Brzo ráno jsme se opět vydali na cestu. Zdejší krajina se postupně proměňovala v civilizovanou síť měst a městeček a po 200 mílích jsme tušili náš další cíl – San Francisco. Čím jsme byli blíž, tím šílenější traffic (dopravní zácpa) byl, kolona aut v pěti pruzích se linula daleko před námi. Já jsem alespoň mohla z profesionálního hlediska obdivovat mimoúrovňové křížení dálnic. Tady se kříží dálnice klidně ve čtyřech úrovních nad sebou.
San Francisco
Kolona se hýbala velmi pomalu, něco jako odstavný pruh byl volný, ale jel tam někdo jen občas. Byl to pruh pro tzv. carpools. Kdo nebyl carpool a vjel tam hrozila několikasetdolarová pokuta. Vzhledem k tomu, že jsme netušili, co je to ten carpool, raději jsme zůstali trčet v trafficu. Carpool by mělo znamenat více jak dva lidé v jednom autě, což byl náš případ, ale na to jsme přišli pozdě:)
Po dlouhé době nás dálnice popojížděním dovedla na most Oakland Bay Bridge, byla to monstrózní stavba, ale z estetického hlediska nic moc. Prostě taková spatlanina – první část byla příhradovina a druhá visutý most a pak to ještě nějak pokračovalo. Zajímavé na něm bylo, že vedl přes celou zátoku, tedy most dlouhý jak noc, a převáděl dálnici jen v našem směru (šest pruhů) a protisměr byl buhvíkde.
Projeli jsme se trochu po downtownu a začali řešit, kde zaparkujeme – nakonec za 22 dolarů v čínské čtvrti. Měli jsme hlad a nechtěli jsme zase jíst ve fastfoodu. Na cestách to snad ani jinak nešlo, když jsme chtěli šetřit dolary. Ale snídaně ve fastfoodu je mastný sladký hnus.
Když už jsme byli v China town, proč nezkusit místní kuchyni. Vybrali jsme podle cen v jídelním lístku a podle citu. Hned jak jsme vešli, začali se o nás starat, byli milí, usměvaví… Objednali jsme si cosi podle těch čínských znaků – z anglického překladu jsme stejně moc nepoznali. A s napětím jsme očekávali, jestli se pěkně nabaštíme nebo odejdeme hladoví.
Přinesli nejdříve nějaký nápoj a pak jídlo. Chutnalo to dobře, ale dostali jsme jen takový střední talířek. K našemu překvapení, oni stále něco nosili na stůl a my jsme pochopili, že to byl jen předkrm. Těch chodů nakonec bylo dost, takže jsme se dokonale přežrali. Když přinesli účet, nemohli jsme tomu věřit – vycházelo to 7 dolarů na osobu, takže něco podobného jako, když jsme v Chicagu šli do “přežíráku”.
S plnými žaludky jsme vyrazili prohlédnout si část města. Jeli jsme historickou tramvají velmi strmými, pro toto město typickými, ulicemi. Místy byly ulice tak prudké, že auta zastavující na křižovatce (ulice kolmo křížící byly vodorovně) drhly spodkem auta o zem. Nakoupili jsme nějaké dárky pro rodinu a vydali se na nejklikatější ulici na světě – Lombard Street. Celkem nechápu, jak se tady jezdí v zimě, když je náledí, možná tu nemají takovou zimu.
Zahlédli jsme Alcatraz – bývalou věznici na ostrůvku.
Když jsme se dostatečně prošli pěšky, nastal čas vyzvednout naši Mazdu a vydat se na scenic drive – silnice, která vede nejvýznamnějšími turistickými pointy města. Měla nás dovést ke Golden Gate Bridge, na který jsem se já osobně těšila nejvíc. Zastavili jsme u pobřeží zátoky a spatřili tu nádheru. Vzdušný visutý most jsem fotila ze všech úhlů, úplně mě to dostalo.
Jeli jsme po něm na druhou stranu – já jsem lezla střešním okénkem auta ven a snažila se fotit toho obra. Na mostě je celkem šest jízdních pruhů. Dávala jsem pokyny, aby jel Venca co nejvíc doprostřed kvůli fotce. Lidé z aut kolem moc nechápali, co to tam nacvičujeme:) A troubili ať jedem rychleji.
Na druhém břehu jsme si vyjeli na vyhlídku na kopec a já jsem opět fotila ten most. Ale také downtown a jeho výškové budovy stály za pár fotek.
Při přejezdu mostu zpět se platilo mýtné – toll (to je obvyklé i na některých dálnicích), což nás trochu zaskočilo, protože jsme neměli připravené drobné. U každého vjezdu je připraven trychtýř, kam se vhodí daná částka. Když nevhodíte a projedete, pěkně si vás to vyfotí a pošlou vám domů pokutu. Nebo ještě hůř, vyrazí za vámi policejní auto. Což se díky bohu nestalo ani jedno.
San Francisco jsme opouštěli neradi. Tohle město stojí za návštěvu, jedno z nejhezčích, co jsem v USA viděla.
Vysněný národní park Yosemite
Uháněli jsme po pětiproudé highway 580 směrem k našemu dalšímu cíli – Yosemite National Park. Vidět tento park byl můj sen snad od gymplu, kdy jsem začala lézt po skalách. Tady se psala historie nejen amerického lezení. Amíci sem přišli vyhnat původní indiánské obyvatelstvo – když se před nimi otevřelo nádherné údolí obklopené obrovskými stěnami, žasli nad tou nádherou. Stejný zážitek to byl pro nás.
Park nabízí 3000 km2 překrásné divočiny, která je součástí středního pohoří Sierry Nevady rozprostírající se podél záhybu východní hranice Kalifornie s Nevadou. Nadmořská výška parku se pohybuje v rozmezí od 610 do 3960 metrů n.m.
Začali jsme u Bridalveil Fall – jeden z několika vodopádů v parku.
Pokračovali jsme do Mariposa Grove a šli se projít do lesa. Nebyl to obyčejný les – rostly zde sekvoje, největší stromy na zeměkouli staré tisíce let.
Kořeny vyvráceného stromu přesáhly výšku člověka natřikrát. Měli jsme opět možnost bezprostředního setkání s místními zvířecími obyvateli.
Fotili jsme se v průlezu obřího kmene sekvoje. Šiška tohoto stromu byla větší než naše hlava.
Jeli jsme dál na Glacier Point – z Údolí Yosemite je to asi třicet mil serpentýnami do neuvěřitelného krpálu (překonává se tisícimetrový výškový rozdíl). Odměnou je překrásný výhled na údolí pod vámi, včetně monumentálního skalního bloku Half Dome a několika vodopádů (182 m vysoký Nevada Fall a Vernal Fall).
Právě na Half Dome vede turistická stezka kolem zmíněných vodopádů. Mrzí mě, že máme pevně daný plán a nestihli bysme tuhle túru – musím se sem ještě někdy vrátit.
Zajeli jsme ještě zpět do údolí, kde vládl až nechutný turistický ruch. Přesto jsme zahlédli kojota potulujícího se v lese. Chtěli jsme se podívat na zdejší velikány pěkně zespoda. Já jsem si vynutila zastávku v Camp 4, což je legendární kemp, kde se připravují lezci k výstupům na skalní monumenty. Chtěla jsem si zkusit místní těžký boulder Midnight Lightning, který se nachází přímo uprostřed kempu. Ani se mi nepodařilo do něj nastoupit, ale několika místním lezcům, co si ho tam zkoušeli to taky moc nešlo, takže žádná velká ostuda.
Další věc, bez které nešlo opustit údolí, byla zastávka pod El Capitanem – největším žulovým monolitem na světě (1200 metrů vysoký). Běžně ho ti lepší lezou několik dní, v místy převislé stěně i bivakují na závěsných postelích.
My jsme se rozhodli, že se dohrabeme alespoň k nástupu pod tu stěnu – chtěla jsem se ho alespoň dotknout. Vypadalo to, že je to kousek, ale šli jsme příkrým kopcem cestou necestou asi hodinu a pěkně z nás lilo. A nakonec jsem se plazila dva metry nad zemí na legendární El Cap 🙂
Slunce se přiblížilo k obzoru a byl čas odjet. Vnitřně jsem se loučila s tímto mystickým místem a slibovala si, že se sem ještě někdy podívám. Cestou do horského průsmyku Tioga Pass jsme pořídili pěknou fotku hor, zalitých rudou barvou právě zapadlého slunce, a aby to nebyl malý kýč, nad tím svítil měsíc.
A pak už jen tma tmoucí.
Setkání s medvědem?
Hledali jsme campground, kde přespat. Do jednoho jsem zajeli a kupodivu jsme nebyli sami – byl tam jeden americký pár. Dělali oheň a nabídli, ať se přidáme. Povídali jsme si do noci a celkem jsme se bavili. Oni vytáhli piknikový koš plný jídla a nabídli nám pivo. Docela inteligentní Amíci, po dlouhé době jsme se bavili s někým, kdo si nemyslel, že USA je nejlepší, Bush je borec a věděli dobře, kde je Evropa (ten kluk dokonce chválil Prahu).
Oni si dělali na ohni marshmallows – to jsou hrozně sladké bonbóny (u nás to máme taky, jen nevím název – růžovobílá plastiková sladká hmota). No a oni to napíchli na klacek a opékali. My jsme na to samozřejmě zírali – dali nám ochutnat a bylo to ještě sladší než v “syrovém” stavu, blee. My jsme jim zase vyprávěli, že u nás se všichni sejdou kolem ohně, pečou buřty a za doprovodu kytary zpívají – tak to zas koukali oni:)
Dobře jsme se bavili, najednou cosi za stany dělalo hluk. Moc jsme tomu nevěnovali pozornost, ale Amík to šel pro jistotu zkontrolovat. Svítil silnou baterkou, ale nic neviděl. I tady jsme byli ve volné přírodě bez civilizace a jako obvykle u vjezdu byly pravidla, jak se chovat a co za zvířátka nás tady může překvapit. Opět medvědi a pár jiných méně nebezpečných, ale tohle bylo v každém campgroundu.
Zábava pokračovala dál, říkali jsme si, že to byla pravděpodobně jen nějaká srnka. Byli jsme rádi, že můžeme pokecat s normálními mladými lidmi jako jsme byli my a taky že se dostaneme do kontaktu s někým jiným než sami mezi sebou. Ponorka totiž občas byla, přece jen trávit s někým 24 hodin a být zavřený v autě skoro celý den je nic moc.
Oheň pomalu dohasínal a my jsme byli unavení. Stejně tak Amíci, rozloučili jsme se a poděkovali za pěkný večer. Oni šli do stanu, já a Majka jsme šli připravit naše stany a spacáky, kluci měli za úkol vykonat potřebu a uhasit tak skomírající oheň. Začala jsem stavět stan a tahat z auta naše spacáky.
Kluci se najednou přihnali, že je možná vyrušil medvěd a zavřeli se v autě. Říkali, že to není sranda, ať jdeme taky dovnitř. Jenže taková sranda se dělala každý večer, Venca dělal na Majku bububu, pozor na medvědy, protože se bála… Takže vůči takovým vtípkům už byla docela imunní a ani jedna z nás tomu nevěřila. Jenže oni z toho auta odmítali vylézt, takže jsme si do něj velice rychle sedly i my. Ujistili nás, že to myslí vážně.
Prostě si tak v klidu močí na ten oheň a najednou cosi velkého těžkého a nemotorného proběhlo kousek od nich. Byli trochu v šoku, takže nedokázali říct, co to přesně bylo, ale takhle velké zvíře prý nemohl být žádný jelen, ale nejspíš ten medvěd. Chvíli jsme řešili, co budeme dělat a rozhodli se strávit noc v autě. Rozestavěné stany jsme nechali svému osudu, ale bylo třeba dojít těch pár metrů pro spacáky. Taková menší stezka odvahy, jeden svítil a druhý vyběhl a hned zase zapadl do auta. Potřebovala jsem taky vykonat malou potřebu (možná i velkou:-), ale řadši jsem si řekla, že to vydržím.
Spát se moc nedalo, v poloze v sedě, ve které jsme skrčeni celý den to šlo dost těžko. Já jsem občas měla takové představy – myslela jsem, že jsem vzhůru a zřetelně jsem koukala předním oknem auta ven a najednou medvěd. Byl to jen takový bdělý sen, ale tohle v podstatě zmenožňovalo pořádně usnout.
Leave a Reply