New Mexico: stěhujeme se do hor!

Nebyl to ale blesk z čistého nebe. New Mexico jsme si zamilovali už celkem dávno, v době kdy jsme žili ještě v Texasu. Bylo to totiž “nejbližší” místo (pouhé dva dny cesty autem), kde byly opravdové velké hory a kde se dalo dělat vše co máme rádi – hikovat, kempovat, lézt po skalách i lyžovat.

Nezapomenutelný road trip

Květen – červen 2016

Když jsme se poprvé vydali do státu New Mexico, hned jsme to vzali celkem důkladně. Tehdy přiletěla moje rodina z ČR a my jsme s našima dětma podnikli doposud největší road trip dobrodružství v jejich životě. Mladší Vicky tehdy nebyly ještě ani 2 roky a starší Jenny byly 3.

Kempovali jsme v divočině skoro měsíc a ujeli 4029 mil (6484 km) přes státy Texas, New Mexico a Colorado. Už tehdy nám učarovala místní příroda.

V Taosu jsem měla možnost poprvé v životě vylézt na čtyřtisícovku Wheeler Peak, nejvyšší vrchol v Novém Mexiku, zatímco naše děti hlídali prarodiče. Původně jsme se na výstup vydali společně s manželem a mým bráchou, ale ti postupně vzdali kvůli zledovatělému terénu a problémům s nadmořskou výškou.

Bylo to dobrodružství! Z nulové nadmořské výšky a texasského vedra, do ledu a sněhu tak hlubokého, že jsem se místy bořila po pás. Prodírat se takovým terénem strmě nahoru, v této nadmořské výšce, byl docela záhul. Poblíž vrcholu jsem potkala pár lidí, kteří mě varovali před blížící se sněhovou bouří na druhé straně hor. Rozhodla jsem se proto, že na vrchol co nejrychleji doběhnu. To byl teda nápad – běhat do kopce ve 4000 m n.m. fakt není žádná sranda 🙂

Podařilo se mi dostat na vrchol těsně před tím než začalo sněžit. Dole na mě čekali kluci v německé hospodě, kde mi objednali pravý řízek. Taková odměna, mňam!

Všichni společně jsme pak objevovali krásy přírody, vysoké hory, hluboké kaňony, divoké soutěsky, ale i historická puebla, dříve obývaná indiány. Nikdy nezapomenu ten moment, kdy naše děti narozené v Texasu poprvé na vlastní kůži zažily sníh! A to překvapení, když jim to na sněhu uklouzlo a pěkně si namlely. To byla pro ně nečekaná zrada! 🙂

Tenhle výlet nám zůstal hluboko v srdcích a nepřestali jsme toužit se do Nového Mexika podívat znovu.

Práce v Los Alamos?

Červen 2018

Když jsme pak po pár letech už natrvalo chtěli utéct z bažinatého placatého Houstonu, Martin objevil pracovní nabídku v národní laboratoři Los Alamos (LANL). Stejně jako když jsme se stěhovali tenkrát z Evropy do USA, i tohle byla ojedinělá nabídka jakoby přímo na míru a jedno z mála míst v celých USA, kde by mohl dál pokračovat ve svém oboru (radiace ve vesmíru).

Dotáhl to až do konce, prošel všemi koly pohovorů. Jely jsme s Martinem autem na ten závěrečný klíčový do Los Alamos (dva dny cesty z Texasu). Zatímco on byl celý den na pohovoru, my jsme lítaly po horách v okolí a holky se naučily poprvé plavat v hotelovém bazénu. Jakmile to měl Martin za sebou, užívali jsme si společné výlety. Věděli jsme moc dobře, že v Texasu tohle jen tak nezažijem.

Moc se nám v Novém Mexiku líbilo. Vypadalo to jako to pravé místo pro lidi co chtějí podnikat dobrodružství venku. I práce pro Martina vypadala ideálně. Z pohovorů měl dobrý pocit. I z druhé strany dostal ujištění, že o něj určitě stojí. Jenže tehdy jsme ještě neměli americké občanství, které je na permanentní práci v LANL většinou třeba.

Prosinec 2018

Nepřestávali jsme doufat, protože nebylo pochyb, že se to LANL snaží nějak zařídit. Vysoce kvalifikované lidi není tak jednoduché tam dostat, a spolu s nimi i celé jejich rodiny. Ne každý stojí o to žít “na kraji civilizace”. Ale my to máme naopak. New Mexico jsme nemohli dostat z hlavy a tak jsme vyrazili na dvou denní cestu z Texasu brzy znovu a rozhodli se tam strávit Vánoce.

Holky si užily i tolik vzácnou sněhovou bouři a mohli jsme zase po letech lyžovat!

Ale tehdy už jsme tušili, že to bude na dlouho se sem dostat natrvalo. Když se ani po roce nepodařilo nic dohodnout, bylo jasné, že nám to nevyšlo. Martin se ale přesto snažil udržovat kontakty, kdykoliv se naskytla příležitost. A možná i takový detail ovlivnil, kde jsme nakonec po letech skončili. Ale nepředbíhejme, tak rychlé to nebylo, ještě jsme si udělali takovou odbočku…

Kalifornie

V Houstonu už jsme dále zůstat nechtěli a Martin musel začít přemýšlet i o tom, že opustí vědu a obor, ve kterém celý život dělal a ve kterém patří k nejlepším odborníkům na světě. Snažili jsme se ze všech sil oba. Pokoušela jsem se vybudovat firmu a primárně pracovní příležitost pro Martina, ale tohle se nepodařilo. Ztratila jsem rok a oba jsme z toho byli dost frustrovaní. Martin měl i dost problémů v práci v NASA kvůli konfliktu zájmů. Na tohle období bych raději zapomněla, ale museli jsme udělat vše možné i nemožné.

Červen 2019

Trvalo několik let najít přijatelnou pracovní nabídku na místě, které by se nám alespoň trochu líbilo. Nebylo to zrovna ideální a trochu nás to děsilo. Stěhovali jsme se totiž z jednoho z nejlevnějších států do toho nejdražšího. Kalifornie nikdy nebyla náš sen, zejména kvůli nereálně vysokým životním nákladům a (ne)předvídatelnému vývoji.

Přesto jsme do toho skočili a byli připraveni případnou krizi prostě řešit za běhu. Už první pohled na San Diego z letadla mě úplně dostal. Hned mě napadlo:

To chvilku potrvá než projdem všechny tyhle hory!

Od prvního dne jsme v Kalifornii žili život tak, abysme nelitovali v případě, že bysme museli náhle vypadnout pryč. Hned po přestěhování, v červenci, jsme nasedli do auta a jeli celý den do Mammothu, užít si tolik vytoužené lyžování. V tom vedru už to samozřejmě bylo jen pro pocit, ale po těch letech v Houstonu tohle byla vážně euforie.

Děti už zapomněly jak se lyžuje, takže mladší Vicky nám najednou ujela. Zastavit sama ještě neuměla a my už jsme jí nedokázali dohnat. O kousek dál jsme ji pak sebrali ze země živou a zdravou a děti na to vzpomínají dodnes 🙂

Žili jsme si v Kalifornii trochu jako ve snu. Minimálně dvakrát týdně jsme jezdili někam do přírody – lézt po skalách, kempovat, hikovat, lyžovat… V porovnání se životem v Houstonu tohle byla naprostá bomba. Byli jsme nadšení!

Proč utíkáme z Kalifornského ráje

Ale zároveň jsme tušili, že v Kalifornii pravděpodobně nezestárnem. Tento stát má jedny z nejvyšších daní a astronomické životní náklady v porovnání s ostatními státy USA. I když vyděláváte nadprůměrně, nemusí to stačit. Můžete se dostat snadno do problémů.

Náklady na život dál rychle rostou a stát se při tom snaží svoje občany ještě více “přiškrtit” všelijakými příkazy a regulacemi. Přitom Kalifornie je rájem pro individua, kteří zákony nedodržují. Ti si tady můžou podpalovat města, krást, vraždit a nic moc se jim nestane. Menší věci se mnohdy ani netrestají (krádeže). Ale i ty těžší případy, které skončily ve vězení, se teď hromadně propouštěly.

Když jde o život, policii sice můžete zavolat, ale nevíte jestli dorazí. Stát se totiž snaží omezit policii pravomoce a snížit jim rozpočet. To hraje ještě více do karet kriminálníkům, kteří si dovolují víc – střílí policajty za bílého dne, lejou na ně kyselinu atd. V Kalifornii se také snaží více regulovat zbraně. Asi aby vám umožnili bránit se holýma rukama proti zločincům, kteří samozřejmě budou zbraně držet dál (nelegálně).

V Kalifornii žije polovina všech amerických bezdomovců a problém se rapidně zhoršuje. Kdysi pěkná místa se mění ve smetiště. Je jasné, že v tak drahém státě jako je Kalifornie, se může ocitnout na ulici skoro každý. Problém je, že bezdomovci se usídlí kdekoliv, třeba v nejpěknějších místech, a nic s nima nepohne. Lidi tu dřou celý život, aby si mohli dovolit koupit dům ve slušné čtvrti. I podprůměrné domy jsou tady extrémně drahé. Ale dopředu nevíte, jestli se poblíž neobjeví “stanový tábor”. Pokud máte tu smůlu, budete překračovat použité jehly, dívat se na lidi s*roucí na ulici za bílého dne a bát se o svou bezpečnost. A když se budete chtít odstěhovat, kdo si váš dům koupí na takovém místě? Je to vše co máte, na co jste šetřili celý život a už je pozdě to nějak řešit.

Proto lidé a velké firmy prchají z Kalifornie pryč. Stát vás ale jen tak nepustí a bude se vás snažit znovu zkasírovat. Tzv. exit tax umožní Kalifornii danit bývalého rezidenta po dobu dalších 10 let (!) po tom co odešel (vztahuje se zatím na vyšší příjmové skupiny).

Velká škoda, že se Kalifornie ubírá tímto směrem. Takovou kombinaci perfektního počasí po celý rok, přírodních krás a outdoor vyžití jen tak v USA nenajdete. Ale zároveň vás nejspíš napadne, jestli nelze někde najít něco podobného, kde se dá žít za polovinu peněz.

Pokud navíc prodáte barák v Kalifornii, v levnějším státě si můžete koupit dva. V jednom budete bydlet a druhý pronajímat. Přibližně takový byl i náš plán, ale měli jsme v úmyslu si v Kalifornii ještě užít tak 5 až 10 let a pak teprve odejít. Kdyby mi někdo řekl, jak brzo tohle přijde a navíc uprostřed COVIDu, tak si poťukám na čelo.

Los Alamos – druhý pokus

Prosinec 2020

Martin mi jeden večer povídá, že napíše tomu šéfovi z Los Alamos National Laboratory, který ho tenkrát chtěl najmout, ale nevyšlo to. Psal mu takhle párkrát za rok, prostě udržovat kontakt. Ráno mi pak ukázal email od tohoto šéfa, jestli má ještě pořád zájem o tu práci, na kterou ho chtěl najmout. Wow, to byla teda rychlost. Jenže já to vůbec nepochopila. Martin tomu šéfovi ten večer totiž zapomněl napsat a on se mu takhle znenadání sám ozval.

Martin absolvoval několik kol pohovorů, pak se dlouho čekalo na rozhodnutí a hlavně co nabídnou. Nemělo smysl měnit práci, prodávat barák a stěhovat celou rodinu, pokud by Martinovi dali horší nabídku.

Nákup a prodej domu v Kalifornii

Dům v Kalifornii jsme koupili teprve před rokem a jako prodávající musíme zaplatit oba agenty (svého i agenta kupců), tj. 4.5 až 6 procent z ceny domu. Plus cca 10 tisíc dolarů na závěrečné poplatky. Takže za normálních okolností je nesmysl prodávat dům po tak krátké době – člověk by přišel o dost peněz jen díky poplatkům.

Když jsme náš dům v Kalifornii kupovali, byla jsem pěkně nervózní, že už je to na vrcholu. Bylo to na hraně co jsme si mohli dovolit, ve vzduchu visela krize a dlouho předpovídaný pád trhu s nemovitostmi. Ale nájem byl jen o něco nižší než hypotéka a někde jsme bydlet museli, takže nákup určitě měl smysl.

Tehdy jsme vyhráli se štěstím v souboji se 4 dalšími kupci. Bylo jasné, že musíme v domě bydlet minimálně pár let, ať při případném prodeji neproděláme a máme splaceno aspoň kousek hypotéky. To by nám pak při prodeji zajistilo hotovost, která by se hodila pro start v jiném státě.

Jenže teď jsme stáli před rozhodnutím prodat mnohem dřív, tratit na vysokých provizích a nemít splaceno z hypotéky skoro nic. Navíc jsme čekali hodně dlouho na oficiální pracovní nabídku z LANL a nevěděli jsme vůbec, jestli to bude mít smysl.

Rozhodování, jestli tenhle šílený stres pro celou rodinu podstoupit, nám usnadnil pohled na současný trh s nemovitostmi v Kalifornii. Takhle rostla cena našeho domu v posledních letech (koupili jsme v prosinci 2019).

Prodej vypadal hodně slibně. Dávalo to smysl, prodat právě teď a odejít do levnějšího státu za srovnatelnou nabídkou.

Po pravdě, nechtělo se nám moc věřit těm šokujícím číslům na Zillow. Tam můžete sledovat celou transakční historii každého domu, za kolik šel na trh, za kolik se prodal, kdy a za jak dlouho atd.

Ale naše agentka měla ještě optimističtější odhady. Údajně to rostlo raketovým tempem každým dnem. Jaktože v době COVIDU, kdy lidi ztrácí práci a majetek, nakupujou baráky za rekordní ceny? Naše agentka říkala, že takovou posedlost viděla naposled asi před 10 lety. Ty ceny prý zvedají lidi stěhující se z dražších oblastí (San Francisco, Seattle atd.), kde už to vylezlo tak vysoko, že na to lidi nemaj a musí pryč. Ale ti pak mají třeba milion dolarů v hotovosti, což jim u nás v jižní Kalifornii stačí na přebití lokálních kupců. Ceny zvedá také nízký počet domů na trhu – není moc co kupovat, ale hladových kupců je hodně.

Naše agentka stanovila cenu, za kterou to dáme na trh, ale pak ji ještě během pár týdnů zvedla asi o 50 tisíc dolarů. Znělo to šíleně, ale ona je zkušená a pracuje v rámci týmu nejlepších lokálních agentů s největším počtem transakcí. Navíc ty čísla na Zillow její slova potvrzovaly. Já jsem jí to věřila nebo spíš doufala, že její odhady odpovídají realitě. Martin si z nás dělal srandu a mumlal cosi o ženských bláznivých 🙂

Agentka předpokládala, že dostanem několik nabídek a že budou stačit tak 4 dny, aby se dům prodal. Ale že to bude prý takový mazec, že barák bude pořád plný lidí a ti se prý budou o náš dům hádat a přeplácet jak šílení. Kéž by to tak bylo! Ale za takových okolností jsme nemohli zůstat doma. Jakmile jdou zájemci do domu, vlastníci ho musí opustit pár minut před tím a dům v tu chvíli musí být “showing ready” (naleštěný jak ze žurnálu).

Tohle nejde udělat 20x denně. Navíc ty hromady lidí budou na vše v domě sahat a můžou mít COVID. To by nešlo uhlídat.

New Mexico na otočku

Únor 2021

Rozhodli jsme se zajet do New Mexica na house hunting, pokusit se vybrat bydlení v Los Alamos. Věděli jsme, že podobně šílený trh s baráky je i tam. Když jsme vyráželi na cestu, nebylo na prodej vůbec nic. Nakonec jsme viděli jen jeden rozumný barák v celém městě a ten byl hned pryč. Prodávající dostali 8 nabídek a vítěz nabídnul o 72 tisíc dolarů více než prodávající původně chtěli. Takže podobná situace jako v Kalifornii, jen tady je mnohem méně domů na trhu.

Okres Los Alamos patří mezi jeden z nejbohatších v celých USA co se týče průměrného příjmu, takže i ceny nemovistostí jsou tady o dost vyšší než ve zbytku státu New Mexico. Ale pořád je to levnější než v Kalifornii.

Počítali jsme s tím, že tady teď nic nenajdem. Hlavně že jsme vypadli z našeho domu v Kalifornii. Potřebovali jsme ať se tam vystřídá co nejvíc lidí a stihnem prodat než se vrátíme domů. Od prvního dne bylo jasné, že v Kalifornii bysme se zbláznili. Museli bysme být celý den až do večera mimo náš dům. Naše agentka měla co dělat, aby naplánovala prohlídky zájemcům tak, aby se v našem domě stihli vystřídat. Za ty 4 dny se nám do baráku nahrnulo 150 lidí.

Zatímco jsme koordinovali prodej našeho domu v Kalifornii na dálku, snažili jsme se v Los Alamos dohodnout nájem. Zjistili jsme, že tady je problém nejen koupit dům, ale i najít nájem na dobu kratší než 1 rok.

S jedním landlordem (majitel domu co nabízí nájem) jsem byla v častém kontaktu ještě před odjezdem z Kalifornie. Jenže stejně jako všichni v Los Alamos, chtěl nájem minimálně na rok. My budem kupovat barák hned jak to půjde, takže pro nás roční nájem prostě nebyl možností.

Pokusila jsem se landlorda přemluvit, jestli by nás přece jen nezvážil, pokud zaplatíme víc. On měl 12 dalších zájemců, takže se rozhodl nejdříve zkusit jednoho z dlouhodobých nájemníků. Ten ale neprošel počátečním pohovorem a landlord se rozhodl dát šanci nám. Určitě pomohlo, že jsme od začátku komunikovali rychle, sešli jsme se s landlordem i osobně a byli připravení okamžitě podepsat smlouvu i poslat tučný šek. Hodně jsme si oddechli, že nám tohle vyšlo, protože jiná šance ve městě nebyla a hladových zájemců je tady všude kolem hodně.

Měli jsme dost zařizování, ale chtěli jsme alespoň trochu zkusit život, který nás čeká v malém městě Los Alamos. Byli jsme celou dobu unavení jak psi, ta velká nadmořská výška (2300 m n.m.) dá pěkně zabrat. Ale jinak nás to úplně nadchlo. Z našeho AirBnB jsme pozorovali srnky, které se procházely před okny. Tohle je výhled z ložnice, přímo do lesa a do kaňonu.

Užívali jsme si bezprostřední blízkost hor Jemez Mountains, ve kterých se nachází národní parky a lesy. Supervulkán Valles Caldera byl ještě zamrzlý.

Tenhle třítisícový kopeček není ten supervulkán, to je jen součást okraje jeho obřího kráteru. Tohle je foceno ze dna kráteru, který je široký 22 kilometrů. Všimněte si těch ohořelých stromů na kopci. V roce 2011 tady byl velký požár Las Conchas Fire a stromy se ještě nevzpamatovaly.

Los Alamos je městečko postavené v horách a když vyjedete ještě o kousek výš, ocitnete se v malém lyžařském středisku Pajarito Mountain. Je to jen 10 minut autem, takže jsme holky brali bobovat každé odpoledne jako odměnu, že vydržely celý ten nudný den plný nervů a vyřizování. Bylo jim úplně jedno, že lítají ve sněhu v letních keckách (nepodařilo se nám koupit lepší boty nikde po cestě). Když navíc začalo sněžit, holky se málem zbláznily radostí. Sníh padající přímo z oblohy totiž zažily jen párkrát v životě.

Já jsem byla nadšená, že jsme málokdy v přírodě někoho potkali. Jakoby jsme měli celou horu jen pro sebe. To se nedá srovnat s přelidněnou Kalifornií. Když jsme vyráželi do přírody tam, bylo nutné jet někam hodiny, abysme vůbec vyjeli z města a vyhli se těm největším davům. I tak jsme často naráželi na lidi, kteří dělali bordel. V New Mexicu nejspíš taky takové potkáme, ale díky menšímu počtu lidí to asi nebude tak zlé.

Pár dní nám tady rychle uteklo a byl čas se připravit na 900 mílovou cestu domů do San Diega. Večer před odjezdem jsme měli naplánovanou uzávěrku pro podání nabídky na náš dům v Kalifornii. Byli jsme z toho pěkně nervózní, protože celou dobu jsme netrpělivě čekali na nabídku, ale vše přišlo hromadně až těsně před tou uzávěrkou. Dostali jsme 4 nabídky, všechny vysoko nad požadovanou cenou a dvě nám uplně vyrazily dech.

Nabídka je jen takový oficiální začátek. Celý proces se pak táhne asi měsíc a může to ještě ztroskotat v několika klíčových fázích. Kupující si objedná všelijaké inspekce a zjišťuje případné závady v domě. Na základě toho pak dává návrh na snížení ceny nebo opravení závad. Naši kupci velkou část těchto inspekcí a požadavků vynechali, protože věděli, že máme další silné nabídky, kterým můžeme dát nakonec přednost.

Největší “strašák” byl pro nás odhad ceny domu. Protože se teď tak bláznivě přeplácí, často dochází k tomu, že banka dům ocení na mnohem nižší hodnotu a tím pádem dá kupci půjčku jen do této výše. Rozdíl musí někdo doplatit hotově, na tomto trhu to zaplatí kupec. Když na to nemá, musí finančně pomoct prodávající nebo se obchod rozpadne a celý proces musí začít znovu.

Pokud můžete vybírat z více nabídek, není úplně nejdůležitější nejvyšší cena, ale třeba i to kolik mají potenciální kupci peněz v hotovosti navíc a jak moc “chtějí koupit”. My jsme tohle všechno měli jak na talíři – detailní výpisy z jejich účtů byly součástí nabídky. Tohle je rozdíl proti Texasu a New Mexicu, kde tyhle soukromé věci nejsou vůbec k dispozici.

Vybrali jsme proto druhou nejvyšší nabídku, protože ti lidi měli dost peněz v hotovosti, kterými by případně mohli dorovnat ten velký rozdíl mezi odhadem a nákupní cenou. A navíc byli hodně motivovaní i v ostatních směrech. Nevyšlo jim několik dalších nabídek a už byli dost frustrovaní, stejně jako mnoho dalších kupců na tomto trhu. Nejzajímavější je to, že náš dům ani neviděli na vlastní oči! Kupovali na dálku přes půl Ameriky, jejich agent jim to ukázal přes telefon 🙂

Když po tom měsíci nervů fakt přistály peníze na účtě, Martin suše zkonstatoval, že ten barák za 15 měsíců vydělal víc než on. Stát Kalifornie nás samozřejmě ještě řádně oškube na daních z tohoto prodeje. Ale už teď víme, že snad budeme mít hodně potřebnou hotovost na koupi domu v New Mexicu. Tam si totiž tuhle šílenost podstoupíme znovu, ale v té méně příznivé roli kupců.

Stěhování do New Mexica

Březen 2021

Ach jo, to stěhování, už zase! V posledních 2 letech se stěhujeme 5x. Nejdříve z Houstonu do nájmu v Kalifornii, pak stěhování do našeho domu. Dál jsme měli v plánu přesun z Kalifornie do New Mexica, ale zatím jen do hotelu na několik týdnů, protože náš dohodnutý nájem ještě není k dispozici. A jakmile se přesunem tam, budeme čekat na vhodnou příležitost koupit vlastní dům a to bude snad to naše páté stěhování. Doufám že poslední.

Přejezd do New Mexica byl trochu náročnější než před měsícem, kdy jsme jeli na house hunting. Potřebovali jsme převézt obě auta a každý z nás řídil jedno, takže jsme se nemohli střídat v řízení.

Vybrala jsem cestu po starodávné cestě Route 66, která byla sice delší, ale za to pohodovější. Byla jsem nadšená, že nemusíme jet celou cestu po hlavní dálnici. Jede se krajinou, kde široko daleko nic není a můžete si kdykoliv zastavit, kde vás zrovna napadne. Čas od času míjíte polorozpadlé vesničky, které kdysi byly legendárními zastávkami na Route 66. Některá místa se snaží místní lidi udržet v provozu právě pro fanoušky Route 66, kteří si cestu každý rok projíždí.

Po cestě najdete také obrovské množství podivných atrakcí. První zastávku jsme si udělali u Elmer’s Bottle Tree Ranch, což je takový “les” vyrobený z flašek.

Martin jen kroutil hlavou:

To je taková klasická Route 66 kravina viď?

Jeho reakce byla úplně stejná i tenkrát před lety, když jsme v texasském Amarillu přijeli na Route 66 atrakci “uprostřed ničeho”, kde je 10 Cadillaců zapíchnutých čumákem do země.

O tom Route 66 je – takových podivností jsme viděli spoustu. Mě se tohle 3 denní dobrodružství líbilo.

Život v malém horském městečku

Přestěhování do jiného státu v rámci USA znamená spoustu zařizování, skoro jako při stěhování do jiné země v rámci Evropy. Jsem ráda, že nás tentokrát nenutili dělat testy na řidičák úplně od nuly (v Kalifornii jsme museli). Ale je třeba si všechny ty úřady stejně oběhat a nové doklady vyřídit znovu. Mezitím jsme lítali po barácích a vypadalo to stejně beznadějně jako před měsícem.

I když člověk neví, kde mu hlava stojí, jsou tady nekonečné možnosti jak přijít na jiné myšlenky. Dobrodružství v přírodě si teď můžem užívat skoro každý den, protože je tady všechno “hned za rohem”. V Kalifornii jsme si ve všední dny udělali maximálně jeden výlet týdně, protože řídit dvě hodiny tam a dvě zpátky bylo vyčerpávající. Tady máme jen 5 minut od našeho hotelu White Rock Canyon s dech beroucími výhledy. Procházka vede po okraji skal nad hlubokým kaňonem. Dole se klikatí řeka Rio Grande a v dáli září zasněžené vrcholky hor.

Jsem ráda, že tahle cesta není do kopce, protože stále ještě nejsme zvyklí na velkou nadmořskou výšku a funíme jak psi i na té rovince. Na hiku jsme většinou nepotkali víc než dva lidi – velice příjemná změna v porovnání s Kalifornií.

Když nám po několika týdnech stěhováci konečně přivezli naše věci, vyhrabala jsem matroš a vyrazili jsme do kaňonu lézt. Pod skalami je perfektní plácek, kde si děti můžou hrát a nikam nespadnou.

Dá se dojít až k řece Rio Grande na dně kaňonu, ale to je pěkně strmá cesta dolů. Zjistila jsem, že je tam poblíž ještě neulovená geocache. Ležela tam celé dva měsíce bez povšimnutí, což bylo velké lákadlo – mít tady mé první FTF (první kdo ji našel). Po cestě jsem pochopila proč ji nikdo zatím nešel hledat. Nejen kvůli převýšení a technickému terénu, ale asi polovina cesty vlastně cestou ani nebyla. Neustále jsem se ohlížela a snažila se zapamatovat si šutry a kaktusy, kolem kterých jdu, abych pak našla cestu zpátky.

Když jsem dorazila na místo, stála jsem u skály a nebylo vůbec jasné, kde by keška mohla být. Skálu jsem oblezla zleva doprava, nahoru dolu, převrátila každý šutr snad stokrát a už jsem to chtěla vzdát. Asi po hodině se na mě usmálo štěstí a krabičku jsem objevila pod jedním šutrem. Samozřejmě mi udělal radost prázdný logbook na zapsání, takže tohle je moje první FTF v New Mexicu. A proč někdo schovával kešku zrovna sem? Na skalách byly petroglyfy – kresby od původních indiánských obyvatel. Nikdy bych neměla šanci takové místo objevit jen tak náhodou.

Měla jsem štěstí, že bylo pod mrakem a na cestě mě párkrát chytil i déšt. Jinak by bylo v kaňonu už moc vedro, což mají rádi chřestýši. Asi by se mi pak pletli pod nohy, prý jich tu bývá moc.

Na pozůstatky indiánských obydlí tady můžete narazit skoro všude. My jsme se vydali prozkoumat Tsankawi, které je součástí Bandelier National Monument. Cestou jsme lezli po tradičních žebřících.

Ze skalního útesu (mesa), na který jsme vylezli, byl pěkný výhled na všechny strany. V dálce za námi jsou ještě zbytky sněhu na horách Jemez Mountains a na skalních útesech pod nimi je postavené město Los Alamos, náš nový domov.

Procházeli jsme indiánské stezky, které byly vydlabané do skály, místy až půl metru hluboké.

Některé jeskyně jsme mohli prozkoumat. Na stěnách jsme nacházeli petroglyfy a na stropě stopy od kouře. Tsankawi vesnice měla asi 350 “pokojů”. Můžete se dostat do pár desítek z nich a představovat si jaké to asi bylo tady žít.

V květnu už začalo letní počasí a teploty i ve vyšších nadmořských výškách dosahují běžně 20-25°C. Tady v horách je navíc hodně ostré slunce. Už jsem se párkrát pěkně spálila i po pár minutách venku. Odpoledne přichází bouřky, takže vrcholky nejvyšších hor naproti (Truchas Peaks, 3 995 m) zase na chvilku pokryje sníh.

Ten kontrast zasněžených hor a pouštní krajiny má svoje kouzlo.

Může ještě začít sněžit i ve městě, což je pro nás obrovská vzácnost. Jedno ráno nás vzbudil řev dětí. Oni už jsou naučení, že nás nemají ráno budit, takže se určitě něco dělo. Musím přiznat, že mi pohled z okna udělal radost stejně jako jim – hurááá sněžííí! Holky hned vyběhly ven na dvůr a začaly stavět mini sněhuláky, z toho mála sněhu co shrabaly ze stolu.

Tady se mění počasí celkem rychle. V jeden den si můžete užívat sníh i letní teploty. Pokud je i v Los Alamos moc velké vedro, vyražíme ještě výš do hor Jemez Mountains, kde je příjemněji. Tam už byste téměř nepoznali, že všude kolem je poušť. Je to tu krásně zelené a můžete se projít lesem kolem potůčku.

Všude kolem jsou skály, kterým jsme samozřejmě nemohli odolat.

I v noci je na co se dívat – některé vzdálené části New Mexica jsou ideální pro pozorování noční oblohy. K focení v noci jsem se ještě nedostala, ale když bylo zatmění Měsíce, neušlo to mé pozornosti. Rudý Měsíc jsem nestihla, ale Super moon hned večer poté jsem si ujít nenechala. Díky tomu jak je tady všechno blízko od domova, mohla jsem vzít na focení celou rodinu. Děti už byly celkem unavené, ale nakonec byly rády že to viděly. To město dole pod horami je Santa Fe.

Divoká zvěř ve městě

Srnky se nám často prochází přímo před barákem. My to ještě považujem za romantiku, ale místní až tak nadšení nejsou. Srnky totiž sežerou na co přijdou a všude kolem po nich zůstávají bobky. Jeden den holky obdivovaly krásně rozkvetlé kytky před domem a druhý den už tam byly jen okousané stonky.

Před pár dny jsme s Martinem seděli venku na zahradě u ohně. Bylo už celkem pozdě večer. Najednou se na plotě vedle mě objevila hlava – mýval. Na naše “kuš potvoro” vůbec nereagoval a dál zvědavě čuměl. Musela jsem se na něj rozběhnout, aby zalezl. Jen co jsem si sedla, hlava zvědavého mývala zase vykoukla. Situace se opakovala, mýval vykouknul ještě třikrát než nadobro zmizel. Ale radši jsem si přesedla a nepřestala se dívat kolem sebe, kdyby k nám zase přišlo něco na návštěvu.

Žijeme totiž v bear country, tj. území medvědů. Teď když se medvědi probrali po zímním spánku, množí se historky od obyvatel města. Na jedné fotce sedí medvěd v bazénu u někoho na zahradě a vypadá, že si to fakt užívá.

V lokálních novinách se objevila zpráva, že se medvěd prochází po městě uprostřed bílého dne. Někdo asi zapomněl zavřít dveře do třídy v domově důchodců a tak se tam medvěd zašel podívat. Stoupnul si před vypnutou televizi a zvědavě zkoumal svůj odraz v té televizi.

O pár dní později další obyvatel Los Alamos postoval fotku, kde mu medvěd usnul přes den na stromě na jeho zahradě. Musel zavolat animal control, ať si medvěda pohlídaj, kdyby se náhodou vzbudil v době, kdy jdou děti po té ulici ze školy domu.

Nedávno se tady běžel každoroční ultramaraton Jemez Mountain Trail Runs. Běžci dostali zprávu, kde je poblíž trasy medvědice s medvíďaty (to je potenciálně nebezpečná situace). Někteří beželi raději ve skupinkách, jiní si hlasitě zpívali, aby o sobě dali medvědici vědět.

Foto: Veronika Mocko běží svůj 50 mílový závod – tady má za sebou více než 30 mil a usmívá se. Já bych už byla dávno mrtvá. Veronika je Češka, která tu žije s rodinou už dlouho a reprezentuje naší zemi v ultramaratonech po celém světě.

Když jsme se o víkendu sešli na garden party s dalšími Čechy žijícími v Los Alamos, zaslechli jsme spoustu dalších medvědích historek, nejen těch veselých. Při maratonu Valles Caldera před lety se jedna běžkyně dostala příliš blízko medvědici s mláďaty a ta na ni zaútočila. Utrhla běžkyni kus oka, zahryzla se jí do krku a poranila i další části těla. Medvědice s mláďaty odešla až když běžkyně hrála mrtvou. Další běžec našel zraněnou atletku až po 30 minutách, ale podařilo se ji letecky dopravit do nemocnice a ona se později ze zranění zotavila.

Včera jsme na hiku potkali medvěda i my. Děti suše zkonstatovaly, že už bylo na čase, když jim potenciální setkání s medvědem pokaždé připomínám. Šla jsem první přesně kvůli takové situaci – děti totiž nedávají tolik pozor a už se nám párkrát stalo, že málem zašlápli jedovatého hada.

Šli jsme lesem a já najednou vidím jak medvěd odskakuje z cesty. Nejspíš o mě věděl o pár sekund dřív než já o něm. Kousek popoběhl za stromy, pak se zastavil a docela dlouho se na nás díval.

Pozorovali jsme se navzájem a když viděl, že my neodejdem, sám utekl. Potkala jsem medvěda už poněkolikáté a většinou to vypadalo dost podobně. Buď stihnul utéct ještě než jsem vyndala kameru nebo z bezpečné vzdálenosti kontroloval, jestli ho neohrozím.

Jednou jsme vyráželi na hike přímo z města a hned na začátku cesty leželo něco divného…

Urvaná srnčí noha! Došlo na diskuzi, jak se to stalo. Jenny hned přišla s originálním vysvětlením, že to asi byla kobra královská, protože ta zabije i slona 🙂 Tak ta to asi nebyla, ale mohlo to být cokoliv – medvěd, horská puma, kojot…

Nákup domu v Los Alamos

Měli jsme v úmyslu v Los Alamos co nejdříve koupit dům. Jenže to vůbec není jednoduché. Místní trh je velice specifický tím, že tu není téměř nic na prodej. Na trhu je většinou 0-5 domů v celém městě. Když se něco objeví, všichni se na to vrhnou jak hladoví vlci.

Prodejce dostane 10 nabídek a bude brát v úvahu jen ty opravdu silné. Abyste měli šanci vyhrát, musíte nabídnout o 10-15 procent nad požadovanou cenu a slíbit doplacení rozdílu mezi odhadem a nákupní cenou (to může znamenat doplatit třeba 100 tisíc dolarů v hotovosti navíc). Samozřejmě na tomhle trhu kupující musí slíbit, že nebude chtít žádné opravy nebo další požadavky.

Trh s nemovitostmi v Los Alamos má přece jen jednu obrovskou (a neobvyklou) výhodu. Prodejce si sám na svoje náklady povolá inspektora před tím než dá dům na trh. Pak umožní kupujícím tento report vidět než podají oficiální nabídku. Takže máte předem představu, co je v baráku za problém, kolik peněz navíc budete potřebovat na opravy atd. Tohle jsme nezažili ani v Texasu ani v Kalifornii. Tam kupujete “zajíce v pytli”, resp. inspekci dostanete až po závazné nabídce a stojí vás to už nějaké peníze.

Extrémní nedostatek domů je způsoben velice omezeným prostorem. Město je postavené na skalních útesech, kolem jsou hluboké kaňony a celé je obklopené národními parky a lesy, kde se stavět nedá. Tohle je samozřejmě obrovský benefit pro obyvatele města a díky tomu snad Los Alamos zůstane malým horským městečkem, které jsme si rychle zamilovali. Ale když dům kupujete, je to hodně tvrdý trh.

Věděli jsme do čeho jdem. Když se nám, za celých 6 měsíců co ten trh sledujem, líbil první barák, šli jsme all in. Překvapivě jsme se dostali na vyšší cenu než co jsme zaplatili za dům v Kalifornii – bojovali jsme proti 8 velmi silným kupcům. Ale ten dům tady je skoro 2x větší a místo výhledu na sousedy se budem dívat do kaňonu a na protější hory. Ale hlavně je tady příležitost dům rozdělit a část pronajímat, což je náš dlouhodobý cíl.

Tohle je celkově naše třetí zkušenost s kupováním domu v USA a zároveň nejdivnější. Jsme “under contract” už 40 dní (bežně bývá za 30 dní vše uzavřené) a každý týden přišel nějaký nečekaný zvrat. Vypadá to, že dokud nebudeme mít klíče v ruce, nemáme jistotu ani kolik zaplatíme, ani kdy se vše uzavře.

Samozřejmě máme největší obavu, kolik budeme muset zaplatit v hotovosti. 20 procent z ceny domu se musí dát povinně na down payment a navíc k tomu ta velká neznámá – rozdíl mezi odhadem a nákupní cenou. Odhad dělal místní odhadce, který ten trh v posledních měsících dobře zná a ví co za šílenosti se tady děje. Takže tohle nakonec dopadlo velmi dobře. Vše mělo být hotové a došlo na finální podpisy u banky (underwriting). A tam si teď pár dní před uzavřením vzpomněli, že odhad je podivně vysoký a že chtějí vše udělat znovu od začátku. Jakoby se banky ještě nestihly vzbudit a přijde jim nemožné, že jsou lidi po celých USA ochotni zaplatit za dům o 20-30 procent víc než před rokem. Většinou se najde hned několik takových “bláznů”, ale jen ti mají nakonec šanci vyhrát proti ostatním. Máme 5 dní do uzavření – držte nám palce, ať to dopadne.

Jsme tady sice teprve dva měsíce, ale vůbec nepochybuju, že mělo smysl tohle zkusit. Rychle jsme si zvykli, že máme vše co potřebujem na dosah ruky a nemusíme nikam hodiny cestovat, abysme si užili divočinu. Zatím jsme nejeli na výlet dál než půl hodiny z Los Alamos a mám pocit, že tady kolem je toho k prozkoumání jestě mnohem víc.