New York City
Čekala nás dlouhá cesta Greyhoundem do New Yorku. Autobus byl opět plný převážně Afroameričanů. Jedna ženská byla tak obrovská, že musela sedět na dvou sedadlech. V Americe často platí, že ti nejchudší jsou zároveň ti nejtlustější. Jedí hodně hamburgery ve fast foodech a z toho neuvěřitelně tloustnou.
Ráno jsme dorazili k cíli a z nádraží dojeli na letiště, kde jsme si nechali všechny zavazadla.
Manhattan
Pak jsme se vydali vstříc velkoměstu. Prošli jsme nejzajímavější část NYC – Manhattan. Ground Zero, kde stávaly dvojčata World Trade Center mělo velmi smutnou atmosféru.
Bylo to pár dní po dvouletém “výročí” teroristických útoků z 11. zaří 2001.
Na tvářích lidí byl znát smutek, někteří plakali. Staveniště bylo obehnané plotem a na něm byli jména obětí, fotky, a památník děkující obětavosti newyorské policii a hasičů.
Pokračovali jsme na pobřeží a alespoň z dálky jsme spatřili Sochu Svobody.
Chtěli jsme se zajít podívat na newyorskou burzu na Wall Streetu, ale všude kolem ji střežili obrnění policisté. Vysvětlili nám, že po útocích už tam nikoho z důvodu bezpečnosti nemůžou pustit.
Minuli jsme Brooklynský most a vydali se kolem Madison Square Garden k mrakodrapu Empire State Bulding.
Museli jsme si vystát frontu, ale nemohli jsme si nechat ujít pohled shora na celé město.
Výhled byl nezapomenutelný.
Pod námi byl další impresivní mrakodrap Chrysler Building, který se ve svitu Slunce třpytil jako nějaký drahokam.
Potom jsme se zašli podívat do hotelu Plaza u Central Parku. Byli jsme zvědaví, jak to vypadá uvnitř nejluxusnějšího hotelu v Americe. Ve vstupní hale byla obrovská kytice a nad ní křišťálový lustr. Dál jsme raději nešli, nevypadali jsme moc noblesně 🙂
Cestou na metro jsme si ještě prohlédli reklamami osvícený Times Square a už byl čas jet zpět na letiště.
Menší incident s policií
V metru jsme projeli čtečkou naší neomezenou kartičku, ale turniket se neotevřel. Znova a zas nic. Neměli jsme čas jít to někam řešit, takže jsme podlezli a pospíchali na metro. Cestu nám zastoupili dva policisté v civilu a byli nekompromisní.
Snažili jsme se vysvětlit, proč jsme to udělali, ale oni trvali na tom, že jsme měli vyhledat obsluhu a ta by to vyřešila. Když jsme jim řekli, že nám letí letadlo, nevěřili nám. Vysvětlovali jsme tedy dál, že pokud nestihneme letadlo do Evropy, nemáme na další letenku a budou nás mít na krku:) Raději si to rozmysleli a přece jen nás pustili. Cesta metrem trvala skoro hodinu. Na letiště jsme dorazili akorát, následovala už jen letištní kontrola a hurá domů.
V letadle jsem měla spoustu času na přemýšlení a vzpomínky. Opouštěli jsme svobodnou zemi neomezených možností. Ale je to vlastně stát svázaný pravidly, na jejichž dodržování se daleko více lpí. Vzpomínala jsem, jak jsme nosili alkohol z obchodu v papírových pytlíkách. Nesmíte mít ani uzavřenou láhev piva uvnitř v autě, ale musí být vzadu v kufru. Hrozně se těším, až si dám pivo na české zahrádce někde venku na sluníčku.
Chyběli mi trochu i Češi, jsou asi míň otevření, ale zase upřímnější. Amík se na vás usmívá, lichotí vám, ale vůbec to tak třeba nemyslí. Jsou úplně posedlí tou svou hrdostí. Někteří Američani si opravdu myslí, že jsou nejlepší národ na světě.
Večer jsme dorazili na Strahov, unavení a šťastní, že jsme doma. Pár spolužáků bylo zvědavých jak jsme se měli. Dlouho do noci jsme prohlíželi fotky z cest a vyprávěli jsme jim naše zážitky, špatné i dobré. A druhý den pěkně našlapaným autobusem č. 143 do školy. Vzpomínala jsem na naší Mazdu, jaká to byla pohoda vozit si zadek vlastním autem 🙂
Co mi Amerika dala aneb drsná životní zkušenost
Kdybych to celé měla shrnout, určitě to stálo za to, o tom bych neváhala ani vteřinu. Postupem času jsem ráda i za ty špatné zkušenosti. Tohle mi totiž do života dalo asi nejvíc, i když to bolelo. Poprvé jsem poznala, jaké to je, stát na vlastních nohou, když není nikdo, kdo by mohl pomoct. Všichni příbuzní a kamarádi jsou příliš daleko, není moc co jíst a všechno se sype. Když se nedaří, občas si vzpomenu na Ameriku, jak jsem byla na dně. Říkám si, že se z toho vyhrabu, když to šlo tam.
Pochopila jsem, že některým lidem se nedá věřit. Obzvláště krajanům, kteří se tváří jako kamarádi a přitom jsou schopní provozovat “otrokářství”. A na dalekou cestu do auta brát raději “prověřené” kamarády nebo nikoho.
Cestování Spojenými státy mě dostalo a splnila jsem si sen. Když se koukám na film nebo reklamu a je tam místo, které jsme prošla, bere mě to za srdce. Moc ráda bych se tam vrátila. A kromě 500 dolarového dluhu jsme si přivezli spoustu oblečení, discmany, foťák… Prázdniny plné zážitků a nenahraditelných zkušeností mě vlastně stály jen 500 babek, kdo by to nebral? 🙂
UPDATE po více než 10ti letech:
Tahle americká zkušenost nakonec ovlivnila celý můj budoucí život mnohem víc než jsem si dokázala představit. Sen se mi splnil a po mnoha letech jsem do Ameriky dokonce natrvalo přestěhovala. Ale ani tahle cesta nebyla vůbec jednoduchá… Pokud vás zajímá pokračování tohoto příběhu, napsala jsem o tom knihu Ze Strahova do NASA.
Leave a Reply