Další týden to s malířinou vypadalo bledě, sháněla se druhá zakázka a chvíli trvá než se to rozjede, byla jsem zas bez práce. Do konce pobytu zbývalo asi tři a půl týdne a na mém účtě bylo zatím pouze 500 dolarů:-(
Rozhodli jsme se, že budeme pracovat do 5. září, a pak vyrazíme na cesty. Byla by škoda dělat až do konce a splatit dluhy, ale nesplnit si americký sen, který mám v hlavě už dlouho. S tátou jsem se dohodla, že splatím to co budu mít a zbytek vydělám snad v ČR. I když tam to vydělávání jde trochu jinak.
Uplynul další týden a půl a téměř žádná změna, práce jen pár hodin týdně. Za to neděle v hospodě byla zlatá – nejlepší job v historii mého pobytu v USA. Pohodička proti makání na stavbě. Jen jsem se vykecávala s kumpánama. Většinou tam chodili Češi, delňasové jako já, takže jsme si měli o čem povídat. Byla jsem na ně milá, nalívala jim dokud mohli pít, bavila je a oni zas mě, prostě zábava. Oni ke konci začali objednávat rundy celé hospodě, jak v Čechách někde na vesnici. Ten večer jsem odcházela se dvěmi stovkami (!) v kapse a celkem notně opilá tequilou:-)
RockFest – padám na držku v kuchyni
V týdnu jsem opět dál sháněla práci. Ale šlo to těžko, když jsme měli odjíždět za dva týdny. Možná by i něco vyšlo, ale když řekli, ať přijdu další týden na pohovor, nemělo to smysl. Chtělo to nějakou nárazovku.
Objevila se šance jet na ROCKFEST, což je největší česká akce v Americe. Každoročně se tam sjede několik tisíc Čechů z celé Ameriky a letos tam měla být Anna K, Kabát, J. Krampol a podobné české “celebrity”. Já jsem se tam nejela bavit, ale pracovat.
Přijela jsem z malování – dělali jsme venku na sluníčku, 40° vedro, a hnusná vlhkost – byla jsem prostě hotová. A za chvíli jsme odjížděli na ten festival, kde mě čekala další 14 hodinová šichta v kuchyni. Marek měl zrovna pro mě touto dobou práci a zmeškala jsem i nedělní práci v hospodě:-(
Celkově to nevyšlo nic moc, ale to už je jedno. Makali jsme zas jak šrouby, 20 hodin v kuchyni (vedro tím pádem šílené), pak nás poslali na dvě hodiny vyspat a pak zase, 4 dny za sebou. Byli jsme jak trosky.
Za celou dobu jsme dostali poslední den půl hodiny volno, aby jsme se šli podívat, jak vůbec vypadá areál. Mělo nás tam makat celkem 15 lidí, ale občas nás v kuchyni bylo 6 nebo 4 – ostatní se někde flákali, pařili a chlastali. Proto ta nelidská pracovní doba a dřina…
Dostaly jsme každá 300 dolarů, původně nám měli dát 400 za 4 dny. Jely jsme za bossem si to vyřídit, co to má znamenat. A chtěly jsme alespoň něco navíc za tu nehoráznou dřinu. On byl celkem v pohodě jako člověk, ale vymlouval se, že prodělal a prý si vybral špatné lidi na práci. Dostaly jsme z něj 25 dolarů navíc pro každou, víc ani ťuk.
Demolice baráku – drsnější job jsem nezažila
Naše cestování už se blíží a já pomalu ani nemůžu spát, jak moc se těším. Už mám skoro sestavený plán cesty. Je toho hodně, co bych chtěla vidět.
Dělala jsem asi dva dny u Marka, ale pak opět nebylo do čeho píchnout. Známí nám radili ještě jednu absurdní možnost, jak ještě rychle něco vydělat. V Chicagu existuje jedna polská benzínka, kde brzo ráno stojí kolem stovky lidí a čekají na tu “svou” dodávku, že si je někdo z bossů odveze na stavbu a večer dostávají peníze na ruku. Něco jako v Praze před holešovickým výstavištěm, kde stojí ráno halda Ukrajinců čekajících na práci.
Přišli jsme v šest ráno a už tam bylo několik desítek lidí – Ukrajinci, Poláci, Češi, bezdomovci, prostě spousta lidí. Byli tam samí delňasové, chlapi jako hora, namakaný hovada… no a já:-)
Sice jsem měla na sobě malířsko-dělnické oblečení, ale stejně na mě civěli, co tam mezi nimi pohledávám. Není divu, holka tam nebyla ani jedna. Ale přesto jsme s Vencou doufali, že si nás někdo vezme na práci. Čekali jsme asi dvě hodiny, spousta lidí už odjela. Téměř nebyla šance, že by někdo vzal na stavbu holku.
Náhodou tam přijel známý z Rockfestu, já jsem ho na kolenou prosila, ať nás vezme, že budeme makat na 100 %. On byl v pohodě ale jeho parťák se trochu kroutil, ale nakonec jsme jeli. Zatím jsme nevěděli kam jedem, ani co budeme dělat a za kolik.
Vylezli jsme z dodávky a boss řekl: tenhle barák bude za 4 dny zbouraný, naložený do kontejneru a odvezený. Tedy šlo “jen” o demolici střechy a horního patra, ale i tak jsme na to koukali a nechápali. V Americe staví domy naštěstí ze dřeva. Vyfasovali jsme takovou velkou palici, páčidla, kladiva a motorovou pilu a šli jsme:-)
Byla to asi nejtěžší práce co jsem měla možnost zkusit, nejen v USA. Ze začátku Venca nahoře boural palicí a motorovkou a házel kusy baráku dolů. Celý den jsem ty kusy tahala do kontejneru – tedy vypadalo to tak, že jsem vzala kus toho dřeva (jeden vážil 20 kilo), ze kterého všude něco trčelo, hřebíky apod. a odtáhla jsem to asi 20 metrů ke kontejneru na ulici. Pak následovala nejtěžší operace, zvednout ten kus nad hlavu a hodit přes okraj kontejneru. Házet se muselo ne jen tak ledabyle, ale muselo se to tam nějak vejít. Nakonec se naplnili dva největší kontejnery, které šly objednat.
Po prvním dni jsem ani nemohla vstát z postele. Bylo to snad poprvé, co se mi doopravdy nechtělo jít do práce. Druhý den už jsem se i já oháněla všude kolem sebe hlava nehlava tou palicí a občas jsem si půjčila i nadstandardní pilu. Šéf byl celkem v pohodě, mohli jsme se napít a najíst, aniž by řval, že se flákáme. Vtipné bylo, že ten barák byl ještě pod proudem, ačkoliv nás boss ujišťoval, že můžem rubat okolo sebe jak chceme, že je to vypnuté. Venca prásknul palicí do jednoho trámu s kabely a ejhle, zajiskřilo to, zasmrdělo a už to pod proudem nebylo:-)
Byli jsme každý večer špinaví jako horníci a takovou únavu jsem nezažila.
Třetí den to pokračovalo ve stejném duchu. Venca si zabodl do nohy hřebík, ale makali jsme do konce, protože jsme to museli stihnout. Když jsem ho odvezla domu, už nemohl chodit – musela jsem ho odnést do baráku.
Poslední den do práce Venca nešel a já jsem na to byla sama. A stalo se mi totéž. Teda hřebík jsem v botě měla tak 5x za den. Ale většinou, když prošel botou, už jsem ucítila píchnutí a nedošlápla jsem, takže se nic nestalo. A většinou to bylo do paty, kde to nebolí tolik. Ale tentokrát ta mrcha prošla skrz pěkně hluboko až do masa chodidlové klenby. Jakoby mnou projel blesk, chvíli jsem si musela sednout. Ale dalo se dělat dál, byl to poslední den, tak jsem si řekla, že vydržím. Úplně jsem se divila, jak to postupně začínalo bolet. V tom šíleném pracovním nasazení to člověk ani moc nevnímá. Čím víc jsem byla unavená a musela jsem častěji rozdýchávat tu fušku, tím víc se bolest prohlubovala a najednou jsem kulhala a z auta mě vynášel doma pak zas Venca.
Pro představu, tahle práce byla minimálně 12 hodin denně na sluníčku, v šíleném vedru. Každý z nás vypil dva galony vody. Taky bych nevěřila, že se dá za den vypít 8 litrů. Boss pak přijel a jeho parťák prohodil něco ve smyslu, že dva chlapi by to celé zvládli ještě o dvě hodiny rychleji, tomu jsem se musela jen smát. Mě dal 7USD/hod (opět díky “špatnému” pohlaví), Vencovi 8. A bylo to.
Hlídání amerického dítěte aneb nejkratší cesta do blázince
Další den ráno v neděli jsem jela na poslední šichtu do hospody na bar. Mohla jsem sice jít po svých, ale dost mě to bolelo. Na tom baru je celý den člověk na nohou a občas je docela fofr. Ale bylo mi jasné, že výdělek až 200 dolarů, který by mě tam čekal, nemůžu jen tak zahodit.
Přišla jsem jako obvykle a tam už byla jiná holka, že prý teď tam pracuje ona. Nechápala jsem to, měla jsem pracovat každou neděli a ta holka tvrdila, že tam dělá odjakživa a o mě nikdy neslyšela. Zavolala jsem majitelku, ať nám to tedy vysvětlí. Ta řekla: sorry, ale nemáš mobilní telefon a tím pádem nejsi k zastižení a tak jsme si sehnali někoho jiného. Takhle to tady bohužel chodí:-(
Venca už odjel autem domu, takže jsem se ani neměla jak dostat domu. Po svých ani náhodou s tou nohou (bylo to tak 10 km). Seděla jsem na baru a čekala, až Venca bude doma, abych mu mohla zavolat. Jen jsem tupě zírala do zdi a bylo mi z toho na nic. Majitelka mi alespoň nabídla, že jí můžu dnes pohlídat děti, protože musela pracovat a neměla nikoho. Samozřejmě jsem neváhala ani na chvilku.
Dítě bylo sedmiměsíční, mělo zánět uší a rostly mu zuby. Takže pořád jenom brečelo a já jsem ho musela neustále chovat v náručí. Doposud jsem žádnou zkušenost s tak malým děckem neměla, bylo třeba ho přebalovat atd… Naučila jsem se:)
Ovšem aby to nebylo tak jednoduché, šéfka měla ještě 4 letou holčičku. Teda holčičku, to byl spratek na zabití. Rozmazlený fakan. Rozkazovala mi jako regulérní služce a já jsem to musela plnit přesně jak řekla, jinak bylo zle – začala vřískat na celý dům, že chce přivolat maminku, dokud nebylo po jejím. Mám žízeň, přines mi můj džus. Přinesla jsem, a ona, že ten nechce, ať okamžitě donesu jiný. Měla jsem dost starostí s tím miminkem a ten smrad na mě pořád křičel, chůvo pojď sem, hned, teď, chci, aby moje chůva byla tady se mnou. Třeba vyskočila na stůl v kuchyni, začala na něm skákat a “skandovat”: pizza, pizza, pizzaaa… Zavolala jsem, ať ji přivezou. Pizza se musela nakrájet přesně na trojúhelníčky, tak jak to dělá maminka, jinak opět bylo zle. Takže jsem pěkně tvořila požadované tvary, v jedné ruce nůž, v druhé jsem chovala to brečící miminko.
Milá holčička mi už po několikáté šlápla na tu nemocnou nohu. V klidu jsem jí vysvětlila, že mám zranění, ať je opatrná a nedělá to. Ona mi na tu nohu vší silou ještě třikrát dupla a začala se smát. Já jsem se málem pos… bolestí. Takhle stále do kola, chovala jsem miminko, mezitím vymýšlela hry a zábavu pro holku a občas jsem měla sto chutí to dítě zabít. Zkoušela jsem s ní hrát různé hry. Pexeso ji nebavilo, takže spíš to byly hry třeba s nářadím. Ona si sedla na svou postel a říkala ať jakože hrabu listí. Vem lopatu a házej hlínu atd… Byla to docela sranda, já 22 letá holka, ona 4 letá mi rozkazovala a dívala se jak lítám po celém pokoji jako blázen s tou lopatou a “hážu hlínu”:-)
Potom jsem “na rozkaz” slečny nechala přivést hamburgery. Dítě si sedlo na stůl a požíralo to jako opravdické prase. Upozornila jsem ji, že se to tak nemá. Dítě se jen zasmálo a řeklo, že zavolá mámu (opět) a že budu mít průšvih (opět). Jen jsem se bála, aby si nevymýšlela, že jsem ji třeba bila, to bych možná měla docela vážný problém. Proto jsem raději vzdala jakékoliv výchovné pokusy. Jak tak mladá slečna požírala ten burger, vyházela z něj všechny okurky v kuchyni na zem s tím, že to nepapá.
Večer jsme se dívaly na televizi a holčička mě po několikáté provokativně kopla. Ještě jsem se držela a klidným hlasem se zeptala, proč to dělá. Kopla znova, což mě už po tom dni s ní maximálně vytočilo. Řekla jsem jí, ať toho okamžitě nechá. A opět se opakovala situace – začala vřískat, ať okamžitě přijede máma. Já jsem ji chvíli nechala, docela jsem se divila, že to vydržela celých 20 minut v kuse a vůbec nepolevila. Volala jsem tedy šéfce, co s holkou, že nejde uklidnit – ta jí tam řvala do telefonu, že mě nechce, že jsem zlá atd.
Šéfka přijela, naštěstí už byl večer, takže úkol relativně splněn a v pohodě mě vyplatila 80 dolary a neřekla ani slovo. Asi se to nestalo poprvé. A pak mě majitelka poslala dolů do hospody ať si dám jaké jídlo a pití chci na účet podniku. A že je ráda, že jsem hlídala děcka. Ptala se, jestli zas půjdu hlídat příští víkend. Slušně jsem odmítla i proto, že jsme jeli další víkend už pryč. Tahle zkušenost s rozmazlenými dětmi asi není ojedinělá. Amíci mají trochu jíný přístup. Na dítě se skoro nesmí zvednout hlas, natož na něj vztáhnout ruku. Nechápu jak z těchto malých hajzlíků vyroste elita národa.
Leave a Reply