Naše AirBnB – přijeďte na dovolenou

Minulý post jsem zakončila s velkou nejistotou, jestli budeme schopni úspěšně uzavřít koupi domu v našem novém bydlišti, v horském městečku Los Alamos ve státě New Mexico. Bylo to o nervy až do poslední chvíle, protože banky poskytující hypotéky prostě nechtěly brát v úvahu raketový nárůst cen domů v posledních dvou letech a nechtěli nám takovou transakci vůbec schválit.

Trochu jsme váhali, probírali to zleva zprava, nezbláznili jsme se? Ale i ted zpětně po roce a půl vůbec nelituju, že jsme do toho tak skočili a museli dát větší část v hotovosti než jsme původně chtěli. Jsem si jistá, že bysme doteď nebydleli ve svém, kdybysme nedali tu “přestřelenou” nabídku, která nakonec jen těsně zvítězila mezi mnoha dalšími.

Celý život jsem toužila žít v domě, odkud bych viděla nějaké kopce. Tak tohle se podařilo – každý den mi dělá radost tenhle výhled na hory a hluboký kaňon!

Ale určitě nešlo o perfektní nákup nemovitosti. Přestože je v Los Alamos největší koncentrace milionářů ze všech měst v USA, spousta domů vypadá, že vám brzy spadnou na hlavu. Mnohdy jsou to domy ještě z dob Manhattan projektu – během druhé světové války se tady vyvíjela první atomová bomba.

Jde o to sehnat vůbec něco, alespoň trochu podle představ, co se hned nerozpadne, a vyhrát souboj s mnoha “magory” kupci. A pak to nějak postupně začít spravovat a doufat, že se neobjeví nějaký větší strašák jako třeba azbest, děravá střecha atd.

Hned po koupi se samozřejmě začaly objevovat ty “menší” problémy. Pokud bysme si jen tyhle menší věci nechali opravit někým, pohybovalo by se to řádově v desítkách tisíc dolarů. Takže jsme se do toho pustili sami, kdykoliv to šlo.        

Takhle jsem trávila každý den, dva měsíce v kuse. Když jsme dům koupili, ten krásný výhled z obrovské verandy, kde bylo dost místa na posezení s rodinou i přáteli, nás prostě dostal. Veranda vypadala opravdu luxusně, jako nová, a vážně obrovská, kolem půlky domu! Tu velikost jsem zanedlouho docela proklínala. Za pár týdnů se totiž barva z verandy začala loupat a vykukovaly shnilé prkna. Natřelo se to evidentně jen na oko, těsně před prodejem, aby to kupcům jako jsme my učarovalo. Tak to zabralo.

Barva se sice loupala z některých míst rychlostí blesku, ale když jsem to chtěla opískovat a připravit na natření, z dalších míst to nešlo pořádně dostat. Trvalo to vážně dva měsíce a to jsem zvládla tak 30 procent celé plochy.

Vyměnili jsme ty nejshnilejší prkna a pak už jsem to radši rychle natřela, protože mohlo začít každou chvíli sněžit a já se bála, že to nestihnu.

Děti tohle období docela nenáviděly. Od rána do večera jsme na něčem dělali a neměli na ně vůbec čas. Já jsem navíc musela přestěhovat všechny naše věci z domu, který jsme dočasně pronajímali. Stěhovala jsem to postupně několik týdnů, v osobním autě. Já do toho Subaru narvala i rozebrané palandy!

Ráj hned za barákem

Naštěstí je tady v bezprostřední blízkosti spousta možností co dělat, i když člověk neví kam dřív skočit. Stačilo si najít pár minut a jít třeba dolů do kaňonu přímo z naší zahrady.

Prosekala jsem pár pichlavých rostlin a kaktusů a nanosila pár šutrů, ze kterých jsem udělala primitivní schody. A tak máme naší soukromou stezku dolů do kaňonu, kde není ani noha. Člověka jsme tam nikdy nepotkali, ale zvířata naší cestičku pravidelně používají. Tenhle medvěd seděl dole pod barákem, kudy jsme chtěli projít dál do kaňonu.

Výhledy na skály, Bayo Canyon a zasněžené vrcholky hor Sangre de Cristo (součást Rocky Mountains) mi vždycky zvednou náladu.

Jen pár set metrů od domu je Deer Trap Mesa, další pěkné místo, kam chodíme často. Holky si tam staví svoje hrady ze šutrů, zatímco my s Martinem si užíváme panoramatické výhledy na hory a kaňony kolem nás. Občas si i stihnem něco říct mezi sebou než si holky uvědomí, že nás o něčem super důležitém musí hned informovat. Ty dvě mají pořád co říct!

Všude v okolí narážíme na stopy dávných obyvatel, jeskyně a stezky vytesané do skály, což je perfektní zprestření našich procházek v přírodě.

Dá se pokračovat míle a míle daleko. To nejlepší co tady miluju je ten klid – zřídkakdy někoho potkáme. Člověk má opravdu pocit, že je sám v divočině a přitom je to jen kousek od našeho domu.

Po letech jsme se konečně mohli vidět i s rodinou z Čech a ukázat jim naše stezky za barákem. Na fotce jsme s dědou na skalním výběžku Otowi Mesa, přímo za námi je někde na skále i náš dům a v pozadí hory Jemez Mountains.

Cerro Grande

Přestože Los Alamos je přes 2 200 m n.m. vysoko, v létě je tady dost vedro. Proto jsme začali vyrážet na výlety do vyšších hor za městem – Jemez Mountains. Takový jeden kopeček Cerro Grande má přes 10 tisíc stop, tj. třítisícovka. Nebyl to dlouhý hike, ale ta výška byla znát.

Šli jsme s českými známými, kteří běhají ultramaratony v okolních horách. Trvalo to asi minutu než nám zmizeli z dohledu. Až na jejich syna, ten měl podobné tempo jako naše holky. Nakonec jsme se všichni sešli na vrcholu, odkud byl krásný panoramatický výhled. Na jedné straně naše město Los Alamos, na druhé dno supervulkánu Valles Caldera a všude kolem hory, lesy, kaňony a poušť v údolí.

Jako každé letní odpoledne se nad námi stahovaly mračna, ale bouřka nás tentokrát nedohnala.

Supervulkán Valles Caldera

Valles Caldera je jedním ze tří národních parků v bezprostřední blízkosti, kam často jezdíme. Dno supervulkánu je vlastně taková obrovská louka, pár desítek kilometrů široká. Kopečky kolem trochu připomínají krajinu v ČR.

Sopka sice nehrozí náhlým výbuchem, ale stále kolem najdete horké prameny a další stopy vulkanických aktivit.

Většina turistů dojede jen kousek k návštěvnickému centru, kde kolem pobývá spousta psounů stepních (prairie dog). Vykukují z děr, pozorují vás a hned jak se chystáte zvířátko vyfotit, ta potvora zaleze do díry. Ale je jich tam pár tisíc, takže se vám pravděpodobně podaří nějakého psouna nakonec zachytit.

Můžete tady pozorovat stáda obřích jelenů (elk), ale určitě si na to vemte dalekohled (tihle jeleni se většinou drží dál od lidí).

Valles Caldera, ale není jen “ta velká louka” (Valle Grande), kterou uvidíte ze scenické silnice vedoucí kolem (highway 4)!

Tenhle národní park doceňuju plně až teprve po mnoha návštěvách, když jsme “objevili” i ty zastrčené zákoutí. V návštěvnickém centru si lze vyzvednout backcountry vehicle pass a jet po polní cestě dál do nitra parku klidně několik desítek mil daleko. 4WD většinou není třeba, ale hodí se v monzunové sezóně, kdy může být bahno nebo v zimě do sněhu.

Objeví se před vámi malebná krajina – další a další údolí, kopečky, lesy, řeky. Pokud vyrazíte na procházku v této “zadní části” parku, pravděpodobně budete mít celou krajinu jen pro sebe a nikoho nepotkáte.

Napadlo by vás, že všude kolem je vlastně poušť? Díky nadmořské výšce cca 2600 m n.m. je to tady krásně zelené (většinou jen v létě v období monzunů).

V zimě je větší část backcountry cesty zavřená, ale nás tam jednou ranger nechal zajet – projížděli jsme si cestu ve sněhu, to byla nádhera!

V zimě to tady má svoje zvláštní kouzlo.

Lidi sem jezdí na běžky, my rádi vyrážíme na sněžnice. Můžete jít v podstatě kamkoliv míle a míle daleko a nemusíte ani nikoho potkat. Bývá tady několik stop sněhu, takže i na sněžnicích se za určitých podmínek můžete zabořit po kolena do sněhu.

Děti často protestujou, protože to je docela makačka i po rovině. Oni letí napřed, že jim vůbec nestačíme a ještě si u toho stihnou povídat. My si s Martinem většinou nepovídáme, protože nemůžem popadnout dech 🙂

Když děti konečně doženem, oni leží v hluboké díře ve sněhu, kterou si zvládly mezitím vykopat. Prý si připravily hrob a tam umřou vyčerpáním. Dovedete si představit jak strašně nemůžete ani o krok dál, ale máte sílu si vykopat hluboký hrob ve sněhu? 🙂

Nakonec se nám je podařilo dostat zpátky do auta. Hlavně proto, že tam vždy čeká nějaká ta dobrota, třeba sušené maso jerky, které Vicky miluje. A taky táhnem sebou boby a necháme je pak jezdit na jednom svahu na cestě z parku. Všechny křivdy jsou náhle zapomenuty.

Když svítí sluníčko, pěkně to tady smaží a můžete jít klidně v tričku.

Pokud jste unavení z nadmořské výšky a nechcete chodit moc do kopce, určitě v tomto parku oceníte snadné procházky po rovině vhodné pro rodiny. V létě tady je navíc krásně zeleno, není tady takové vedro a najdete tady řeky i jezírko, což není v okolní poušti zrovna obvyklé.

Na řece se dá i rybařit, pokud máte povolení (zkontrolujte webové stránky parku co je třeba).

Všimněte si jak se nám ty holky letos změnily na kluky. Už jsem se nemohla dívat na ten jejich obří nerozčesatelný dread na hlavě, tak jsem ho ustřihla. Souhlasily s tím a od té doby si užívají, že se nemusí česat.

Bandelier National Monument

Náš druhý národní park Bandelier přímo sousedí s Valles Caldera, ale doporučuju si na každý park nechat víc času. Stejně jako v případě supervulkánu, i tady najdete spoustu nečekaných zákoutí, které stojí za to více prozkoumat.

Frijoles Canyon je hlavní částí parku, kde se nachází pozůstatky indiánské vesnice.

Párkrát jsme se vydali dolů tímto kaňonem a narazili na hlubokou soutěsku…

… a o kousek dál nás překvapil výhled na pěkný vodopád (Upper Fall). Jěště o kousek níž je další vodopád a přístup k řece, kde se děti šly zchladit.

Spousta trailů v Bandelieru vede přes starodávné stezky vytesané ve skále, můžete lézt po tradičních žebřících a prozkoumat zblízka jak tady indiáni dřív žili.

Bandelier ale není jen těch pár známých míst z průvodce, kam jezdí všichni turisti. Do zadních částí parku (backcountry) se dostanete jen po svých po mnoha mílích. Odměnou vám bude krásná krajina, kterou budete mít skoro jistě jen pro sebe. Kopečky střídající se s hlubokými kaňony, kde občas narazíte na pozůstatky indiánských obydlí.

Manhattan Project National Historical Park

Třetí národní park je přímo v našem městě Los Alamos. Umožní vám trochu nahlédnout do historie, jak tady vznikala tehdy tajná laboratoř uprostřed divočiny a nejlepší světoví vědci tady pracovali na vývoji první atomové bomby. Někdy vám o tom napíšu více. Pokud sem zavítáte jen na skok, zajděte se urcitě podívat do Bradbury Science Museum (vhodné i pro děti, vstup zdarma).

Horké prameny

Hory Jemez Mountains, které máme přímo za městem, byly vytvořeny sopečnou činností a dodnes všude kolem najdete důkazy této činnosti. Třeba horké prameny, ve kterých se dá koupat celoročně, i když mrzne! Tyhle přírodní lázně jsou dost populární – může být přelidněno tak, že se ani nevejdete.

Naštěstí těch jezírek je tady kolem spousta. My jsme zvolili známější horké prameny San Antonio Hot Springs, ale trochu hůře dostupné. Je třeba dojet nejdříve pár mil lesní cestou (většinou to jde i bez 4WD auta), pak se jde pěšky kousek lesem a najednou se objeví kaskádovité jezírka s výhledem na protější skály.

Bylo tam dost lidí na naše poměry, ale kdyby tohle bylo v Kalifornii, řekla bych skoro liduprázdno 🙂 Každá parta se koupala v jednom tom jezírku a na nás zbylo taky jedno.

V zimě jsme navštívili známější a lépe dostupné Spence Hot Springs. Ty jsou jen půl kilometru od normální silnice (highway 4), takže tady je přelidněno skoro pořád. My jsme se sem ale vydali, když v horách zuřila sněhová bouře, takže jsme u jezírek byli pár minut dokonce sami. Lidi se tam postupně střídali a samozřejmě se koupali, bez ohledu na sněhovou bouři.

Houby

V létě se každý den přes hory přežene bouřka. Pokud je i správná teplota, začnou tady růst houby jak o život. Těch hub bylo všude tolik, že se to nedalo ani posbírat! Bílé hřiby měly obrovské klobouky, takže jsme je viděli na 30 metrů daleko.

Než k nim člověk došel, zahlédl další a další. Po pár minutách už jsme neměli jak to unést, přestože jsme měli dva velké koše. Museli jsme vydat příkaz dětem:

Nedívejte se napravo ani nalevo a hlavně už nic nesbírejte, musíme jet domu!

Sněhové království

Po tolika letech života v texasské bažině a kalifornské poušti mi začal hrozně chybět sníh. Raduju se kdykoliv v předpovědi počasí očekávají sněhovou bouři. Netrpělivě vyhlížím z okna první sněhové vločky. Když tady napadne sníh, je to jako v pohádce.

Děti běhaj kolem baráku, ožíraj rampouchy, válí se ve sněhu a já lítám po okolních kaňonech a fotím.

Tohle je náš dům v podhůří zasněžených hor Jemez mountains.

Medvědí historky

Jak jsem psala minule, žijeme v zemi medvědů (jak místní říkají bear country). Medvědi se pravidelně vydávají i do města, protože doufají, že najdou kus jídla třeba mezi odpadky. Zvykli jsme si, že se nám často objeví i u nás před domem.

Když jsme ještě bydleli v pronajímaném domě, chystala jsem se jeden večer jít spát. Vykouknu z okna a po silnici si kráčí v klidu dva medvědi. Jak zmerčili naší popelnici, šli neomylně po ní. Otevřela jsem okno a začala na ně hulákat (to se mi to řve z pohodlí domova, když na mě nemůžou).

Mladšího medvěda jsem vyděsila, ten hned někam utekl. Ale ten starší na mě udiveně civěl, proč ho ruším? Zakřičela jsem znovu to svoje děsivé “huš potvoro” a on se s velkou nevolí pomalým krokem odporoučel jen o pár metrů dál, naproti k sousedům. Přitom se na mě ještě dvakrát otočil, jestli mu přece jen nedovolím rozebrat naší popelnici.

U souseda si zručně poradil s jeho popelnicí, evidentně nepřevracel svou první. A ve vteřině už doloval odpadky a roztahal je po celé zahradě. Nerušeně si tam dlabal a na mě už nejspíš úplně zapomněl. V tu chvíli jsem v šeru naproti zahlédla, jak se tam vrací velkým okruhem i ten mladší medvěd. Ten se pořád díval mým směrem, ale nakonec se začal i on věnovat odpadkům a už ho nic nemohlo vyrušit.

Tohle byla moje šance – otevřela jsem garážové vrata, bleskově odtáhla naše popelnice dovnitř a zavřela tak rychle jako nikdy. Alespoň jsem nemusela ráno nic uklízet, protože se všude kolem válely odpadky jen od souseda a ne od nás.

Tady je opravdu třeba mít popelnice zavřené v garáži nebo je mít zabezpečené. Když jsme koupili náš dům, hned jsme naše popelnice provrtali a zajistili kovovým lankem.

Důkazy o nočních návštěvách medvědů nacházíme v sezoně dost často. Ráno je popelnice převrácená a upevnění drátů zdeformované jak se medvěd snažil dostat dovnitř. Často se mu to nepodaří, ale už jsme tady měli i medvědy, kteří se naučili speciální grif. Povalí popelnici na bok, skočí na ni těsně u víka a ona se zdeformuje tak, že jsou schopni i tou menší škvírou vytahat zvnitřku všechno možné.

Jednoho krásného dne jsem zpracovávala zahradní odpad a házela větve do popelnice. Zabraná do práce jsem kdesi po straně slyšela cinkání kovového plotu. Asi vítr. Trvalo to nějakou dobu a znělo to divně, tak zvednu hlavu a na plotě pár metrů ode mě sedí medvěd a čumí na mě, asi celou tu dobu. A jak tak na sebe zíráme, tak medvěd slejzá dolu ke mě…

Pak už mám všechno tak trochu rozmazané v paměti. Couvám opatrně od něj (v hlavě pravidlo číslo 1 – před medvědem neutíkej, protože neutečeš!) a když jsem pár metrů od domova… dva skoky… prásknutí dveřma… uf to se mi ulevilo. Martin na mě kouká jak na zjevení. No nekoukej na mě, zavolej honem děti, ať se přijdou podívat na medvěda a natoč to 🙂

Medvěda evidentně zajímala hlavně ta popelnice. Mají totiž už naučené, že když člověk hází něco do popelnice, může to být dobrota pro ně. Medvěd nejdřív oslintal moje sluneční brýle, ty mu nechutnaly, tak šel hned “najisto”. Popelnici povalil naučeným grifem, ale jaké bylo zklamání, když tam byly jen větve, které on nejí. Chvíli jsme se kochali a pak ho vystrašili. Stačilo zaťukat na okno, medvěd utekl hned.

Medvědy tady potkáváme pravidelně, ale v drtivé většině případů to neprobíhá tak jak jsem popsala výše. Většinou stačí na medvěda zařvat, budete na sebe pár sekund civět, ale on se skoro vždy rozhodne zmizet dřív než se vám uklidní srdeční tep na normální hodnoty. V každém případě je dobré nosit bear spray (pepřák) jako pojistku. Vytasila jsem, odjistila a namířila už párkrát, ale nikdy jsem nemusela “vypálit”. Medvěd vždycky vycouval první.

Náš dům je postaven přímo nad kaňonem, takže nám přes zahradu chodí hodně zvířat. Třeba sedíme u večeře a najednou se nám těsně kolem oken prochází divoká zvěř. My je můžeme pozorovat zblízka z pohodlí domova, ale oni nás přes okno většinou nevidí. Je to jako safari, které někdo dovezl až před náš dům!

Chodí k nám srnčí rodinka s mláďaty, ožírat vše co u nás najdou.

My jsme už předem vzdali pěstování nějakých plodů – bez pletiva ze všech stran tady prý stejně nic nevydrží. To se potvrdilo hned – viděla jsem jelena na zadních jak ožírá jablka ze stromu, i ty co byly hodně vysoko.

Jednou si tak sedím v obýváku a kolem oken proběhnul skunk. Uvědomila jsem si, že hned za rohem mám otevřené dveře na verandu. Vystřelila jsem z gauče jak namydlený blesk a doběhla tak tak, abych ty dveře před zvědavým skunkem stihla zavřít.

Jeden pár lišek se u nás objevuje pravidelně i vícekrát za den / noc – hrajou si a navzájem se nahání po celé zahradě.

Náš kocour by si rád hrál s nima, ale to by asi dobře nedopadlo. Tady se kočky chovají striktně doma, protože by je venku hned něco sežralo.

Kojoty tady často slyšíme výt v okolních kaňonech. I oni se rádi vydávají do města, kde potkáváme celé smečky.

Už jsme měli na zahradě i pumu. Tu jen tak neuvidíte a pokud ano, modlete se ať ji spatříte z pohodlí domova a ne venku.

AirBnB

Měli jsme velké dilema, jestli kupovat náš dům – byl velký a příliš drahý. Kromě těch výhledů na hory a kaňon mě hodně lákala příležitost vybudovat v dolním patře apartmán na krátkodobý pronájem. Rental property business jsem chtěla zkusit už pár let.

Když jsme ještě žili v Kalifornii, zjišťovala jsem jak koupit menší pozemek v horách a postavit tam luxusní tiny house (miniaturní domek) nebo RV (obytný vůz). Asi jediná finančně představitelná možnost se ukázala velice rychle jako nereálná díky všelijakým regulacím. Město většinou nepovolí zaparkovat vaše RV na prázdný pozemek, abyste si tam bydleli nebo “ještě hůř”, provozovali pronájem.

Ale tady to vypadalo zatím (!) docela schůdně. Jako čert kříži jsme se vyhýbali kupování domu, který by spadal pod HOA (Homeowners Association). To je organizace sdružující vlastníky domů v okolí, která vám samozřejmě bude kecat do všeho a navíc za to ještě každý měsíc pěkně zaplatíte. Jak jsem postupně zjistila, všechny HOA existující v našem městě, nedovolují krátkodobý pronájem.

V Houstonu jsme vlastnili dům pod HOA. Tahle organizace nám začala vyhrožovat, když jsme neměli zastřižené palmy jak ze žurnálu (po tropické bouři, kdy půlce sousedů palmy taky pochcípaly). Nemám ráda HOA!

Pokud se vyhnete koupi nemovistosti spadající pod HOA, vypátrejte ješte CC&R pravidla (Covenants, Conditions and Restrictions). Ty vám taky budou zakazovat kde co. V domě co jsme koupili, nebyly žádné restrikce ohledně možnosti provozovat AirBnB. HOA jsme se úspěšně vyhnuli a CC&R nezakazovaly nic… Ale ani to nestačí, jak jsem později zjistila.

V dolním patře domu byl už připravený samostatný vchod, což by bylo ideální pro budoucí hosty. Jinak to byl celkem nevlídný a neudržovaný prostor, který předchozí majitelé využívali jako skladiště.

Čekalo nás spoustu práce. Nejprve bylo třeba udělat nové podlahy, kuchyňku, okna, topení, světla, částečně elektřinu…

Byl docela oříšek najít někoho relativně spolehlivého, kdo by to udělal. Když jsme konečně dostali řemeslníky na místo (po zaplacení zálohy 10 tisíc dolarů), objevili se párkrát a pak se několik týdnů nebylo možné jim ani dovolat. Když pak přišli konečně pracovat, zůstali jen pár dní a pak zase zmizeli na delší dobu. Tak se to opakovalo několik měsíců a my jsme jen trnuli, jestli to někdy dodělají. Samozřejmě nedělala všechno jedna firma, takže jsme si tohle kolečko prošli několikrát.

Cokoliv šlo, udělali jsme si sami. Vymalovala jsem celý prostor.

Chtěla jsem apartmán zařídit v “southwest” stylu, ať mají naši hosti možnost nasát trochu lokální atmosféru.

Nebylo úplně jednoduché takové věci sehnat. Na doručení nábytku jsem čekala pár měsíců. Když jsem se po takové době ptala, kdy dovezou sofa, řekli že vůbec nevědí a může to klidně trvat dalších pár měsíců. Chtěla jsem spustit business co nejdřív, čas jsou peníze. Dohadovala jsem vrácení peněz, mezitím hledala jinde a doufala, že to tentokrát snad dorazí…

Rozhodli jsme se si pár věcí vyrobit sami. Martin si pořídil nářadí na práci se dřevem a vyrobil jednodušší kusy nábytku – stolky, lavici na sezení atd.

Když jsme měli konečně všechno smontované na místě, chtělo to doplňky v tom stejném “jihozápadním” stylu.

Všechno zase stálo hromady peněz a měla jsem stejný problém jako s nábytkem. Nemohla jsem sehnat anebo to prostě nebylo ono. Napadlo mě, že bych si to mohla taky sama vyrobit. Koupila jsem šicí stroj, látky a materiál a začala se učit šít.

Začátky nebyly úplně snadné. Martin se mi doteď směje, že jsem se objevila ve dvě ráno u něj v kanceláři s tím, že se mi něco zamotalo, já stroj rozebrala a už mi nejde dát dohromady 🙂

Nakonec se to podařilo znovu smontovat a já od té doby šiju všechno možné – látkové doplňky na stůl, sofa, polstrování na lavice, záclony, košíky, látkové obrazy na zdi, věci dětem, sobě i manželovi…

Martin utrousil poznámku: “Když jsem začal chodit s tou střelenou Veržánou, vůbec by mě nenapadlo, že jednou bude sedět u šicího stroje!” 🙂 Jo, u mě nikdy nevíš!

Na zdi jsem nechala udělat velkoformátové obrazy z mých fotek z blízkého okolí.

Výhledy do kaňonu a na hory jsou moje velká konkurenční výhoda v porovnání s ostatními AirBnB ve městě. Chtěla jsem, aby si hosti u nás mohli dokonale vychutnat atmosféru venku, třeba při západu slunce se svým oblíbeným nápojem v ruce.

Kromě krytého posezení jsme připravili další místo blíže ke kaňonu, kde si lidi můžou i něco ugrilovat nebo “zapnout” oheň.

Kolem domu bylo třeba udělat cestičku vedoucí ke vchodu pro hosty. Potřebovala jsem taky vybudovat parkovací místa. Jedna firma nám dala cenový odhad na 7 tisíc dolarů – asi vysokohorská přirážka. Tak jsem se zasmála a nechala si vysypat 13 tun štěrku na naší příjezdovou cestu. Trochu mě ten smích přešel, když jsem to začala vozit kolečkem – vůbec to neubývalo a (ne)pěkně mě z toho bolely záda. Ale nakonec jsem si tu cestičku a parkoviště taky vybudovala sama.

Zbýval poslední krok, než jsem to celé mohla oficiálně spustit – podala jsem žádost na místním úřadě. Měli mi během týdne vystavit povolení. Čas běžel… týden, dva, tři… měsíc, dva…

Každý týden jsem jim volala, jestli ode mě ještě něco nepotřebujou. Pokaždé řekli, že ne, až najednou přišla strohá zpráva – vaše aplikace byla zamítnuta, protože jste nedodala XYZ. Nikdo po mě nic takového nechtěl. Zajímavé je, že požadavky nikde neměli ani napsané černé na bílém, protože “pravidla” pro AirBnB teprve sepisujou interně a nikdo neví co v nich vlastně bude. Takže moji aplikaci nechali někde ležet zaseklou dva měsíce a pak pro jistotu zamítli.

Dodala jsem jim hned obratem co chtěli a bylo mi řečeno, že mě čekají 3 různé inspekce. Ale odmítli sdělit, co je třeba splnit, abych prošla. Proaktivně jsem jim poslala všechno, co by teoreticky mohlo být předmětem těch záhadných inspekcí – detailní plány apartmánu, fotky hasících přístrojů, alarmů, oken splňujících pravidla únikových východů, parkoviště pro 4 (!) auta, co po mě vyžadovali atd. Jednoho dne, aniž by proběhla jediná inspekce, najednou přišla stejně strohá zpráva – aplikace schválena.

Právě jsme oslavili rok provozování tohoto businessu. Měli jsme jen jednoho problémového hosta – přivedl si sem svého kamaráda ze střední školy a vyřvávali tady sprostě na celý barák až do rána, několik nocí. Apartmán po jejich odchodu smrděl jak popelnice, našla jsem rozbité flašky, alkoholem polité podlahy a nábytek, ale jinak žádné větší škody. Naštěstí jsem to stihla dát do pořádku než přijeli další hosti.

Jsem vděčná, že jsme měli celý rok plno a dostali spoustu nadšených recenzí od našich hostů. Dokonce jsme tady už měli i 2 české rodiny.

Za ten rok a půl jsme těch dobrodružství zažili více než dost. Ještě pořád skoro nemůžu uvěřit, kam jsme se to přestěhovali. To co jsem vám popsala v tomto postu máme dostupné do půl hodiny jízdy autem nebo dokonce pěšky z našeho domu. Ale to není zdaleka vše! Hned naproti přes údolí máme naše novomexické “Alpy”, kde je taky nádherně. Párkrát jsme si zajeli i do jižního Colorada (2 hodiny autem), kde ty “Alpy” zase vypadají trochu jinak. A mají tam i národní park s písečnými dunami! Můžete se těšit na další blogposty, které už mám rozepsané. Pokusím se ať to zase netrvá rok 🙂