Sen žít v USA se mě drží už skoro deset let od prvního tříměsíčního pobytu. Jen se tak trochu rozplynul po vystudování školy, protože mladým, bezdětným lidem bez pevných pout na domovskou zemi se víza na delší pobyt nedávají, pracovní už vůbec ne. Hrstce vyvolených, kterou Amerika potřebuje (kvalifikovaným odborníkům), může být uděleno pracovní vízum.
Smířila jsem se s tím, že výlet za oceán si možná občas dopřeju jen jako turista, pokud se bude dařit. Kdyby mi někdo řekl, že do půl roku poletíme do USA s pracovním vízem v pase, asi bych se nad tím dobře pobavila.
6 měsíců do odletu – osudný telefonát
Jednoho pochmurného dne se Martin jen tak díval, jaká se nabízí práce v jeho oboru v USA. Shodou okolností objevil inzerát, který skoro vypadal jako by mu ho někdo ušil na míru. Velmi specifická pozice, kterou v ČR nedělá ani tolik lidí kolik je prstů na jedné ruce. Říkal o té pozici, že pokud nevyjde tohle, ví že nemá smysl to zkoušet dál. Tak to zkusil a odpověděl na první a také jediný inzerát.
Odpověď přišla rychle a už se domlouval telefonní hovor se zámořím. Potenciální zaměstnavatel neskrýval nadšení a ptal se také na případnou rodinu. Pochopitelně zatím nic neslíbili, ale překvapilo mě, že už se bavili o tom jaké mám šance na zaměstnání já jako manželka a co pro to mám začít dělat. Nevěděli jsme, jestli to není jen normální americké nadšení (nejsou zvyklí říkat negativa, nic není problém atd.). Ještě následovalo mnoho telefonátů a dlouhé období nejistoty, jestli to dopadne…
Sbírání razítek
Tím osudným hovorem jsme také okamžitě odstartovali hon za úředními razítky, protože zaměstnavatel chtěl Martina už za dva měsíce! Jako první se tedy muselo zařídit, aby se upgradoval můj status z partnerky na manželku. Jako pouhá přítelkyně si totiž můžu nechat o životě v zámoří nechat jen zdát. Žijeme spolu spokojeně sedm let, papír jsme na to nikdy nepotřebovali.
Vlastně poprvé asi před rokem, kdy jsem byla vážně nemocná a doktor Martinovi povídá: A vy jste její fotr nebo kdo? Ne? Tak běžte pryč. Tehdy jsem si uvědomila, že i když si na svatby zrovna nepotrpíme, asi budem muset úřadům udělat radost. Jak jsem se uzdravila, odložili jsme to zase k ledu, protože jsme měli zábavnější věci na práci.
A teď to najednou přišlo a muselo to být hned. Obvolávala jsem nejbližší úřady s žádostí o co nejrychlejší proces, ale všude říkali: jasně přijďte, tak za měsíc by mohl být nějaký volný termín. Pak mě napadlo, že mám známou na úřadě z místa mého původu a tam to vyšlo. Do týdne už jsme stáli před oddávajícím, který vypadal, že nevěří svým očím. Žádné šaty, výměna prstýnků, zástupy svatebčanů atd., nebyl čas na hrdinství. Prostě jen podpis manželských papírů a jede se dál.
Hned po “obřadu” jsem nechala oddací list oštemplovat místním úřadem a v zápětí jsem jela do okresního města pro další razítko. Při tom jsem si stihla vyřídit i mezinárodní řidičák. Kéž by všechno probíhalo tak hladce jako ta “svatba”.
Rovnou jsem se rozloučila s tím, že se klasicky přejmenuju – fyzicky to bylo nemožné stihnout. Aby to nebylo málo komplikované, asi za měsíc jsem měla jet na pracovní cestu do Vietnamu, a do té doby by mi nestihli vyřídit ani pas a víza už vůbec ne. Druhým důvodem byla kariéra. Výsledky mé práce lze dohledat pod starým jménem – nikdo nebude řešit, že jsem se přejmenovala. Nakonec to bylo opravdu nejjednodušší – bylo třeba vyměnit jen občanský průkaz.
Aby byl náš oficiální manželský status bez problémů uznatelný i v USA, sbírali jsme ta razítka na oddací list. Po zmiňovaném ověření na místním a okresním úřadě následuje návštěva Ministerstva zahraničí v Praze (nutno donést sebou kolek, který se tam neprodává). Na závěr bylo ještě třeba doklad nechat opatřit Apostilou a přeložit soudním překladatelem (obojí najednou provedla soukromá firma).
5 měsíců do odletu – zkouším také sehnat práci
Martin už absolvoval několik telefonických pohovorů s potenciálním zaměstnavatelem, ale stále nebylo vysloveno ono magické: Bereme tě! Přesto pokračuje plánování, radí nám co si zařídit atd. Děsí mě jen to, že se to má všechno stát příliš brzo. Víza přece nezařídí hned…
Přesto poctivě zařizujeme, hledáme kupce našich věcí a já se pokouším také hledat práci. Spíše se snažím zorientovat na americkém pracovním trhu, navazovat kontakty s místními, učím se psát životopisy (resume) a motivační dopisy (cover letter). S českým životopisem to nemá nic společného, např. datum narození nebo manželský stav může vyřadit životopis ještě dříve než si vůbec zaměstnavatel začne vybírat (kvůli místním diskriminačním zákonům). Uvádí se spíše stručný a úderný popis skutečných úspěchů, nikoliv jen suchá data (místo, čas a pozice). Když se napíše: krokem X jsem zařídil firmě zisk Y milionů, zní to lépe. Součástí bývá také kapitolka Honors and awards, tedy jestli žadatel vyhrál nějakou cenu, byl ohodnocen stipendiem atd.
Je zapotřebí používat určitých klíčových slov (keywords), protože první kolo výběru na žádané pozice často provádí počítač právě na základě těchto slov. Člověk to hodnotí teprve v dalších výběrových kolech a mělo by ho to zaujmout během prvních 20 sekund. Na každou pozici by se mělo psát trochu jiné resume i cover, podle toho co v inzerátu chtějí. Většinou se posílá jen resume, cover letter je vyžadován na kvalifikované pozice na univerzitách atd.
Žadatelé ze zahraničí jsou navíc velmi výrazně limitováni nutností získat tzv. sponsora. V Americe nelze jen tak požádat o pracovní vízum, to musí udělat zaměstnavatel. Stojí ho to čas, úsilí i peníze. Musí dokázat místním úřadům, proč chce vzít cizince a ne Američana a jestli náhodou není dostupný právě místní člověk. Takových zaměstnavatelů moc není a ve většině inzerátů je schovaná formulka: bereme jen US lidi nebo příp. uznáváme pouze US vzdělání a zkušenosti.
Další překážkou je, že USA udělí každý rok pouze určitý počet pracovních víz H-1B pro kvalifikované pracovníky (letos 65 tisíc víz). Je také třeba splnit přísná kritéria k získání tohoto pracovního víza (vyšší vzdělání atd.). Více podrobností k H-1B vízu i další typy pracovních víz jsem shrnula v mé knize Ze Strahova do NASA.
Z pochopitelných důvodů je pro amerického zaměstnavatele opravdu výhodnější nejprve vybírat z vlastních řad. Mám také trochu obavy, že Martina můžou zamítnout úřady i kdyby ho zaměstnavatel chtěl.
4 měsíce do odletu – pracovní cesta do Vietnamu a zároveň “líbánky”?
Mimo zařizování věcí do Ameriky se přiostřilo i v práci. Článek na konferenci ve Vietnamu už mi přijali. Zbývá napsat si prezentaci na konferenci, dohodnout a připravit, co budeme učit lidi na workshopu a zařídit hladký průběh všeho kolem (dohoda s Vietnamci, letenky, víza, výlety po práci atd.). Splnění těchto povinností nám cestu do Ameriky poměrně dost zkomplikovalo. Martin totiž musí jet ještě do Houstonu, aby se mohli se zaměstnavatelem setkat osobně a zároveň má mít přednášku na takové menší konferenci. Podle toho jak to dopadne se zřejmě dozvíme finální rozhodnutí, jestli ho přijmou nebo ne.
Vietnam proběhl bez komplikací. Moje první vystoupení na mezinárodní konferenci mi pochválili, Vietnamce jsme snad něco naučili a užili jsme si i následný první týden volna v tomto bláznivém období – vlastně to byly tak trochu naše líbánky.
Po návratu ze zajímavé cesty jsme zase naplno zapadli do shonu a zařizování. Martin letěl za tři dny na zmiňovanou cestu do Houstonu, kde šlo o všechno. Odpřednášel v pohodě, také byl pochválen, a měl pohovor s budoucí šéfkou. Už jsme si přáli z celého srdce vědet, jak to vlastně dopadne, i kdyby nám řekli, že ne. Prodat věci a zrušit všechno za měsíc prostě nejde. A pár dní po návratu skutečně přišla vytoužená smlouva od univerzity. Propukla obrovská radost, sice ještě není dobojováno, ale máme alespoň jedno jisté.
3 měsíce do odletu – vyklízení, stěhování, burza
Víme sice, že Martina přijmou, ale nevíme termín odletu, resp. kdy se jim podaří vyřídit víza. Tím je velmi težké odhadnout, kdy dát výpověď v práci, kdy ukončit nájem, zrušit podnikání, placení různých poplatků atd. Ze zkušeností jiných lidí víme, že proces může trvat klidně několik dalších měsíců a stále ještě hrozí zamítnutí víz americkými úřady.
Přesto zařizujeme, co se dá, zjišťujeme informace a studujeme americké zákony (zejména ty imigrační). V mezidobí jsem jela ještě na jednu pracovní konferenci, naštěstí pouze do Brna.
Začal také pekelný týden života mezi krabicemi a haldami věcí. Bylo třeba vyházet vše co nebylo klasifikováno jako nejnutnější – zbavila jsem se asi 20 šanonů materiálů, které jsem nasbírala a sepsala během 10 let studia na ČVUTu. Mnoho věcí jsme odvezli domů na sever a uskladnili u táty na půdě, zbytek jsme rozdali nebo se snažili prodat. Kupodivu věci, které se zdály zpočátku neprodejné (trezor, TV) šly na dračku. S autem to bylo horší…
2 měsíce do odletu – KDY? To je oč tu běží…
Stále čekáme na víza, ale nejen na ně. Martin musí ještě před odjezdem obhájit PhD. Vše má odevzdáno, ale ne a ne dostat termín. Naštěstí se nestíhá ani jedno. Už je nám jasné, že se odjezd už po několikáté posune a Vánoce pravděpodobně strávíme ještě v zimním Česku. Skoro každý den přichází nějaké nové papírování nebo nutnost rozhodovat se o věcech, které můžou výrazně ovlivnit náš budoucí život. Jsme vyřízení – nejnáročnější nejsou ta rozhodnutí, ale zjistit vůbec všechny podstatné věci, abysme se nerozhodli špatně (může to přijít později hodně draho). Například možná změna na jiný typ víza (z H-1B na J1), aby to bylo vyřízeno rychleji.
Tak studujeme po nocích, co to vlastně obnáší a zjišťujeme, že to má háček – nutnost se po dvou letech vrátit do ČR (později jsem zjistila, že tuto podmínku v případě ČR zrušili) a nelze bez rizika požádat o zelenou kartu. Odmítáme tuto náhlou změnu a tak přichází další nepříjemnost – změna smlouvy a méně peněz než bylo původně slíbeno. Ale to nevadí, v celkovém součtu nás to stejně stojí tolik peněz, že je to skoro zanedbatelné. Navíc nám Martinův zaměstnavatel vyšel v mnoha věcech vstříc.
Původně jsem si myslela, že si nechám aktivní své české podnikání (OSVČ) a zkusím něco málo rozjet, když na začátku nebudu mít práci. Obvolávala jsem úřady, abych zjistila jaké mám povinnosti, co musím platit atd. Skoro všude mi úřednice tvrdily, že nemůžu podnikat, když budu fyzicky v USA. Na logickou otázku kolik dní tedy musím strávit v ČR a jak se to prokazuje, se jejich tvrzení hned otočilo o 180 stupňů: jó, hmm, no tak to asi jde… Ani jsem se nedostala ke své otázce, takže jako vždy bylo bezpečnější, abych si to zjistila sama z internetu. Občas se po X hodinách podařilo zjistit potřebné info, ale dost často jsem měla prostě smůlu.
Rozseklo se to tím, že Američani mi to podnikání ani jakýkoliv jiný výdělek nepovolí (neumožňuje to můj typ víza H4). Dokonce se každý rok přiznávají i bankovní účty z cizí země (FBAR) a tam by bylo jasně vidět, že mám příjem. A tak jsem jednoduše firmu zrušila. Díky bohu už dnes nemusí člověk lítat na živnostenský úřad, sociálku, finančák a zdravotní pojišťovnu zvlášť. Stačí zajít na kterýkoliv (!) živnostenský úřad a s úřednicí vyplnit jen jeden Změnový list (přerušení živnosti, přerušení činnosti v provozovně, vyrovnání závazků atd.) a zaznamenat v něm, kterým úřadům to mají dát vědět.
1 měsíc do odletu – networking
Zatím jsem poslala cca 5 žádostí o práci, ale zdá se mi, že bude lepší začít žádat až budu mít na resume americkou adresu a číslo mobilu. Zaměstnavatel se pak nemusí obávat, že bude zbytečně platit za cestu na pohovor do USA a tím šance rostou.
Více se snažím pracovat na rozšiřování okruhu lidí (network), kteří by mi mohli pomoci sehnat práci. Kontaktovala jsem lidi, se kterými jsem přišla do styku přes práci, na konferencích atd. Ti mi doporučili další lidi a tak se můj network hezky rozrůstá a já můžu posílat své resume na všechny strany a dostávám cenné rady jak a kde žádat. Naše realitní agentka z Houstonu dříve pracovala mezi stavebními inženýry a tak můj životopis poslala bývalému kongresmanovi.
Podobně jsme se v Praze několikrát sešli na večeři s jedním profesorem z University of Houston (UH) a probírali s ním moje možnosti. Jeho jménem se opět můj životopis dostal k důležitým lidem. Nejde o to, že bych nedokázala poslat email těm správným lidem, ale vypadá to líp, když to pošle někdo důležitý.
Bylo potřeba změnit doručovací adresy na úřadech a v bance, nechám to posílat domů k tátovi na své trvalé bydliště. Zároveň si vyřizuji online přístupy ke všem účtům, včetně stavebního spoření a penzijního připojištění (kvůli pozdějšímu přiznávání českých účtů v USA a lepšímu přehledu o financích). Platím ručně platby za následující měsíc a ruším trvalé příkazy v bance. Také scanuju všechny důležité dokumenty, které se mohou hodit, např. doklady, staré výplatní pásky (při žádání o zaměstnání to některé zaměstnavatele zajímá) atd. Nechali jsme si zhotovit fotoknihu dokazující, že náš nedávný sňatek vychází jen a jen z čisté lásky 🙂 Obsahuje fotky z posledních 7 let společného života, ze všech důležitých akcí. Tuto knihu berem sebou jak na ambasádu, tak do USA.
Dodali jsme všechny podklady potřebné k vyřízení víz H-1B a zaměstnavatel podal žádost americkému imigračnímu úřadu USCIS. Zaplatili zrychlený proces, který by neměl trvat déle než 14 pracovních dní. Ale je těsně před Vánoci a tak jsme ještě trochu skeptičtí.
Nájem jsme si prodloužili jen do konce ledna a váháme, jestli nebude třeba ještě únor. Ještě pořád máme auto, naštěstí jsme ho neprodali hned v říjnu podle původního data odjezdu. Před Vánoci jsem skončila v práci a o svátcích byl konečně zas po delší době čas se trochu vzpamatovat. Sice jsme neměli čas si koupit dárky, stromek a ty běžné věci, které jsou na Vánoce zvykem, ale byli jsme rádi, že máme chvíli volno, BEZ povinností.
14 dní do odletu – pracovní víza
Asi pět dní po silvestru už přišly papíry z Ameriky – USCIS schválil Martinovi pracovní vízum! Jen pro zajímavost uvádím, co všechno musí US zaměstnavatel udělat v tomto prvním kroku požádání o pracovní víza. Nic z toho neřeší budoucí zaměstnanec, ten “pouze” dodá nutné podklady vyžádané zaměstnavatelem (např. kopie dokladů, školní potvrzení, tituly atd.).
Zaměstnavatel pak podá na Department of Homeland Security (něco jako Ministerstvo pro národní bezpečnost) formuláře I-129 (Petition for a Nonimmigrant Worker), H-1B Data Collection and Filling Fee Exemption Supplement, H Classification (Supplement to Form I-129) a dále případný formulář I-907 (Request for Premium Processing Service) pro zrychlený proces do 14 pracovních dní. Na Department of Labor (Ministerstvo práce) se podají formuláře k prokázání výjimečnosti žadatele: Labor Condition Application (ETA Form 9035 a 9035E). A dále přílohy: Educational Evaluation Report (popisuje český titul jak ho chápou Američani – Ing. z jaderného inženýrství posoudili jako ekvivalent US titulu bakalář), dokumenty od ČVUT (potvrzení, že k PhD chybí pouze obhajoba a kopie Ing. titulu), Martinův životopis, popis přijímající instituce (několik stránek z jejich webu) a kopie šeků.
Tento první krok stojí zaměstnavatele více než 2000 USD a k tomu je třeba ještě přičíst nezanedbatelné náklady na imigračního právníka. Pokud je vše schváleno, Department of Homeland Security vydá velmi důležitý dokument I-797B (Notice of Action), bez kterého nelze podat žádost o víza v ČR. I-797B opravňuje zaměstnance k práci v USA pouze pro zaměstnavatele, který požádal o víza H-1B. Tento první krok zvládli Amíci fakt rychle a nám tady přituhuje – jdeme do finále.
Druhý krok žádosti o pracovní víza je kompletně na nás, zaměstnavatel se o tohle už nestará. Ještě než požádáme o víza tady z ČR, musíme se nechat vyfotit. Pro jistotu necháme dělat každému 8 normálních pasových fotek (bude se hodit později) a 4 fotky 5×5 cm, obojí jak v papírové formě, tak elektronicky. Na vízum jsou třeba ty nestandardní 5×5 cm (přesné požadavky lze nalézt na stránkách americké ambasády v Praze), při podání žádosti DS-160 chtějí upload elektronické verze fotky.
Jakmile máme připravené fotky, jdeme vyplňovat žádosti o víza (H-1B a H4) online, tj. formulář DS-160. K tomu je třeba mít připravený i výše zmiňovaný formulář I-797B, který nám poslali Američani a osobní info, např. data od kdy do kdy se studovala která škola, podobně výpis všech zaměstnání, navštívené země za posledních pět let, předchozí návštěvy USA (včetně data, účelu cesty a údajů o předchozích vízech), všelijaké bezpečnostní otázky atd.
Formulář DS-160 se vyplňuje pro každou osobu zvlášť, nám dvěma to zabralo pár hodin, celkem jsme se zapotili. Každá úspěšná žádost je zakončena potvrzením, které je třeba vytisknout a donést sebou na následný pohovor na ambasádě v Praze. Na ten je třeba se objednat online přes NIV Appointment System – překvapivě je tam volno už za 3 dny.
Odhlášení od VZP a komerční zdravotní pojištění
Obíhám všechny možné doktory, hlavně zubaře, který mi vytrhl zub. Zdravotnictví je v US docela drahá sranda (někdy více než stonásobek ceny v ČR, konkrétní příklady zmiňuji v knížce) i přesto, že je člověk pojištěn. Pojištění je také kapitola sama pro sebe – prvních cca 100 dní zaměstnavatel neplatí, takže si musíme sehnat svoje.
České komerční pojištění ale zdaleka nemusí pokrýt vše (různé výluky) a doplácí zpětně, což může být problém v případě nějakého většího průšvihu. Nakonec jsem zajistila pojištění zatím na jeden měsíc a pak ho kdyžtak prodloužíme online na dálku. Pravděpodobně nejlepší poměr cena / výkon měla Uniqa za přibližně 5000 Kč na měsíc pro dva lidi.
V souvislosti s tím jsme se také odhlásili od své zdravotní pojišťovny VZP. Vyplní se papír prohlášení o pobytu v cizině a odevzdá se kartička pojištěnce. Pak se po návratu musí doložit, že jsme byli po celou dobu pojištěni jinde, jinak by nám přišili nekřesťanský dluh.
10 dní do odletu – pohovor na ambasádě v Praze
Před pohovorem je nutné zaplatit v bance poplatek za kurýra (2 x 200 Kč plus poplatek za složení hotovosti) a potvrzení vzít sebou. Dále jsme si na pohovor na ambasádu vzali všechny dokumenty, které nám poslali Američani (viz první krok), 300 USD (150 USD za vyřízení jednoho víza, lze zaplatit i v korunách), fotku 5×5 cm, výpisy z účtů za poslední 3 měsíce (musíme prokázat, že z úspor vyžijem i když nebudu pracovat), podpůrný dopis od US zaměstnavatele, fotoknihu s naším společným životem – vše lze najít na webu americké ambasády v Praze. Na pohovor jsme se předem připravili, prošli jsme si případné otázky. Ty nejsou nikde popsané, prostě selský rozum – co tam budete dělat, máte dostatek financí, už jste v USA byli atd.
U ambasády se motá spousta policajtů, kontrolují každé auto jedoucí kolem. Návštěvníky ambasády mají na seznamu. Uvnitř se odevzdají klíče, mobily, flashky a notebooky, projde se rámem, věci projedou rentgenem. U okénka každý zaplatíme 150 USD za vyřízení víz, odevzdáme potvrzení formuláře DS-160, povrzení o zaplacení kurýra a Martin ještě I-797B.
Pak se čeká v místnosti spolu s ostatními lidmi na výzvu konzula. Překvapilo mě kolik lidí žádá o víza, přestože fungují elektronické žádosti ESTA. Za pár minut jsme přišli na řadu, k okénku jdeme oba. Mladá konzulka komunikuje anglicky a ptá se Martina na práci, co přesně bude dělat a jaké je jeho vzdělání. Ptá se také, jestli už jsme v Americe byli. To je skoro vše, za pár minut hotovo, nic z té haldy dokumentů, které jsme měli sebou, vidět nechtěla. Oznámila nám pozitivní výsledek a víza prý dovezou tak za 3-4 dny.
Ještě ten stejný den jsem ve večerních hodinách obdržela vytoužený telefonát od kurýra – za deset minut jsem u vás, vezu vaše pasy z US ambasády. To bylo radosti! Když se dívám na naše pasy, opravdu začínám věřit, že odletíme za oceán. Doposud jsme nevěděli termín, ale teď už konečně můžeme objednat letenky. Za 10 dní letíme, hurááá!
Přestěhování věcí – zaslání balíků do USA
Překvapivě nejlevnější službu na poslání krabic za oceán nabízí Česká pošta. Lze si vybrat expresní zásilku (týden) nebo ekonomickou (30-45 dní). Na balík se musí přilepit Celní prohlášení CN22, kde se vypíše obsah balíku, jeho cena a váha. Na druhém formuláři přímo od pošty se píše adresa odesílatele i adresáta, cena a druh balíku (dárek). Oba papíry jsou k dostání na poště.
Já jsem navíc na každou bednu přilepila podrobnější seznam úplně všech věcí, protože se mi to do malého formuláře vůbec nevešlo. Za jeden 20 kg balík o rozměrech 40 x 40 x 60 cm s obsahem za 5000 Kč, poslaný ekonomicky, se zaplatí 1660 Kč (4510 Kč za expresní poslání). Dokonce mají i online kalkulačku, kde si lze cenu předem spočítat. Poslala jsem asi 4 takové krabice, tak uvidíme jestli dorazí. Na obrázku je celý náš majetek – má to něco do sebe, nechat si jen to nejpodstatnější.
5 dní do odletu – PhD obhajoba
Dopoledne jsem zařídila pár věcí. Plné moci pro tátu na vyzvedávání pošty (nevím jestli to k něčemu je, doporučenou mu prý stejně nedají), na případný rodičovský příspěvek (do budoucna, bůhví jestli to k něčemu nebude) a na manipulaci se stavebním spořením.
Zajistila jsem také notářsky ověřené kopie oddacího listu a mého rodného listu – to se hodí v případě narození dítěte na území USA (automaticky je to občan USA), u kterého se bude žádat i o české občantsví (dítě má pak dvojí občanství).
Martin měl nastoupit do práce na univerzitě jako Postdoc Fellow. Dlouho jsme netušili, kdy bude vyhlášen termín Martinovy obhajoby PhD – báli jsme se, že se to odjezdu nestihne.
Naštěstí to vyšlo tak akorát. Jela jsem s ním, abych mu pomohla dovézt občerstvení pro komisi a připravit to na místě, podobně jako před třemi lety pomáhal on mě. Zase jsem se bála víc než na svojí obhajobě, tak jsem radši stepovala na chodbě.
Vše ale proběhlo podle plánu – Martin je doktor! Další povinnost úspěšně zdolána.
4 dny do odletu – prodej auta
Jeli jsme do autorizovaného značkového servisu, kde jsme před rokem pořídili naše auto. Nabídli nám téměř o 100 tisíc méně než kolik jsme do toho vrazili. Tomu říkám vývar. No nic, nedá se svítit, tahle životní zkušenost něco stojí, s tím jsme počítali.
Jedem ještě zkusit jeden servis, také autorizovaný, jestli nedají třeba víc. Tam se nám zdá jednání více na úrovni a také cena je o malinko vyšší. Jednáme zprvu i o komisním prodeji, vyšlo tak najevo, že se stěhujem do zámoří.
Nakonec přistoupíme na prodej ihned, žádná komise. Prodavač si jde přeměřit lak, jestli nebylo auto bourané a zkontrolovat celkový stav. Vše OK, podepisujem smlouvu, už jen počkat na peníze, které dojdou převodem. Ani se mi nechce věřit, že máme největší překážky na cestě do USA přeskočené.
3 dny do odletu – už jen drobnosti
Užívám si konečně celkem bezstarostný život a zařizuju poslední drobnosti. Ruším pojištění domácnosti, převádím koncesionářské poplatky za TV a rozhlas na bráchu, měníme verifikaci k bankovnímu účtu atd.
Trochu jsme se nepohodli v O2, tradičně nás chtějí oškubat. Za službu, kterou jsme nepodepsali, chtějí platit další půlrok i když ji nebudem využívat. Nezbývá než zaplatit, jsou schopní na nás poslat exekutory v době, kdy tu už nebudem. Zálohuji data v PC na externí disky. Už jsem myšlenkami jinde, fakt jsme to zvládli?
15 hodin do odletu – já věděla, že se ještě něco pos*re
Zítra letíme a právě nám volal prodejce z autorizovaného značkového autoobchodu, kde jsme před pár dny prodali auto, že peníze nepošlou, protože je prý auto bourané. Zajímavé je, že nám jiný autorizovaný obchod při koupi před rokem písemně potvrdil, že auto bourané nebylo. Tak tu někdo lže.
Bohužel, tam kde je auto teď “prodané” dobře vědí, že jedem pryč (diskutovali jsme naši nepřítomnost v případě komisního prodeje). Vyhrožují, že odstoupí od smlouvy (to nemůžou) a posílají smlouvu novou, kde nabízí o 10 tisíc méně.
Dokola čtu původní smlouvu a je jasné, že stav auta si měli zkontrolovat při převzetí, což také udělali. I kdyby jsme měli pravdu my, je nám to k ničemu. Oni moc dobře vědí, že se soudit nebudem a tak to na nás zkouší, šmejdi.
Přemýšlíme co dál, hledám všude možně, jak by se to dalo rychle vyřešit. Máme asi 3 hodiny než v obou servisech zavřou. Zkoušíme autorizovaný obchod, kde jsme auto pořídili a kde nám nabídli nižší cenu. Dohodli jsme se, že původní smlouvu zrušíme a oni auto odkoupí. Při tom přiznali, že to auto mělo škrábnutý lak a v druhém servisu zase přiznali, že k soudu by s tím nešli, protože dobře vědí, že měli stav auta reklamovat při převzetí nikoliv zpětně.
Tak to jsme rádi, že platíme za nadstandardní služby, kde nás jen standardně ojebávají. Auto se podařilo převézt, je podepsaná nová smlouva, snad se to nakonec vyřešilo. (Současný stav, po 14 dnech v USA: dealer nejdřív tvrdil, že neví o co jde, ale nakonec peníze poslal.)
Po peripetiích s autem jdeme večer ještě odevzdat pronajaté přístroje (telefon a set top box) dalším kapitalistům z O2. Následuje úplný finiš – balení věcí na cestu.
5 hodin do odletu
Už asi den a půl se mi šifrují data na disku v PC, tím pádem ho nemůžu připravit na odjezd ještě večer. Dokončilo se to asi ve dvě v noci. Rychle rozmontujeme oba počítače, vyndaváme disky a balíme do bublin a do krabic. Hodinu před plánovaným budíčkem padám na držku do postele. Hlavně nezaspat!
Odlet
A je to tady – den D. Na letišti jsme odbavili spoustu krámů, rozloučili se s rodiči a vydali se vstříc nové životní zkušenosti. S Martinem jsme se shodli, že tenhle půl rok byla asi nejnapínavější a nejvíce vyčerpávající dosavadní zkušenost. Udělat doktorát je proti tomu celkem pohodová záležitost 🙂
Leave a Reply