu všude už spousta lidí, hlasitých Čechů taky pár. Napravo se zvedá Paternkofel, kam bysme chtěli pak zkusit ferratu, nalevo skvosty – známé severní stěny třech čim. Pokračujeme dál po cestičce, zakousávající se do masivu Paternkofelu.

Je z ní lepší výhled a nejsou tam turisti, který si na to netroufnou a jdou o pár desítek metrů níž po “dvouproudovce”.

Rifugio Locateli (Drei Zinnen Hutte – 2405 m n.m.) – monstróznost. Na lavičkách před chatou se pořádají hody. Po “náročném výkonu” si sem lidi nechají nosit i lahve šampaňského.

Střídavě se nám nad hlavami honí mraky a občas vykoukne sluníčko. Uvažujeme, jestli nedat nějakou tu ferratu poblíž. V úvahu přichází dvě varianty – Paternkofel nebo Toblinger, který je ještě kousek dál za chatou. Ale počasí zlobí a my se bouřek moc bojíme, tak se tu poflakujeme a odpočíváme.

15:30

O kousek výš za chatou je kaplička a před ní příjemný travnatý plácek. Tady si uvaříme a dosušíme věci. Už máme celkem dost strach, aby nedošel plyn v bombě. To bysme byli docela nahraní. Tak dva dny bysme možná vydrželi chroupat tvrdé nudle z čínských polívek, ale jíst syrové těstoviny asi dost dobře nejde.

Zblajzli jsme snídaňo-obědo-večeři a je čas se poohlédnout po bydlení. Nahoře nad suťoviskem, začínají skály a dole je díra, že by tak vychytaná jako ta minule? Nejdřív se tam jdu vydrápat bez věcí a kupodivu je to lepší než naše minulá díra, a hned tam stěhujeme naše harampádí.

17:00

Co teď? Jsme napapaní a máme zabydleno v brlohu. Zkusíme přece jen jít omrknout tu ferratu na Toblinger Knoten. Podle průvodce je to žebříkový výstup – krátký, ale těžký. Matroš bereme sebou, kdyby to šlo hned. Ještě se musí jít kus pod nástup, my to bereme neoficiální “cestou” přímo z naší díry nahoru. Až když už nejde jít zpátky, si říkám, že jsme to možná měli radši spodem obejít. Všude se to tu sype, takže dolu hazím tuny šutrů. Všude jsou tu pozůstatky války, bunkry, ostnaté dráty, střílny.

Nebe se mění z tmavě modré na pekelně šedivou a začíná se blýskat. Jsme kousek od toho nástupu, mě docela zajímá jak to tam vypadá. Došli jsme k začátku – je to celkem do kopce, spíš kolmo nahoru, ale vypadá to pěkně. Hřmí docela dost, proto jdeme raději zpět do naší jeskyně.

18:30

Už se zas poflakujeme v bezpečí naší díry, s výhledem přímo na legendární severní stěny Tre Cime.

Jsou teď z poloviny zahalené v mraku, občas prokoukne Cima Picollisima. A na ní horolezci, v tuhle dobu a počasí trošku nechápem. Navíc nad nimi chvíli visí vrtulník, ale pak odlétá a už se nevrací, tak snad nemají problémy. Už nevíme coby, asi brzo půjdeme spát. Plánujeme vstát zítra hodně brzo, chceme dát obě plánované ferraty než se zkazí počasí.

Ferraty Toblinger Knoten a Paternkofel

Sobota 13.7.2002

6:00

Probouzíme se s výhledem na severní stěny Tre Cime. Kouknu z díry a nebe je relativně čisté.

Takže rychle vyndat ospalky z očí, rychle oblíknout a mažeme pod severní stěny Toblinger Knoten tentokrát hezky spodem okolo. Batohy necháme ještě spát v díře, pak se pro ně vrátíme. To se to šlape bez sviní.

7:00

Nástup na ferratu, hned od začátku kolmo nahoru. Chvíli se leze, potom přijdou na řadu žebříky. Jeden dokonce přes takový komín – je pěkně vidět dolu do té hloubky. Na každou příčku žebříku opatrně stabilizovat rozklepané nohy. Je to kraťoučké, asi 160 metrů, převýšení asi 110 metrů, ale stojí to za to. Obzvlášť ten konec, nádherně exponované, můžem si to skvěle vychutnat, když lezeme takhle nalehko. Slunce už se vyšvihlo zpoza hřebene, ale ještě je zima, lezeme v rukavicích. Nejen kvůli té zimě, ale máme už pěkně rozedřené ruce.

Dokonce zvládnem udělat i pár fotek, třeba tento pohled na Paternkofel, který máme v plánu za chvíli.

Občas se tu najdou zbytky dřevěných žebříků z války, my radši použijeme ty kovové. Míjíme vytesané díry a vybetonované střílny, tady se muselo celkem drsně bojovat. Když si představím, že sem ty chlapi lezli třeba v zimě, bez jištění, na celé cestě asi dva chabé dřevěné žebříky. A jak sem táhli ty děla mi už vůbec není jasné.

8:15

Toblinger Knoten (Torre di Toblin – 2617 m n.m.). Odkryl se nám parádní výhled na sluncem ozářené severní stěny Tre Cime. Ještě zápis do vrcholové knížky – zjišťujeme, že před pár dny tu byli nějací Češi. Přáli všem krásný den a svítící sluníčko. Taky připojujeme svůj vzkaz. Nemrháme časem, čeká nás toho dneska ještě poměrně dost, a valíme dolů lehčí variantou ferraty, východním směrem.

9:00

Zase zpátky v díře. Balíme co nejrychleji bágly, lehká snídaně v podobě musli tyčinky a je před námi rozhodnutí, jestli zdolat tu druhou ferratu na Paternkofel. Tam nahoře se totiž už teď zas honí mraky. Nejsou to černé chuchvalce, jen takové bílé mraky. Snad nebudou nebezpečné, a proto pohnem zadkem a jdem do ní.

9:30

Ještě musíme koupit pohledy na chatě Drei Zinnen, aby z toho naše rodiny taky něco měly. Teda až jim to přijde domu, tak mě nejspíš zabijou. Vědí jen, že jsme jeli někam do Itálie na lehkou turistiku, vlastně ani my jsme ze začátku tak nějak nečekali, že zažijeme tolik dobrodružství.

10:00

Kousek od chaty už začíná systém válečných štol a chodeb. V průvodci psali, že do chodeb je občas vytesané okno, a že je proto uvnitř vidět velmi špatně. Nejdřív je to pohoda, občas nějaké okénko s paprskem světla, tak jak jsme se dozvěděli.

Najednou celkem tma jak v pr…, jen po straně je lano, na které se cvaknem (jde se totiž po prudkých schodech). Sleduju, jak se ta díra kudy jsme sem vlezli zmenšuje, tunel a na konci světlo, jen tady je to opačně, místo aby se přibližovalo, tak se vzdaluje až z něj zbyde jen světelný bod a pak už vůbec nic.

Tak trochu mi běhá mráz po zádech. Naše vybavení není zrovna ideální. Věřím, že s čelovkou od Petzla si to tu člověk musí vychutnat. My máme jinou vychytávku, speciální “čelovku” s gumičkou se čtyřbarevným pruhem. Je to vlastně takový mutant baterky a hodně staré čelovky, svítící jen když se tomu chce. Samozřejmě máme jen jeden kus. Venca si “svítí”, já jdu za ním jako přikrčený pračlověk, občas se mi stane, že se mi hlava o cosi otlouká. Ale alespoň postupujem – asi deset metrů za minutu.

Konečně jsme ven z toho labyrintu a začíná ferrata. Na záda nám funí klienti se svým průvodcem, to se jim to leze bez sviní. Je to lehoučká ferrata, takže i dost frekventovaná. Musíme se občas vyhýbat proti lezoucím osobám, naštěstí jsou ohleduplní. V předvrcholovém sedle jsme se potkali s podpůrným týmem českého vrcholového družstva z Českých Budějovic. Starší osazenstvo tu založilo výškový tábor a vybaluje řízky z domova. Prý ať si tu klidně necháme svině, že nám je pohlídají. To je fantazie. Vydáváme se nahoru za elitou jejich grupy. Na vrchol už to bude jen kousek a celkem lehké, bez batohů je to pohoda.

11:30

Vrchol Paternkofel (Monte Paterno / Cima Paterno – 2744 m n.m.) – necháme se vyfotit u vrcholového kříže, vychutnáme si pohled na Tre Cime pěkně shora. Teda pořád mají ještě o pár desítek metrů víc než jsme teď my. A lezeme zase dolů.

V sedle ještě prohodíme pár slov s našimi krajany, dáme jeden typ na krásnou ferratu na Toblinger, popřejeme si hodně štěstí a každý se vydáme svou cestou. Oni směrem na Rifugio Locateli, odkud jsme přišli, a my k Rifugio Auronzo, kde jsme před dvěma dny trávili noc.

Sestup je celkem nepříjemný, po takové prudké suti, ani není vidět kudy pořádně jít. Po nějaké době jsme se dostali do stěny nad “dvouproudovkou”, co po ní proudí davy turistů. Udivení Japonci vzhlíží vzhůru k nám a foťáky cvakají. Asi si myslí, že jsme drsní horolezci. Nepoznají rozdíl mezi lezcem a rozklepaným človíčkem na ferratě jako jsme my.

Potkáváme dva táty, kteří sem vytáhli své dva malé syny. Může jim být tak 5 let víc ne. Jsou cvaklí na fixním laně ferraty a jejich otcové je mají ještě pro jistotu na svém laně. Táta velí, ať jde, čeká ho chudáčka asi 20 m úsek po římse sotva deset cm široké a pod ním je hloubka tak 150 metrů. Klukovi je do breku, ale statečně se beze slova vydává na tu zkoušku odvahy. My jsme obkročili tátu s jeho mladým hrdinou a vlezli jsme do tunelu.

Mě už se do žádného tunelu nechce po zkušenostech z toho předchozího. Ani tak není problém s tmou, je to jen krátký tunel. Ale je dost stísněný, takže lezem po čtyřech a kachníme se v bahně. Naše svině se každou chvíli někde zasekly.

Míjíme Rifugio Lavaredo, zase všude ty davy. Na chatě Auronzo zkouším sehnat vodu na vaření, ale WC se tu platí a vodu mi nedají, proto jdeme na stopa. Ještě včera večer úplně prázdné parkoviště je teď narvané luxusními auty.

Turistky ověšené kabelkami právě nestihly autobus. Ano, jezdí sem dokonce i pravidelná linka. A ty baby drze začaly stopovat před námi! Dvě z nich se vrhnou před auto, to musí chtě nechtě zastavit. Další dvě ho obestoupí z obou stran a strkají hlavy do okének auta. Naštěstí to kolemjedoucí natolik vyplaší, že začnou zběsile troubit a šlápnou na to. Tím ale taky my naprosto ztrácíme šanci něco chytnout.

Venca jim jde slušně naznačit, že my jsme tu byli dřív, ale oni dělají, že tomu nerozumí. Tak si jdem stoupnout před ně a naštěstí během chvilky nám staví auto. Jsme rádi, že odsud odjedem.

16:00

Cortina d’Ampezzo – zas jdeme do Cooperativy koupit pečivo, tentokrát se zadařilo a dá se to i jíst. Co teď? To co jsme chtěli vylézt, jsme vylezli, viděli jsme toho taky dost, má se kazit počasí. Navíc jsme v horách už docela dlouho, jsme čím dál tím unavenější. Ale domu se nám ještě nechce. Jídlo přece jen ještě trochu máme, vařič by taky snad mohl vydržet. Tak pojedem k moři, alespoň se vykoupeme, potřebujeme to jak sůl.

17:00

Stojíme v tom správném směru a teď už jen stačí něco chytit. Asi budeme spát tak někde napůl cesty, ale kam dojedeme tam dojedeme, snad se tam dokopeme zítra.

17:16

Jak je to jednoduché, prostě si říct jedem k moři a během chvilky odjet. Měli jsme zase štěstí. Zastavuje nám pán, který má uvnitř kolo, ale nelení a už montuje kolo nahoru na zahrádku a zve nás do auta. Hodí nás až do Belluna, jak jsme chtěli, to je paráda. Jak se tak bavíme, vypadlo z něj, že je z Udine. To je ještě o dost velký kus jižněji, pro nás ideální. Strhla se pěkná bouřka. Naštěstí my s ním pojedem hezky v pohodlí ještě tak sto kilometrů.

19:25

Nakonec to dopadlo ještě lépe, měl jet sice jinudy, ale odbočil na “naší” dálnici a svezl nás kus po ní. Pak se zas musel vracet. Vyhodil nás na strategicky výborném místě na benzínce, kde spíš někoho ulovíme a hlavně na nás nemůžou příslušníci místní policie.

19:48

Už jsme si říkali, kde tady složíme hlavu, tak maximálně vedle dálnice do příkopu. Ale zastavil tu malý fiátek s temperamentní Italkou uvnitř. Tušíme, že komunikace bude asi divoká, neumí totiž jinak než Italsky.

Snad jediné co jsme rozuměli, že se jmenuje Maria. Ale jazykový blok nakonec vůbec nebyl problém. Maria pustila na plné koule nějaké typické jižanské rytmy a jeli jsme. Pěkně to mastila a přitom zpívala s tím řvoucím radiem. Ne, že bych tohle doma poslouchala, ale kupodivu to výborně dokreslovalo místní atmosféru, takže jsme se oba dobře bavili.

20:13

Maria jede jen do Portogruara, před exitem do města nás vyhodila opět na benzínce a s rukou vystrčenou ze střešního okna a hlasitým Ciao zas odfrčela. Dostali jsme se tak rychle na jih, že se zas vaříme ve vedru, přitom slunce už pomalu zachází, tady je jak v pekle. Asi budeme spát tady, těžko někam dál dojedem. A na noc je blbost někam jezdit, nemuselo by to být bezpečné.

20:20

Ani jsem se nestihla převlíknout a už nám zas někdo zastavil – Ital co jede do Terstu. Škoda, tam je moře asi dost špinavé. Za další tři minuty zastavil obrovský koráb s takovou veselou rodinou. Ptají se kam jedem, my odpovídáme asi do Bibione nebo prostě někam k moři. Oni jedou do Caorle. Takže je rozhodnuto – jedem tedy do Caorle. Vlezem si dozadu ke dvěma malým zlobivým černouškům. Ti se nám pořád smějou, že jsme oproti nim bledý jak stěny. Jim jsou zase v sešeřelém autě vidět jen bílé zuby 🙂

21:40

Caorle. Nemůžeme tomu uvěřit, ještě před pár hodinami jsme byli v horách skoro ve 2800 m n.m. a teď u hladiny moře na nule. Hezky v teple. Až moc. Konečně sundávám goretexové pohorky, teplé manžestráky a moirový rolák.

Brouzdáme po ulicích a hledáme pláž. Z okraje města jdeme postupně až přes nejlukrativnější čtvrtě s hotely, každý s velkými neony a jinými lákadly.

Vypadáme tady mezi těmi vyletněnými lidmi asi dost zvláštně. Na zádech velké svině, ověšené různým harampádím, jako třeba helmy, karabiny… Já si nesu v ruce ohromné pohorky. Oni se tu procházejí ve vietnamkách jen se šrajtoflí v ruce.

Na pláži je tma, proto kotvíme na lehátkách jednoho z hotelů a vaříme čínskou polívku, dvojitou. Kdybysme jedli takhle i v Praze, dvě čínské polívky za den. Itálie nás stojí míň, než kdybysme zůstali na koleji. Bojíme se, kde tady spát. Po tmě už ale stejně nic nenajdeme, proto zůstáváme.

Caorle – moře a bouře

Neděle 14.7.2002

5:00

Musíme vstávat takhle brzo, aby nebyl průšvih s tím, že tu spíme na pláži. Noc byla horší než nahoře v horách. Neustále mě žral dotěrný přímořský hmyz. Dvakrát mě to hryzlo dokonce do ucha, jsem pokousaná všude. Obrana proti nim nebyla žádná. Jenom se zachumlat do spacáku, ale za chvíli to stejně nešlo vydržet, protože v něm bylo šílené vedro.

Jdeme se projít po městě, abysme věděli, kde co je. A hlavně najít lepší nocleh, kde nebudeme tak na ráně. Unavení se couráme po ulicích jako bez duše, ale nic co by alespoň trochu šlo, tu není. Zkusíme najít informační centrum, třeba se dovíme, kde seženeme pitnou vodu. Nikde ve městě nejsou žádné kohoutky a pochybuju, že ve sprchách na pláži je pitná voda.

8:00

Našli jsme centrum, slečna uvnitř byla moc milá a snažila se dokonce mluvit česky. Vzali jsme si plánek města a ptali se, kde by se tu dalo spát “outdoor”. Měla pro nás pochopení, ale nevěděla jak nám nejlépe poradit. Prý jen za peníze v kempu, na pláži v žádném případě – chodí tam kontroly, které okamžitě volají carabiniery a ta pokuta je pak astronomická. Podívali jsme se na sebe s Vencou a pomysleli si, po kolikáté už máme takové štěstí. A pitná voda tu prý taky není. Mrkneme ještě na předpověď počasí – samé hromy blesky. Slečna na nás ale ještě volá: “néé to neplatí, sluníííčko budéééé, to je chloupééé papíííírrr.”

Jdeme po pobřeží, je to tu rozkastované – v centru nejluxusnější hotely s deseti bazény a nejčistší pláží s lehátky a slunečníky. Směrem k okraji města se luxusní bouráky mění v ošuntělé pekáče, hotely už jen ***. A nakonec část, kde jsou kempy, auta vypadají jako vraky, pláž samý vajgl.

Musíme si koupit nějaké jídlo. Venca se asi po hodině vrátil z nákupu. Přinesl všechno, co bylo ve slevě – divné máslo, ten jejich světlý chleba (je potřeba sníst tak tři, aby se člověk najedl), aspoň rajčata a broskve byly o trochu levnější než u nás.

Po baště jdeme na tu zavajglenou pláž, protože ty před hotely jsou rezervované pouze pro hotelové hosty a normální člověk tam nesmí. I v moři jsou varovné cedulky hlásající něco ve smyslu: pozor, sem ne, tady začíná ta lepší pláž. Na naší pláži neběhají plavčíci s červeným plovákem, ani kočičky v bikinách. Spíš rodiny podobné těm z filmu Slunce, seno, jahody 🙂

Jen tak se tu flákáme, užíváme si sluníčka a blbnem v moři. Na chvíli jsem zamhouřila oči, a když jsem se probudila, proletěly kolem mě noviny, nafukovací balón, lehátko…

Co se to děje? Nějak začal foukat vítr. Je to čím dál tím horší, vítr zvedá do výšky dvaceti metrů tuny písku a fouká nám to do obličeje a všude kam se to dostane. Už je to hodně nepříjemné, takže to balíme. Sice nevíme zatím kam jít, ale musíme odsud pryč. Venca skočil do kempu pro vodu. To se nelíbilo sekuriťákovi, tak mu tak trochu musel zdrhat.

Silnice jsou po celém městě úplně ucpané, všichni najednou prchají z pláže, na které se už nedá být. My prostě jdeme ani nevíme kam a hledáme kam se schovat. Tady je to celkem v pohodě, písek už sem nedofoukne. Ale chtělo by to sehnat nějaký přístřešek, kdyby v noci lilo.

Odbočili jsme do klidnější uličky, jsme na okraji města a na poli přímo před námi je valník. Libujeme si, jak jsme našli pěkné místečko na spaní. Hezky se zabydlíme pod ním a když zaprší, my budeme pěkně schovaní. Občas někde v dálce zahřmí, snad se nám to vyhne.

Vaříme si těstoviny s instantní omáčkou. Trochu to ztěžuje vítr, ale povedlo se. Najedli jsme se, udělali okolo sebe pořádek a batohy jsme pro jistotu zabalili do igelitu, protože nebe ztmavlo, blýská se častěji a vypadá to, že přece jen bude pršet. Zachumlali jsme se k sobě do spojených spacáků. Je sice teprve šest večer, ale my máme pohodičku – pozorujeme bouřku a stačí už jen usnout, unavení jsme pěkně.

Naplánovali jsme si to moc hezky, ale nabralo to trochu jiný spád. Začalo lehce poprchávat. Venouš se přisunul blíž, protože mu kapalo na karimatku. A za chvíli už to bylo jedno, protože se zvedlo tornádo!

Nejdřív jsme si mysleli, že to je jen poryv větru, ale ono to pořád sílilo a vůbec to nehodlalo přestat. Už je úplně jedno, že jsme “schovaní” pod valníkem, prší totiž vodorovně. Valí se sem na nás litry vody, blýská to tu jak stroboskop a práská to všude kolem. Pole nestíhá ten nápor vody, a rychle se mění v bahenní koupel. My sice ležíme ve spacáku, ale v něm už je taky voda s bahnem. Na báglech jsme sice měli igelit, ale ten už dávno někam odlétl. Na nepromokavém vaku se dělá kaluž, která začíná přetékat nám do spacáku.

Nemůžeme nic dělat, jen čekáme, kdy to přestane. Mě už pomalu odumírají záda, klečím a jsem stočená do klubka, abych zachránila před vodou to nejcennější – foťák, peníze, filmy, pasy. A čekáme. Ale pořád nic. Už to trvá přes půl hodiny a žádná změna. Musíme počkat až přejde trochu ta bouřka, běhat po poli teď není zrovna dobrý nápad.

Záblesků už je o trochu méně a intervaly mezi bleskem a hromem jsou delší. Ale lije pořád jako z konve. Musíme se někam přestěhovat, alespoň někam schovat ten foťák, už ho neudržím dlouho v suchu. Máme všechny věci nasáklé vodou a váží dvakrát víc – budeme je muset odnést na víckrát.

Opatrně jsme vylezli zpod valníku a pomalu jdeme k okraji pole, přitom se boříme po kotníky do bahna. A vůbec nevíme kam teď, kam s těmi věcmi a kam s námi samými. Už mi začíná být zima a v noci to bude ještě horší, když máme všechno od bahna. Zkusíme najít nějaké lidi a schovat si k nim ten foťák. Ale v tomhle slejváku zrovna nikdo nekouká z okna kupodivu.

Na druhé straně ulice někdo stojí na balkóně, ženeme se tam, ale je to jen blbá figurína. O dva vchody dál kouká z okna ven nějaká žena, zkoušíme s ní mluvit. Ona neumí anglicky a asi moc nechápe o co jde. Jsme celí od bahna, úplně mokří, a něco jí zběsile vysvětlujeme. Její manžel nám asi moc nevěří a říká něco ve smyslu, ať jdeme pryč. My jsme zoufalí, a snažíme se rukama nohama vysvětlit, že jim dáme náš foťák, aby nám ho přes noc schovali. Ta ženská to naštěstí pochopila a jde si pro ty věci. Dokonce nám řekla, ať si před dům přineseme i zbytek věcí.

Jdeme zase zpátky do toho bahna, pro brutálně těžké spacáky a zbytek věcí. Donesli jsme to k jejich garáži – je to taková hromada bahna, v ní se dají rozeznat batohy, spacáky, boty, karimatky, hadry… Jen ten foťák a doklady to snad přežily.

Najednou se tu zjevila jejich dcera, díky bohu mluví anglicky. Nabídla nám, že ty věci si můžem usušit uvnitř jejich garáže. Zvou nás dovnitř, no my vypadáme jak prasata, ale hned vedle garáže je sprcha, takže se alespoň trochu dostáváme do lidský podoby.

Matka přinesla nějaký sušící stroj, že prý si máme ty věci vyházet z báglů, aby to uschlo. Nabízí nám dokonce i večeři, s díky odmítáme, pomohli nám až dost. Naopak my se ptáme, jestli nechtějí s něčím pomoct třeba na zahradě, to je jediné co jim za to můžeme nabídnout my. Oni se jen smějou, že za to nic nechtějí.

Dcera se nás ptá, jestli máme kde spát. Jenom krčíme bezradně rameny. Ona prý jestli nám nevadí, že budeme spát v místnůstce vedle garáže, kde mají sklad věcí. To nám seslal snad Bůh z nebe. Fakt nevím, co bysme dělali, kdyby nás tu nenechali. A my pořád jen děkujeme. Jsme v luxusním domě, sice ležíme ve sklepě na zemi, ale úplně cizí lidi nás tu nechají jen tak a postarají se o nás. Bude to asi nejlepší noc – sucho a teplo.

Neuvěřitelná pohostinnost

Pondělí 15.7.2002

6:20

Vstáváme a balíme naše věci roztahané po celé garáži, všechno je už docela suché. Spacáky jsme raději nechali venku, protože v nich byly litry vody.

7:45

Mamina nás zve nahoru do bytu na kafe. K tomu nám dala nějaké hrozně dobré sušenky. A na cestu luxusní lentilky M&M’s a jablka. Bereme si jejich adresu, abysme jim mohli poslat pohled z Čech, když už nic jiného.

8:15

Loučíme se a ještě děkujeme za všechno co pro nás udělali. Odebíráme se pryč a na jednom odlehlém parkovišti budeme čekat než se dosuší věci. Poté jdeme na pláž, v moři je určitý náznak vln, to je něco pro nás, hurá do vody.

15:30

Už nás to tady nebaví, tak asi pojedem domu. Moc se mi nechce přímo do Čech, ještě bych někam jela, někam třeba úplně jinam, ale nemáme už moc jídla. Ale tady už není nic pro nás – vykoupaní jsme, tepla jsme si taky užili, a nic víc než to moře tu vlastně není.

Bojíme se zase té bouřky, vítr fouká celý den a obloha zlověstně tmavne. Začíná poprchávat, utíkáme se honem schovat do převlékací budky, ale zatím jen tak občas kápne. Zkusíme odjet radši hned. Ve městě hledáme značení autostrada a podle toho se přesouváme k výpadovce na sever.

Dostali jsme se k autobusovému nádraží a zkoušíme stopovat, ale nikdo nás nechce vzít. Už je to zas tady. Situace ze včerejška se opakuje. Není to sice tak hrozné jako včera, ale bouřka je to slušná. Už tu dřepíme asi hodinu a nepřestává to. Alespoň máme kde dřepět a neprší na nás, to je dost velká klika.

18:00

Po necelých dvou hodinách už jen kape, tak jdeme dál pokoušet štěstí, jestli nás někdo vezme. Vůbec to ale nejde, nikdo si nás tu ani nevšimne.

19:01

Malé autíčko, konečně odjedeme. Ale neradujeme se dlouho, jedeme jen k odbočce asi 5 minut odsud. Alespoň budeme pryč. Sbohem Caorle.

19:39

Vzal nás do auta Ital a po dlouhé době slyšíme pár slov anglicky. Říkal, že tak před dvaceti lety taky stopoval, ale že teď už tady dlouho nikoho neviděl a není to moc obvyklé. Taky navštívil Prahu a docela se vyptával na Českou republiku – kam je dobré jet, co si nenechat ujít a tak. A projížděl Teplicemi a moc se mu to nelíbilo.

20:00

Popojeli jsme zas jen o kousíček, někam poblíž Latisaně. Přeběhli jsme křižovatku, ani si nestihnu sundat bágl a Venouš už něco stopnul. Běžíme ke stojícímu autu. Zevnitř se na nás směje starší paní, mluví jen Italsky a Španělsky. Uff to zas bude domluva, musíme jí vysvětlit, že chceme vyhodit u nějakého dálničního mostu, co nám poradil ten minulý chlápek. Moc se nám to nedaří, ale s pomocí mapy se nějak přece jen domluvíme. Říkala, že nás může hodit trošku jinam, ale vcelku možná ještě dál.

Pořád něco říká, my jí sice moc nerozumíme, ale je taková milá a veselá. Zastavila, pochopili jsme, že si jde něco zařídit. Suverénně nechala klíčky v zapalování a nás v autě – tak tomu se říká bezmezná důvěra.

Už jsme si trošku začali rozumět s tou paní – Gladys se jmenuje. Zjistili jsme, že je celkem fajn. Je původem Argentinka. Jako obvykle padla otázka, kde budeme spát, my že se ještě uvidí.

Tak nám nabídla, že můžem jet k ní do malého městečka Ciempolla a přespat v jejím bytečku. Rádi přijímáme. Na prahu nás uvítal její roztomilý pejsek, ocitli jsme se uprostřed malého, ale útulného 2 + 1.

Padla i otázka, jestli máme hlad. Ten máme – ale máme i své jídlo a ukázali jsme naše slisované čínské polívky. Nedůvěřivě se na to podívala a řekla, že vyrážíme do hospody.

Právě dnes má to jejich malé městečko oslavy – nějaký festival. Hraje tu hudba, všude se něco griluje, všude nějaké stánky, voní to tu dobrým jídlem. Hned nás usadila na nejlepší místečko a se všemi se tu zdraví. Přinesla jídelní lístek, ale my mu pramálo rozumíme, tak radši ať nám objedná co uzná za vhodné. Mezitím se přineslo pivo Heineken, to jsem pila jednou v životě. Chutná to dobře, vlastně jakékoliv pivo po třech týdnech chutná výborně.

Moc dobře se bavíme. Zjistili jsme, že jazyk vůbec není problém, prostě komunikujeme každý tím svým, pokud možno mezinárodními slovy a zbytek ruce nohy. A takhle se dá bavit o ekonomice, politice, o lidech – ona je moc hrdá na Argentinu, vypráví nám jací jsou lidé u nich, o přátelství…Že je úplně normální takhle poznat cizí lidi a nezištně jim pomoct a stát se jejich přítelem. Bavili jsme se i o Peronovi, vnímají ho prý spíš negativně.

Taky o jejím synovi, který zůstal v Argentině. Žije v Patagonii, zase náhoda – je to náš sen spatřit jednou na vlastní oči pohoří Torres del Paine. Ona že nám to hned zařídí, že můžem jet k Fulviovi (její syn) a on nás všude provede.

Ona zas hrozně touží navštívit Prahu. Nabídli jsme jí, že klidně může přijet. Před několika lety tam byla a naprosto jí to uchvátilo. Říkala, že žádný Řím, Benátky nebo Buenos Aires, nic není tak krásné jako Praha :o)

Přinesli nám tu baštu. Vypadá to fantasticky, jsou to nějaké mořské potvory, asi langusty a sépiové kroužky, k tomu hranolky. Nikdy jsem tohle nejedla, ani nevím jak na to. Spráskala jsem to úplně celé, na talíři nezbylo vůbec nic. Pak mi Venouš řekl, že ty skořápky z langust se nejedí, že se vyžírá jen to maso zevnitř. Měla jsem takový hlad a bylo to tak dobré, že to ve mě všechno zmizelo.

Gladys nám nabízí, že v jednom stanu za chvíli začíná nějaká party pro mladší, tak jestli tam chceme. My jsme ale zralí tak na postel, takže nás vede k sobě domů. Výborně si s Gladys rozumíme, upřímně jsme si popovídali s úplně cizím člověkem, navíc z jiné generace, a mezinárodní ruko-noho-mluvou.

Šílený řidič náklaďáku

Úterý 16.7.2002

V klídku jsme vstali. Gladys nám připravila špičkovou snídani, ani nevíme jak jí poděkovat. Venku zase lije, nebe je černé a je hustá bouřka. Musíme ještě počkat, vlastně se mi odsud ani nechce. Vyměnili jsme si emaily a adresy, abysme jí mohli poslat pohled z vytoužené Prahy.

Gladys nám dala dárek na památku, takové dvě figurky udělané z hrušek – symbolizují kluka a holku, co se mají rádi. Je doopravdy moc milá a hodná. My jsme jí dali pětikorunu s Karlovým mostem, o kterém pořád básní. Ještě jsme si asi dvě hodinky příjemně povídali a venku se už udělalo lépe, nastal náš čas. Gladys nás veze někam na tu “správnou” silnici. Teda už nás veze pěkný kus, jede kvůli nám dost daleko.

11:20

Ach jo, jsme na místě, objali jsme se, rozloučili se a moc poděkovali. Máváme odjíždějícímu autu, Gladys zběsile troubí, že se všichni otáčí, co je to za šílenou ženskou. Je mi z toho trochu smutno, že už se asi nikdy neuvidíme, ale musíme začít stopovat. Jsme někde před městem Codroipo na křižovatce. Lidi tady jezdí celkem rychle, ale když budou chtít, tak nám zastaví.

11:45

Vzal nás celkem mladý týpek, jedeme okolo vysokých plotů s ostnatými dráty. Říkal, že to jsou vojenské prostory. Hodně nízko nad hlavami nám přelétají stíhačky a americké vrtulníky. Hodil nás na dálnici. Chvíli tam bloudil, hledal nějaký motorest, ale nenašel, tak zastavil u stanice pro placení dálnice.

12:39

Zjistili jsme, že se to tady policajty jen hemží. Nejhorší bobky jsme měli, když jeli na ten checkpoint a najednou majáček, otočili to a jeli směrem k nám. Na dálnici se totiž stopovat nesmí. Venouš zalezl do budky a dělá, že telefonuje. Oni asi nejdou po nás a naštěstí jedou dál. Trapné bylo, že takhle jeli ještě pětkrát a my jsme pokaždé telefonovali. Už abysme byli odsud pryč.

Zastavilo luxusní auto, ale ne pro nás. Chlap si chce jen odpočinout a jeho žena se na nás netváří zrovna přívětivě. Mezitím zase policajti. Máme strach, proto se jdu toho chlapa zeptat, jestli by nás nehodil na odpočívadlo, které je 3 km odsud. On se jen buransky rozesmál a prohlásil, že nás teda rozhodně ne. Dalo se to čekat, pokoušíme tedy štěstí dál. Naštěstí nám zastavilo malé Káčko. Mladý sympaťák mluvící dobře anglicky, ale jede jen dva km do Udine, i tak to berem.

13:45

Nevíme, kam tady jít, tak to zkoušíme na sjezdu k té dálnici. Je to ještě ve městě, takže s policajty to bude snad OK. Je jich tu všude pořád hodně moc.

14:44

Stále jsme na té odbočce, kde jede asi tak pět aut za hodinu a stejně si nás nikdo ani nevšimne. Máme zůstat nebo jít někam jinam? Ale kam, když Udine je celkem velké město.

15:05

Nějaký náklaďák se řítí z druhé strany a bláznivě troubí. Suverénně to krouhne do protisměru směrem k nám. Pochopili jsme, že staví nám. Venouš to šel domluvit, divoká gestikulace, asi to znamená, že jedem.

Vydrápu se nahoru do kabiny a tam na mě kouká krutý trucker. Je celý zarostlý, tmavé brýle, na krku tetování a drsný výraz. Snažím se přiblble o úsměv, aby nebylo vidět, jak jsem se ho lekla – moc mi to nejde. On nehne ani brvou. On je takový obrovský a jde z něj strach.

Občas hodí slovo anglicky a umí jedno slovo česky – najednou vybafnul TRIČKO a my nevíme co to znamená. Pak řekl, že to umí říct, protože dělá v Bibione na diskošce. Ještě k tomu je to diskotékový vyhazovač, to mu na té krutosti vůbec neubírá.

Hned za Udine, místo aby sjel na dálnici směr Tarvisio, jak říkal, uhnul na nějakou zapadlou okresku. A my se jenom bojíme, co s námi bude. Venca se po chvíli odvážil zeptat, kamže to vlastně jedem – on s klidem řekl, že do Spilmberga. Koukáme na mapu, to je dost mimo od našeho plánovaného směru na sever, je to skoro na západ.

Hrozně to mastí, osobní auta mu v té jízdě dost překáží, v pohodě je předjíždí a my se celí i s tím truckem nakláníme. Z ničeho nic je před námi stojící kolona osobáků a já už se vidím v kufru auta před námi. Zadupl to, pohoda klídek.

Zase frčíme neohroženě dál a on si za jízdy hledá pod nohama nějaká lejstra a prohlíží si je. A my to šněrujeme ze strany na stranu. Na křižovatce to suverénně zapíchl uprostřed a začal nám divoce vysvětlovat kam jede.

Pokračujeme dál, a on zas prořízne to ticho, jednou větou – chce nějakou tužku. Boha jeho co s ní chce dělat? Bere si naší mapu a celou si ji pěkně rozložil před sebe, že přes ní ani nevidí na rychle ubíhající silnici, ale zjevně mu to moc nevadí. Prostě jede a něco z ní študuje.

Najednou ji rychle složí, hodí ji před sebe na okno a propisku s ostrým hrotem svírá pevně v ruce. Tak teď už ani nedutám a bojím se na něj jenom podívat. Pak najednou zastavil a my čekáme co se stane. Vzal si zas tu naší mapu a začal zuřivě kroužkovat tou propiskou místo, kde jsme a namaloval směr a zakroužkoval kam máme jet. To my víme moc dobře, ale neodvážíme se říct ani slovo, že to chápeme a ať nám nečmáře po mapě.

Nahoře nám napsal ještě vysvětlivky AUTOSTRADA Tarvisio, aby jsme nezapomněli jet po dálnici. Podal nám ruku, popřál šťastnou cestu a odjel. Jsem rozklepaná ještě teď, byl hustý, ale asi s námi doopravdy vůbec nic nezamýšlel. Vystrašil mě jen ten vzhled a měla jsem trochu předsudky.

15:30

Vyhodil nás na totálně opuštěném místě, nic moc, ale chtěl nás svézt. My místo abysme jeli na sever do Rakous, křižujeme Itálii cikcak. Popojeli jsme z Udine asi deset km na sever, zato 40 na západ. Takže teď se nacházíme asi 95 km od Tarvisia (v Udine to bylo 93 km) – no neva, lepší než hnít na té odbočce tam.

16:20

Uprosili jsme Meďoura, který jel směrem do Gemony. Vyhodil nás u vjezdu na dálnici. Vlezla jsem za svodidlo, aby mě něco nepřežvýklo a šlápla jsem přímo do termitiště. Teď odolávám jejich obrovským kusadlům.

16:45

Zastavil nám Crysler, nějaký veselý Amík nás popovezl asi 20 km blíž. Je to pohodář, říká, že takhle často někoho bere. Před týdnem dokonce bral taky Čecha.

17:15

Sjíždí z dálnice, kde je zas pruhované modrobílé auto (Polizia). Řekli jsme mu, že se jich moc bojíme a on nám zastavil o kus dál.

17:20

Malý Fiat nás bere do Moggia, zase o kousíček blíž a přežili jsme déšť v autě, už asi potřetí. A zakotvili jsme pod mostem, teď si může pršet jak chce.

18:00

A taky že začalo – pořádný chcavec, který nevypadá, že jen tak skončí. Z lesů okolo se to vypařuje a nad nimi hned zase sráží, takový nekonečný koloběh a prší furt. Do toho je ještě bouřka. Uvařili jsme si čínskou polívku a čekáme.

Vždy když projede kamion, nahodí nás od hlavy až k patě vším tím bordelem, co je na silnici. Tvrdneme tu už dvě hodiny a pořád leje. Bez toho mostu tady bysme asi byli celkem v pr…

20:35

Zase jsme už přestali doufat, že se odsud dostaneme ještě dneska, už se začalo stmívat. A náhodou nám zastavili dva příjemní lidi. Paní, odhadem tak 35 let, a její o něco mladší přítel – Isolde & Wolfgang.

Začali jsme se bavit – odkud jsme, kde jsme všude byli. A pak i o všech jiných věcech, třeba o Temelínu. Taky jak je to u nás – třeba se studiem, s prácí, s výdělkem… Docela koukali, když jsme jim řekli průměrný český plat.

Taky jsme se zmínili, že jsme za 14 dní utratili asi 40 eur a že se nám to zdá dost, nebo spíš jsme utráceli za blbosti. Isolde zmínila, že její syn utratil za víkend dvě stovky a že nás hned dá za příklad. To bude mít kluk radost.

Nakonec zas došlo na otázku, kde se vyspíme, že už je přeci jen tma. Prý mají zahradu a postavený stan, takže můžeme přespat u nich. A cestou se stavíme na jednom pivku.

Hospůdka je to moc příjemná, živá hudba, lidi se dobře baví. My máme už druhé pivo, nechtěli jsme, ale jsme zvaní. Wolfgang je celý rozjařený a divoce gestikuluje, tomu se nejde nesmát. Někomu stačí málo k vysmátému stavu.

Bavíme se o všem možném. Dokonce nás pozvali k nim v zimě, že je tu dobré lyžování, a že bydlení už máme. Došlo i na fotbálek, pozvali jsme je na partičku, ale místo toho zase pozvali oni nás. Předpokládali jsme, že asi nehrajou každý den a rozdělili jsme se baby proti chlapům – nikdo neprohrál ani nevyhrál, ušmudlali jsme remízu.

Je už dost po půlnoci a my jedeme k nim domů, do vesnice kus od Villachu. Únava mě už docela zmáhá, dneska jsme toho zase zažili dost. Mají malý útulný byt.

Za chvíli se tu vyloupli jejich dva synové v pubertě, evidentně vzbuzeni uprostřed noci. Jsou sice ještě rozespalí, ale už se nám představujou a nedělá jim problém mluvit anglicky s námi i mezi sebou. Ptala jsem se, jestli je normální, že jejich rodiče přijedou v noci z hospody a přitáhnou k nim domů úplně cizí lidi. Smějou se, že je.

Isy s Wolfgangem se vraceli z Itálie a přivezli domu spoustu věcí, hlavně jídla – dopadlo to jak jinak večeří spolu s nimi. Takovou studenou večeři bych si ani v nejlepším snu nedovedla představit. Asi dvacet druhů sýrů od mozzarely po leerdamer, šunky, vajíčka, prostě samé dobroty. A oni pořád nosili další a další věci a pobízeli nás, ať jíme. Jeden ze synů vstal ze židle, otevřel lednici a chcete tohle nebo tohle? My že ne, že jsou hrozně hodní, ale oni nosili dál. Vážně královské pohoštění.

Po večeři nás jeden syn zavedl kamsi nahoru, že můžeme spát v jeho pokoji. Na otázku, kde bude spát on, odpověděl: don’t worry. Takže místo stanu jsme se nakvartýrovali dokonce k nim domu, do pokoje chudáka kluka. Doopravdy neuvěřitelné…

Stopování přes Rakousko

Středa 17.7.2002

8:30

Jako králové jsme se i vzbudili – v pelíšku. Isy nám udělala opět výbornou snídani a přibalila nám ještě nějaké dobroty na cestu. Dělá si starosti, jak dojedeme na dálnici do Villachu. Je to přece jen kus a Wolfgang už odjel do práce. Říkám jí, že to zvládneme, dostopovali jsme zatím všude, kam jsme chtěli.

Ona přesto jde někam přes půl vesnice vzbudit kamarádku, aby nás tam odvezla. Naštěstí nevzbudila, to už by bylo fakt moc. Zas nevíme jak poděkovat. Jsou to moc milí lidi a i když nás vůbec neznali, plně nám důvěřovali. Čech by to asi neudělal už jen proto, že by se bál, abysme mu něco neukradli. Zase přišla ta smutná chvíle loučení. Slíbili jsme, že hned jak přijedeme napíšem pohled. Máváme dokud jí ještě vidíme.

9:40

Zase na stopu, u vesničky Tiffen.

9:52

Takhle rychle jsme to ani nečekali, ale už si vezeme zadky s nějakým mladým klukem, umí anglicky a zajímá ho co jsme všechno zažili. Zážitků jsme plní, ani to nejde všechno popsat za tak krátkou dobu.

10:15

Vyhodil nás přesně, jak jsme potřebovali, na nájezdu dálnice z Villachu směrem na Salzburg. Chvíli tam tak děláme taktické posuny na lepší a ještě lepší pozici.

10:50

Stopli jsme tranzita. Bohužel kluk nemluví anglicky, takže vázne komunikace. Po dálnici se jede dost blbě, začal nepříjemný přívalový déšť. Chvilku před námi se kvůli tomu stala hnusná bouračka – bavorák byl úplně sešrotovaný, lidi naštěstí živí, ostatní jim pomáhali ven z toho vraku. Ten týpek, co jsme s nim jeli tranzitem, pohotově někam zavolal, že na tom a tom kilometru se stala nehoda.

11:15

Díky téměř nulové komunikaci jsme se špatně dohodli a ten kluk nás vyhodil v nějaké vesnici. Chtěli jsme vyhodit pod mostem jedné dálnice, kde byl i nájezd, takže ideální na schování se před deštěm i na stopa. Jenže teď jsme od dálnice pár kiláků v nějakém Landorfu.

Tvrdneme tu, prší, takže stopujeme z autobusové zastávky. Někdo tady vyhodil holku, taky stopařku, je ze Slovinska. Taková nesmělá holka, cestuje sama. Říkala, že byla v horách někde u Innsbruku. Chvilku jsem s ní hodila řeč a vzala si její adresu. Za chvilku byla fuč, zastavili jí krajani a asi pojede rovnou domů do Slovinska. Zato my si tady pěkně užijem.

14:15

Už tady trčíme 3 hodiny a pořád nic. Zastavil nám sice Brouk, ale ten člověk chtěl vzít jen jednoho z nás, protože to auto není na takovou váhu. Tak tvrdneme dál.

14:40

Další stop – akorát nevím, jestli to bude k něčemu dobré. Jedeme totiž zpátky jakoby na Villach, do Spittalu a tam si ten chlap potřebuje něco vyřídit, tak čekáme v autě.

15:10

Konečně zas jedem…O 20 km zpět, takže jsme skoro tam, jak jsme ráno začali, na nějakém odpočívadle.

15:30

Na tomhle motorestu jsou snad jen Holanďani a Němčouři, co si někam vezou své jachty. Pochybuju, že někdo z nich jede do Čech a bude ochoten nás vzít. Mezitím jsme prošvihli tři auta s Lineckou značkou, to je smůla. A zas dlouho nic.

Náhodou jsme zahlédli auto s pražskou značkou. Venca se šel zeptat, prý nejedou do ČR, že ještě staví v Salzburku. To bysme brali moc rádi, ale oni razantně odmítli.

Začíná zase pěkně lít, jdeme se schovat. Stojí tu nějací Brňáci, připravujeme tedy druhou akci. Jeden z nás je schovaný před průtrží mračen s bágly o kus dál a druhý číhá v telefonní budce. Takhle se střídáme a hlídáme, kdy půjdou, abysme se mohli zeptat. Bohužel se stejným výsledkem jako minule.

Jdeme se zas schovat do naší budky a proklínáme tohle místo i všechny naše “dobrosrdečné” krajany. Nevíme co dál. V tomhle počasí se stopovat nedá, a trčet hodiny a hodiny v budce jak sardinky, taky není nic moc. Musíme se zkoušet trapně ptát:-( Po čase se na nás usmálo trochu štěstí a nějaký Rakušák, co nasedal do Oktávky, nás vzal…

17:10

Už si to pěkně fičíme tou Oktávkou na Salzburk. Byl to jeden z příjemnějších lidí i na pokec. Projíždíme četnými tunely a pomalu se loučíme s Alpami. Je mi trochu smutno, že jedem pryč, ale taky se těším domu, na vanu, svoji postel a taky až se pořádně najím.

19:00

Chlápek nás vyhodil kousek před Salzburkem na odpočívadle, jen taktak jsme doběhli pod stříšku, protože zas začalo lejt. Koukáme do mapy a vzpomínáme, kde jsme byli. Blonďák, který tu odpočívá a kouří, nám nakoukl přes rameno, že ho to celkem zajímá. Slovo dalo slovo a my už sedíme u něj v autě, bere nás k jezeru Mondsee.

19:30

Další čekání na stopu, pomalu je čas najít místo na spaní. Vypadá to na déšť, pořád tak nějak poprchává.

19:40

Žeby? Zastavili dva sympatičtí dredáči, ale bohužel jedou jen asi 8 km, škoda.

20:00

Vzal nás dost divný chlap, je hrozně ukecaný a mluví učebnicovou němčinou. Pořád nám vnucuje, ať jedem spát k němu do nějaké garáže, že nás ráno hodí do Linze. Začíná nám to být dost divné, proč to tak tlačí. Opět nám začal vnucovat, že půjdeme do hospody na jídlo. Ať jedem s ním, že si myslí, že to pro nás bude nejlepší. Tak jsme mu radši řekli, ať na nejbližším odpočívadle zastaví. Moc se mu nechtělo, ale Venca mu důrazně řekl, ať nás prostě vyhodí na odpočívadle u Lindau. Tak mu nic jiného nezbylo.

20:30

Ještě to zkoušíme, ale už je skoro tma a nikdo nás nechce vzít. Vaříme čínskou a jdeme spát vedle laviček a stolečků, určených pro piknikáře.

Cesta domů

Čtvrtek 18.7.2002

8:00

Noc proběhla celkem v pohodě – bágly tu máme, nic se neztratilo, jen trochu pršelo, ale jsme v suchu.

8:50

Zkouším se zeptat prvního člověka a ten nás bere, sice vůbec nemluví, asi není moc zvyklý brát stopaře.

9:15

Jsme asi deset kilometrů před Linzem na Raststazion Ansfelden a zkoušíme štěstí dál.

9:48

Nějaká paní nás bere do Linze.

9:54

Linec. Ocitli jsme se u nějaké odbočky, bohužel ne na dálnici. Jdeme směrem do města, teda spíš bloudíme. Potřebujeme najít ten most, co přes něj vede dálnice směrem na sever k hranicím. Ptali jsme se, kudy k tomu mostu a jak je to daleko. Pán se rozesmál, ukázal někam hodně daleko, prý je to několik km, že to asi nedojdem. Ať tam spíš něčím dojedem.

Tak se vracíme na stejné místo. Ale je to marné, tak se stěhujeme jinam. Jdeme kus podél dálnice za svodidly, aby nás někdo nesestřelil. Už dvakrát jeli kolem policajti, skočili jsme šipku do křoví 🙂

11:02

Zastavil nám velký koráb a v něm mladé holky s dlouhými blonďatými vlasy jakoby z oka vypadly Kelly family. Sice chtěly jet jinam, ale chvilku se domlouvaly a nakonec pojedou oklikou přes Freistadt, tam přesně potřebujem.

11:35

Freistadt. Stopujeme na zastávce.

11:48

Bere nás Rakušan přes hranice. Čeští celníci jsou z toho na větvi, když vidí jak jsme v tom autě zabarikádovaní naší bágáží. Rakušan veze dva Čechy – to je pro ně taky věc nevídaná. Vyptávají se, jestli jsme stopaři, přikyvujeme. Naštěstí nic neřeší a tak jedem dál.

12:20

Kousek za hranicemi nás vysadil na benzínce, protože dál už nejede. Volám domů, aby neměli strach. Řekli, že jsme šílenci, a kdyže konečně dostaneme rozum. A stopujeme dál. Před námi stopujou nějací rockeři, ještě větší exoti než my.

12:35

Kupodivu auto zastavilo u nás. Mladý kluk ve škodovce. Povídal, že taky stopoval s kámošem do Itálie, ale skončili po 4 hodinách stopu v Linzi. Nevydrželi čekat a zpátky jeli neskutečně drahým vlakem.

13:18

České Budějovice. Na zastávce MHD vaříme úplně poslední čínské polívky, co nám ještě zbyly. A pak čekáme, hodně dlouho. Jsme v Čechách a je to znát – vůbec se nedaří. Už nevíme jakou ceduli vytáhnout, zkoušíme různá města, i bez cedule jen tak, ale ani náhodou.

Zastavila tu pražačka, ale že nás nevezme, asi po dvou hodinách to celkem naštve. Pak stavěl pán, ale jel jinam, tak zas nic. Venca už chce jít na vlak. Já to nechci vzdát. Projeli jsme stovky kilometrů a poslední přece nepojedem vlakem. Tak tam stojíme dál, lidi z MHD na nás zase civí jak na socky.

16:05

Už to i mě přestávalo bavit, ale jel kolem kamioňák a zadupl to přímo na zastávce. Byla jsem tak unavená, že jsem neměla ani sílu se bavit a spala jsem jak dřevo, i když jsem se ze všech sil snažila neusnout.

18:10

PRAHA. Zvládli jsme to, zdraví a šťastní v cíli naší dlouhé cesty. Dopadlo to lépe než jsme si dokázali představit – tolik nových zážitků a dobrodružství, prostě paráda! Splnili jsme si zas jeden sen a můžeme začít pomalu přemýšlet, kam pojedem příště.

Celá tahle sranda každého z nás vyšla asi na 1400,-. Je vidět, že i když je člověk socka, tak i výlet do Alp se dá uskutečnit skoro bez peněz. Jen tomu věřit, mít trochu štěstí a spolublázna ochotného podstoupit to dobrodružství.

Na závěr pár fakt

Stopy

Celkem jsme ujeli 1828 km – 37 osobních aut (od luxusních až po děsné kocábky), 1 náklaďák s šíleným řidičem a 1 kamion.

	odkud	kam	km
1.	Praha	odbočka na Sedlčany	50
2.	odbočka na Sedlčany	Soběslav	57
3.	Soběslav	Štilec	53
4.	Štilec	Dolní Dvořiště	29
5.	Freistadt (hranice)	Linz	42
6.	Linz	před Salzburg	128
7.	před Salzburg	Salzburg	6
8.	Salzburg	Innsbruck	186
9.	Innsbruck	Brixen přes Brenner	85
10.	Passo di Fedaia	Saviere u Rocca Pietore	20
11.	Saviere u Rocca Pietore	odbočka Costa	10
12.	odbočka Costa	Passo Falzarego	35
13.	Passo Falzarego	Cortina d’Ampezzo	12
14.	Cortina d’Ampezzo	Auronzo Hutte	23
15.	Auronzo Hutte	Cortina d’Ampezzo	23
16.	Cortina d’Ampezzo	Pordenone	122
17.	Pordenone	Portogruaro	27
18.	Portogruaro	Caorle	29
19.	Caorle	odbočka na Latisanu	8
20.	odbočka na Latisanu	neznámá křižovatka	6
21.	neznámá křižovatka	Ciempallo	15
22.	Ciempallo	Codroipo	50
23.	Codroipo	před Udine	22
24.	před Udine	Udine	2
25.	Udine	Spilimbergo	31
26.	Spilimbergo	Gemona	35
27.	Gemona	Moggio Udinese	20
28.	Moggio Udinese	Tiffen přes Tarvisio a Villach	105
29.	Tiffen	Villach	25
30.	Villach	Lendorf	45
31.	Lendorf	Spittal motorest	10
32.	Spittal motorest	Salzburg	145
33.	Salzburg	Mondsee	30
34.	Mondsee	Steyermuhl	60
35.	Steyermuhl	Ansfelden	37
36.	Ansfelden	Linz	13
37.	Linz	Freistadt	39
38.	Freistadt	Dolní Dvořiště motorest	30
39.	Dolní Dvořiště	České Budějovice	42
40.	České Budějovice	Praha	150

Náklady (2 osoby)

V ČR: jídlo (tatranky, musli tyčinky, sýry, chleba, čokolády, čínský polívky, salám, kuře na paprice a jiné instantní jídla, vitamíny na pití, špagety, těstoviny, paštiky, pár konzerv atd.), igelitové pytle, bomba do vařiče, Samson, mapa, film. Celkem cca 1200 Kč.

V zahraničí: autobus 2 x 2 = 4 eura, špagety na chatě 6 eur, Magnum 2 x 1.3 = 2.6 eur, 4 bagety 3.53 eur, velká Milka 1.95 eur, rajčata 0.40 eur, ovoce 0.37 eur, housky 1.45 eur, 4 pohledy 2 eura, Magnum 2 x 1.4 = 2.8 eur, 2 x chleba + máslo + rajčata + ovoce 4.78 eur, zmrzlina 2.48 eur, Javansee Jongens + papírky 4.54 eur, Magnum 2 x 1,5 = 3 eura, další blbosti 10 eur. Celkem cca 50 eur.

Celkem cca 2700 Kč za dva lidi na 14 dní.

Informace

• Alpy – příroda, turistika, výstupy (Stefano Ardito) – z této knížky jsme vybrali trasu
• mapa KOMPASS 55 Cortina d’Ampezzo 1:50 000