Krutá kalifornská zima

V Kalifornii žijeme teprve rok a půl a já už vím jistě, které je moje nejoblíbenější roční období. Podzim, zima, jaro! Dá se totiž podnikat tolik různých dobrodružství a vlastně se celou dobu prolínají všechny 4 roční období najednou. Stačí popojet o kousek vedle a můžete zažít vše klidně v jeden den.

V létě je v jižní Kalifornii na můj vkus moc vedro. Na hiky jsme vyráželi jen do vysokých hor, protože všude jinde byl prostě hic. Léto je dobré na řádění v oceánu (ten je na nás moc studený) anebo v bazénu (ten máme na dvorku, takže jasná volba).

Na podzim teprve začíná zábava! “Podzim” je značně zavádějící pojem jak se dočtete dále.

První sněhová bouře

Překvapivě, než přišel podzim, objevila se zpráva, že přes “naší” nejbližší horu Palomar Mountain by se mohla přehnat sněhová bouře. Tam sníh nikdy nevydrží delší dobu. Máme to jen něco málo přes hodinu jízdy z domova, takže jsme hned vyrazili vstříc bouři.

Zastavili jsme dole pod horou u jezera Lake Henshaw. Zlověstné mraky v horách nad jezerem vypadaly slibně.

Vyrazili jsme po klikaté silničce nahoru. Místy jsme míjeli popadané větve a šutry ze srázu. Vjeli jsme do mraku a “chumelenice”, nebylo vidět víc než na pár metrů. Foukal silný vítr a silnice vypadala namrzle, ale naše Subaru nemělo žádný problém.

Nahoře ve stáním parku Palomar Mountain jsme zastavili a nechali děti vyběhnout ven do toho nečasu. Byly samozřejmě šťastné jak blechy. Chytaly sněhové vločky na jazyk.

Ještě lepší bylo stavět “sněhuláky” z bláta s trochou sněhu. A pak házet to sněho-bláto na tatínka – z toho měl zase náramnou radost on 🙂

Já jsem se tomu chytře vyhla:

Na mě nic neházejte, mám v ruce kameru!

Blbnuly tam takhle až do chvíle, kdy bouře začala sílit a ledové jehličky je píchaly do očí tak, že to nešlo vydržet. Byl čas jet domů.

Samozřejmě si nepředstavujte, že tím v Kalifornii začala zima. Vůbec ne. Dole u nás ve městě se dál chodí v tričku a kraťasech, stejně jako po většinu roku.

Miniaturní sněhová nadílka na Palomar Mountain nevydržela déle než přes noc. Ale pro nás to byl samozřejmě zážitek. Děti znají po letech života v Texasu sníh spíš teoreticky a padající sníh zažily možná tak třikrát. Tady v Kalifornii už jsme začali pravidelně lyžovat, ale pořád se za sněhem dojíždí pár hodin a v okolí domova nikdy sníh nepadá.

Letní procházky

Pár dní po sněhové zkušenosti jsme vyrazili na hike poblíž jezera Cuyamaca a bylo klasicky vedro. Byl začátek listopadu a to je pomalu čas, kdy se v některých místech na horách začne hlásit o slovo podzim. Vyhlížela jsem si místa kam později pojedu fotit barvy podzimu. Došli jsme až k pozůstatkům “města duchů”, kde se kdysi těžilo zlato.

Jenny šla v kraťasech, protože přece v tom vedru nemůže mít delší kalhoty! To je jedno, že ve stínu byl místy i sníh. Je fakt, že na slunci bylo fakt teplo. Jakmile ale slunce zapadne, teplota začne pěkně rychle klesat. S tím jsme počítali a táhli všemožné oblečení v batohu. Těsně před tím než to slunce zalezlo jsme nabádali děti ať se přioblíknou, což samozřejmě s velkým řevem radikálně odmítly. V okamžiku se ochladilo a ony si najednou stěžovaly, že jim zmrzla celá hlava 🙂

Podnikali jsme další hiky v okolí, jeden s kamarády, na kopec poblíž domova (Monserate Mountain).

Měl být vítr, tak jsem tradičně holkám přikázala alespoň slabé tričko s dlouhým rukávem a nesla plnou krosnu zimního oblečení. Samozřejmě jsme se na slunci do kopce pekly a dostala jsem za to vynadáno.

Na vrcholu byla americká vlajka na památku 9/11 (teroristické útoky v New Yorku v roce 2001). Tak jsme si trošku připomněly historii a měly homeschooling “po cestě”. Užily jsme si výhled z vrcholu na všechny strany a jsem ráda, že jsme se po hodně dlouhé době mohly setkat s kamarády.

Lyžování (taky letní)

Na lyže jsme se hodně těšili už pár měsíců a zároveň jsme měli trochu strach. Sezónní skipassy jsme nakoupili už před Covidem, na konci minulé lyžařské sezóny. Lze totiž získat výjimečné slevy více než 50% a nechají vás lyžovat na tento “nový” skipass až do konce té předchozí sezóny zadarmo. Lyžování v USA není vůbec levná záležitost. Za sezonní skipassy za 4 člennou rodinu většinou musíte vysolit pár tisíc dolarů. Ale to se pořád vyplatí pokud pojedete lyžovat více než 2-4x za sezónu.

Oblíbili jsme si malý rodinný resort Snow Valley severovýchodně od Los Angeles, kde jsme získali za necelých tisíc dolarů skipassy pro celou rodinu na celou budoucí sezónu (to je hodně levné).

Kalifornie má od začátku coronavirus pandemie nejpřísnější “zavírání všeho”. Měli jsme obavu, že nás tam nepustí ani jednou a naše investice bude v tahu (peníze se nevrací v tomto případě).

Naštěstí se doposud lyžování řadí k venkovní aktivitě a “náš” resort Snow Valley se v polovině listopadu otevřel. Jeli jsme hned druhý den po otevření, ve všední den a byli jsme nadšení! Měli zasněženou jen jednu sjezdovku, v podstatě takový úzký bílý pruh a všude kolem bez sněhu, jakoby ani nebyla žádná zima (no reálně opravdu nebyla). Ale to nám vůbec nevadilo a měli jsme sjezdovku celou pro sebe!

Máme štěstí, že tenhle resort pečlivě každou noc zasněžuje, jinak by se tady nelyžovalo ještě hodně dlouho. Ráno je sníh super, ale postupně tak po 2- 3 hodinách se to rapidně zhorší, protože teplota vystoupá až na 15°C. Holky umírají vedrem, odhazujou bundy a vydrží jen v tričku s dlouhým rukávem. Válí se ve sněhu a dělají “snow angels” (sněžní andělé, hejbou rukama a nohama a vypadá to jakoby měly křídla).

Další oblíbená zábava je stavba sněhuláků. Zatímco si holky dole hrajou, já si jedu dát jednu jízdu sama a pak se vystřídám s Martinem. Dole nás čeká super tajné přepadové komando. Holky mají připravené sněhové koule a při příjezdu dolu se dostanem pod hustou palbu.

Většinou kolem poledne už vyrážíme na cestu zpět. Nejen kvůli horšímu sněhu, ale musíme se vrátit do práce. Martin si totiž nebere dovolenou. Cesta domů trvá minimálně dvě hodiny. Doma se rychle vykoupem, najíme a od 3 hodin pracujem všichni až do večera. Holky se snaží taky dohnat svojí školu, pokud nejsou napřed z předchozích dní.

Učíme děti, že ta svoboda, kterou máme, je zároveň i zodpovědnost. Když jedem ve všední den, tak to neznamená, že se prostě budem “flákat”. Nikdo za nás tu práci neudělá. Ale můžem si to flexibilně zorganizovat. Částečně si napracujem v předchozích a následujících dnech. Část práce se dělá po cestě nebo přímo na horách. Martin má občas meeting ráno, když jsme na cestě tam. Když už jsme v horách, ztrácíme signál, takže raději přistavíme ke kraji silnice než Martin domluví a pak jedem dál. V mezičase když jedem na lanovce, trénujem s dětma počítání z hlavy, třeba kolik je 38 plus 54. To se jim vůbec nechce, ale začínaj chápat, že díky tomu už nebudou muset pak dělat matiku doma. Když si svoji práci stihnem udělat, tak si můžem dovolit jezdit lyžovat ve všední den a užívat si prázdnou sjezdovku. Tohle je obrovská výhoda homeschoolingu.

Jezdíme lyžovat skoro každý týden. Holky se pěkně zlepšujou, jezdí rychleji a lepší se i technicky. Občas to vypadá trochu děsivě, když dojde k nehodě. Natáčela jsem Jenny a periferně vidím jak se o kousek výš někdo brutálně rozsekal na šutrech vedle sjezdovky. Moment, kde mám druhý dítě? Aha, tak to bylo moje dítě nahoře. Šlapala jsem co nejrychlejš k ní a nevěřila, že to nebude průšvih. Měla odřený obličej a ruce. Zabrzdila totiž obličejem přímo o ten štěrk a šutry. Ale to bylo vše, naštěstí bez vážnějšího zranění. Ten den už lyžovat nechtěla, ale další týden bez problémů. Lyžuje jako před tím, jen si dává větší pozor.

Tahle fotka je z našeho posledního výjezdu před Vánoci. Dole v údolí bylo šedivo, ale takhle krásně to vypadalo, když jsme vyjeli nahoru nad mraky. Holky říkaly, že by chtěly v těch “fluffy clouds” plavat 🙂

Barvy podzimu

Podzim v Kalifornii je trochu zvláštní. V nejbližším okolí našeho domova žádný podzim ani vidět nebyl, protože tady rostou stromy, které listí neztrácí. Je třeba hledat izolované místa, kde rostou ty “správné zlátnoucí stromy”.

Divné je také to, že podzim můžete sledovat na různých místech asi 3 měsíce. V pohoří Sierra Nevada jsme podzimní barvy těsně nestihli (na konci října). Zatímco tady se podzim začal objevovat v listopadu ve vyšších nadmořských výškách. Čím níže, tím později to přišlo. V údolích bylo vidět zlatavé barvy podzimu až ke konci roku. Je to docela věda to chytnout v ten pravý okamžik na tom správném místě.

Já jsem si pár oblastí objela a vytipovala místa, kde by mohla vyjít pěkná kompozice. Pak jsem tam jezdila několikrát do týdne fotit. Tohle je moje oblíbená oblast poblíž Palomar Mountain.

I když jsem jezdila stále na to stejné místo, vždy mě něco překvapilo. Třeba tahle krásná obloha půl hodiny po západu slunce. Nikdy neodcházejte hned jak slunce zapadne!

Tenhle strom se mi líbil – spolu s těmi v dálce to fotce dodalo třetí rozměr.

Na břehu jezera Lake Henshaw mě zaujalo jak stromy rostou ve vodě tak daleko od břehu.

Na loukách pod horama se často pasou krávy. To může být výhra nebo naopak. Krávy můžou vytvořit pěkné popředí, ale když “stojí blbě”, tak na fotce překáží. Mě většinou ukazovali svůj zadek. Snažila jsem se upoutat pozornost krav, ať na chvilku zvednou hlavu a podívaj se mi do objektivu. Všelijak jsem na mě mlaskala, vydávala zvuky a pořvávala:

Heeeej, krávo! Huš potvoro… Pohni se… Koukni na mě!!!

Tohle byl vrchol mého snažení. Přemluvila jsem je ať na chvilku zapózujou.

Zahlédla jsem i kojota. Na fotce ho ale nenajdete, byl moc daleko.

Lezení v poušti

Víkendy většinou trávíme ve skalách, lezením. Oblíbili jsme si oblasti Apple Valley a New Jack City, které jsou uprostřed pouště. Snesitelné teploty tam jsou až začátkem listopadu. A na jaře, jakmile se zase oteplí, začnou vylejzat chřestýši. Takže se snažíme využít relativně krátké období, kdy tady můžem lézt.

Na sluníčku je občas celkem příjemně. Jenny samozřejmě musí být v kraťasech, protože “umírá vedrem”.

Ve stínu ale bývá pěkná kosa.

Často lezeme až do tmy a v poušti se ochlazuje hodně rychle až k bodu mrazu.

Mám radost jak se holky zlepšujou. Lezou stejné obtížnosti jako my. Když sama cestu lezu a mám problém, říkám si, jak to to dítě mohlo vylézt.

Jenny mi kladla na srdce, že sem určitě musím dát fotku jejího dosavadního rekordu (obtížnost 5.9). Holky totiž už zjistily, že o nich tady na blogu píšu.

Všimněte si jak je Martin nabalený, to jsme zrovna docela vymrzli. Holky si milostivě vzaly alespoň svetr a to už je teda co říct!

Samozřejmě řešíme i situace, kdy se třeba zaseknou uprostřed stěny a odmítají jít dolu i nahoru. Hlasitý řev se rozhléhá po celém údolí a já čekám, kdy na nás někdo pošle sociálku 🙂 Učíme děti, že tohle k tomu taky patří. Na cestě za úspěchem je potká spousta selhání a ony se musí naučit tohle zvládat.

Apple Valley mám ráda kvůli horšímu přístupu. Ke skalám se musí jít prudkou cestou nahoru a není to úplně blízko k autu. Je to docela dřina tam vynést všechny ty naše krámy na lezení, focení, zimní oblečení atd. Ale zase to spolehlivě odradí davy lidí, což je super. A navíc si můžem v jeden den užít hike i lezení. Holky už si zvykly a ani nenadávaj jak MOC je to do kopce.

Jen ten dojezd je občas dost dlouhý. Za normálních okolností jedem 2.5 hodiny jedním směrem, ale zpátky se vracíme večer a provoz houstne. Přes hory vede jen jedna megadálnice a když se tam stane nehoda, tak je to peklo. Včera jsme jeli zpátky skoro 4 hodiny, což bylo po dlouhém dni dost vyčerpávající.

Zase léto?

Přes Vánoce bylo vedro, že jsme šli i do bazénu. Jen do vyhřívaného, ten normální je moc studený. Vicky tam spadly hračky a musela je vylovit. Celkem vyvalila oči jaká to byla ledárna ?  

Zajeli jsme na chvíli i k moři. Holky utíkaly před vlnama. Moře je moc studené pořád, ale surfaři řádí na vlnách celou zimu.  

Offroad v poušti Anza Borrego

Přes Vánoce jsme výjimečně nejeli lyžovat, protože v tu dobu jedou všichni, co mají děti školou povinné. Jindy totiž nemůžou, absence se tady netolerujou.

V poušti byla tentokrát moc zima na lezení, tak jsme vyrazili na offroad do Anza Borrego. Jeli jsme méně frekventovaný Inspiration Wash trail.

Cesta vede po písčitém dně, v úzkém korytě vyschlého potoka. Kolem jsou tzv. badlands – skály vytvořené z uschlého bahna. V pozadí se rýsují vysoké hory.

Cesta je po celou dobu celkem snadná až na jedno místo, kde jsme se zasekli. Docela jsem se orosila. Děti i Martin měli zábavu, ale to bylo tím, že neviděli ty dvě kola ve vzduchu. Já jsem navigovala z venku kudy to projet a už jsem viděla jak se Subaru zaryje čumákem do země. Nějak se to zvládlo bez poničení auta, ale dál jsme raději nejeli.

Martin mě pak sprdnul, že fotím samé rovinky a moment s kolama ve vzduchu jsem nezachytila. Vždyť jsem se klepala tak, že bych ani kameru neudržela 🙂

Vánoce

Vánoce jsme měli tradičně dvakrát – večer české a druhý den ráno americké. Děti si pamatujou už z minula a dlouho dopředu se ujišťovaly, jestli i ten Ježíšek k nám trefí, když jsme teď v novém domě. Samozřejmě si nechtěly nechat ujít příležitost dostat dárky dvakrát.

Ježíšek donesl auta na dálkové ovládání. Celý večer s tím blbnuly a stavěly autům různé překážky, přes které pak nechaly auta skákat salta. Taky dostaly spolu s tatínkem svůj první lezecký deník, kam si budou zapisovat každou vylezenou cestu.

Druhý den ráno už se nemohly dočkat až rozbalí dárky od Santy. Divily se jaktože Ježíšek i Santa donesli všechny dárky, o které si napsaly v dopisech.

Hned se šlo ven to vyzkoušet. Jenny byla nadšená z bruslí a hned chtěla jezdit sama. Takže už má naražený zadek. Ale hned se oklepala a jezdila dál. Od té doby chce jezdit každý den a už jí to fakt docela jde. Večer jí ty kolečka svítí duhovýma barvama, takže bruslí hlavně po tmě s čelovkou na hlavě.

Vicky je zase nadšená z rocket copters. To je raketa, která se vystřelí pomocí praku a pak se začne točit vrtule takže se pomalu snáší dolů jako vrtulník. Navíc se tomu dá zapnout barevné světlo, takže i Vicky má svoji “večerní radost”.

Ještě dostaly další rocket launcher. Skočí se na ten vzduchový polštářek a to vystřelí raketu vysoko do vzduchu. Můžou vypouštět rakety i společně a samozřejmě se pak hádat, komu vyletěla výš 🙂

Večer se u táborového ohně (v kuchyni) zpívalo česky (Jenny hrála na kytaru spolu s Martinem).

Sněhová bouře (konečně opravdová)

Ke konci roku u nás výjimečně dva dny v kuse pršelo, což mi udělalo obrovskou radost. Znamená to, že přes hory se přežene sněhová bouře a pravděpodobně se budou otevírat brzy i další sjezdovky v našem oblíbeném Snow Valley.

Tušila jsem, že i na naší “menší” hoře Palomar Mountain něco bude a vyrazila hned fotit než to roztaje. Pod zasněženými kopečky se zase pásly krávy. Tentokrát se mi je nepodařilo vůbec k ničemu přemluvit, takže jsem si musela najít jiné kompozice bez krav.

Jakmile slunce zapadlo, teplota začala rychle klesat a celkem jsem přestávala cítit prsty. Čekala jsem obvyklou hodinku po západu a už jsem si říkala, že se nic nestane. V tu chvíli se za zasněženou horou začalo něco klubat… Měsíc!

Takový byl konec šíleného roku 2020. Využili jsme každou možnost jak utéct ze všech stresů života a dobrodružství venku v přírodě většinou poslouží velice dobře.

Perfektní počasí a široká škála možností outdoor aktivit jsou jedním z důvodů proč lidi žijou v Kalifornii i přes mnohá negativa. I my si budem dál užívat jakoby to byl náš poslední týden tady.