Ouray Via Ferrata – vypustili krakena!

Žijeme v USA 12 let a zatím jsme byli v rodné zemi jen jednou. I to je realita života v zahraničí. My i děti jsme si to tenkrát v ČR moc užili, ale není to tak jednoduché jezdit častěji.

V normální práci tady není možné vypadnout na několik týdnů. Tolik dovolené prostě nemáte a nikdo na to není zvědavý. Když se Martin k tomu jednou odvážil, byl z několika stran důrazně upozorněn, že už se nemusí být kam vracet. Troufnul si zariskovat, protože tušil, že náhradu jen tak neseženou.

Já podnikám bez zaměstnanců, takže musím často řešit věci osobně a hned. Když jsem měla jen jeden online business, mohla jsem věci dělat na dálku. Ale teď bych musela minimálně AirBnB zavřít po dobu nepřítomnosti.

O prázdninách to vyjde asi na 7 tisíc dolarů jen za letenky pro nás 4. Letenky z USA do Evropy bývají z nějakého důvodu o dost dražší než opačným směrem.

Jenny už bylo 10, Vicky je o rok mladší a pokud jim zrovna něco nepřeletí přes nos, jsou docela rozumné. Mohly by cestu do Evropy zvládnout samy.

V USA neradi vidí, když děti vytáhnete na delší dobu dřív ze školy. Radši jsme naplánovali odlet až po konci školního roku, tj. začátek června.

Před tou velkou událostí jsme děti ještě vzali na poslední výlet po místních kaňonech, v “našem” národním parku Bandelier.

Dorazili jsme na vyhlídku, kde jsme měli indiánské pueblo jako na dlani (vlevo dole).

Odlet – Denver, Colorado

Poslat děti samotné letadlem není až takový problém, pokud zaplatíte nemalý příplatek. Má to jeden háček. Letecké společnosti většinou nechtějí, aby jakýkoliv let byl ten poslední ten den, aby jim děti nezůstaly na krku, kdyby se nestihnul přestup. Jenže všechny lety do Evropy bývají ty poslední na noc, pokud se letí s přestupem, nebo v našem případě se dvěma až třema.

Takže jsme je museli vézt do Denveru v Coloradu (6+ hodin autem od nás) a nechat je doletět přímým letem do Německa. Babička s dědou si je tam museli dojet vyzvednout. Cena za to, že se o děti “někdo postará” mezi odletem a příletem, byla v našem případě pár set dolarů.

Moc jsme nepochopili, za co chtějí tolik peněz navíc. Na letišti jsme děti protáhli všema bezpečnostníma kontrolama a čekali s nima u brány, abysme je mohli vyslat přímo do letadla. Úplnou náhodou se tam objevila česky mluvící pracovnice letiště, která je do letadla odvedla a usadila. Hned se s nima začala bavit nadšeně česky – kam jedou, co tam budou dělat, s kým atd. Takže se děti ani neohlídly a už byly pryč. My jsme měli za úkol čekat, dokud letadlo neuvidíme opravdu letět, protože se může stát na poslední chvíli cokoliv. Letadlo odletělo…

Ráno jsme zkontrolovali stav – letadlo přistálo v Německu a prarodiče děti úspěšně převzali. Holkám začalo nezapomenutelné léto v Evropě a nám tady vlastně taky. Vydali jsme se na jihozápad, směrem k domovu, ale vzali jsme to přes krásné coloradské hory.

Kdysi dávno v Alpách

Když jsme se přestěhovali do USA, divila jsem se, že tady nejsou skoro žádné ferraty jako v Evropě. Pokud jste nikdy neslyšeli o via ferrata – je to něco mezi lezením a turistikou, často ve vysokých horách, více nebo méně zajištěno fixními lany, ke kterým se “cvaknete”.

Hodně mě to mrzelo, protože jsme na ferraty do Alp jezdili docela často a to dobrodružství vždy stálo za to.

Martin nejednou vyprávěl historku kamarádům, jak jsme spolu kdysi před lety začali randit a já ho vzala do Alp na romantickou procházku. Nutno dodat, že jsem ho nechala vybrat: chceš trasu A, B nebo C. Vybral si dobře, splňovalo to všechno co dobrá ferrata má mít – vysoké hory, dechberoucí výhledy, lezení a trochu toho nečekaného dobrodružství. V mých očích romantika jak cyp, jak by řekl Ostravák (Martin to později komentoval jinak).

Funěli jsme do kopce, k nástupu na ferratu v rakouských Alpách, ještě s jedním kamarádem. Místy byl sníh a led a nebylo úplně vidět kudy cesta vede. Zastavili jsme se nad hlubokou strží. Stáli jsme na “sněhové čepici” a naproti byla skála, na kterou jsme se potřebovali dostat. Kluci lamentovali, že se tam nedostanem a asi musíme jít zpátky. Přehodila jsme naše batohy na druhou stranu a přeskočila přes hlubokou strž. Hele ono to jde, přece nepůjdem teď dolů!

Moc se jim nechtělo, ale nakonec taky bez problémů přeskočili na druhou stranu a tady začalo konečně to lezení. Někde asi ještě nenatáhli lana nebo tam možná úmyslně nebyly, nevím. Takže bylo kam padat a celkem jsme si zalezli.

Dolezli jsme až na vrchol. Já blahem bez sebe, že konečně podnikám tyhle dobrodružství s milovaným partnerem. Ten ale místo mě objímal kříž nahoře na vrcholu a zvažoval, jestli mě má poslat do háje hned nebo to se mnou nějak zkusí vydržet.

Vydržel – alespoň věděl, co ho dál v životě se mnou čeká. Od té doby jsme zažili spoustu nezapomenutelných dobrodružství nejen v Alpách.

Ouray via ferrata

Čistě ferratové dobrodružství bohužel skončilo před 12 lety, když jsme se přestěhovali do USA na trvalo. Pár ferrat se tady mezitím objevilo. Ale s dětma bych to asi nelezla “naslepo”, i když mají bohaté zkušenosti z klasického lezení po skalách.

Teď jsme poprvé po mnoha letech sami bez dětí, takže je čas si zavzpomínat na divoké časy v Evropě!

Našla jsem jen hrstku ferrat v celých USA. Většina z nich jsou “soukromé” ferraty, patřící třeba rekreačnímu středisku nebo nějaké horské asociaci. Což v praxi bohužel znamená, že si musíte zaplatit povinně průvodce v řádu několika set dolarů na osobu, i když ho nepotřebujete. A pravděpodobně polezete ve skupině několika cizích lidí, pokud si nepřiplatíte dalších pár set za vůdce jen pro sebe. Tak to jsem rovnou vyškrtla.

Naštěstí jsem našla dokonce dvě ferraty v Coloradu, kam můžete sami a které máme v dosahu jednodenní jízdy autem. A teď to navíc bylo skoro “po cestě”, z letiště v Denveru.

Jeli jsme přes hory a užívali si road trip v pěkné přírodě. Projížděli jsme malými vesničkami v horách a v jedné se zastavili na jídlo. Dostali jsme se až do Ouray, vyhlášeného malého horského městečka, kterému se přezdívá: “Švýcarsko Ameriky”. Překvapivě tady nenajdete ty široké daleké výhledy na zasněžené vrcholky hor, protože město leží mezi vysokými skalami. Ty široké výhledy ale jsou hned před a za městem, stačí dojet jen pár mil daleko.

Ouray původně vzniklo na konci 19. stol., kdy se tady hodně těžilo zlato a stříbro. Dnes je hlavním lákadlem turismus, hlavně vysokohorské aktivity. Procházky, horské kola, offroad trasy pro jeepy, lezení (celoročně, v zimě je tady jeden z nej ledovcových parků), jen na lyže musíte objet hory do hodinu vzdáleného Telluride. Pokud se tedy bavíme striktně o lyžování na upravených sjezdovkách, ale “lyžování v divočině” asi půjde dělat i v nejbližším okolí Ouray.

Ráno jsme se vydali do místní hluboké soutěsky s divokou řekou, kde se nachází via ferrata Ouray. Ferrata vedla na levé straně soutěsky na fotce – střídavě těsně nad vodou a pak i vysoko ve stěně.

Šli jsme po okraji soutěsky nahoru po turistické cestičce až k nástupu. Tam nás “přivítala” paní, co se představila jako rangerka, která kontroluje vybavení lidí, co chtějí jít na ferratu. Vytáhli jsme ty naše krámy, se kterými jsme doposud vylezli všechny ferraty v Evropě. Paní nám ale hned “vysvětlila”, že s tím nás tam nepustí, protože se to prý používá jen na klasické lezení, ale ne na ferraty.

Pěkná blbost… Lezu necelých 30 let i klasicky a nikoho jsem neviděla použít ferratovou brzdu jinde než na ferratě. Jenže paní asi nikdy neviděla ferratovou brzdu, která se používá v Evropě – ona vypadá trochu jinak než ta americká. Ale obě fungujou na stejném principu.

Ženská asi měla “v papírech” čísla certifikací vybavení, které má pustit a cokoliv jiného zakázat. I když k tomu reálně není žádný důvod. Proč zakazovat jiný typ vybavení, které funguje stejně? Tohle je Amerika – mám to tady “černý na bílým” a přes to vlak nejede!

Pro nás tohle znamenalo jít zpátky dolů a pak jet někam do města zkusit koupit vybavení, které nám ta ženská možná uzná. Ale to by nás zpozdilo o několik hodin, což dneska nepřipadalo v úvahu kvůli předpovědi bouřek odpoledne. To poslední co na ferratě chcete je bouřka – jste doslova přicvaknutí k hromosvodu na skále.

Naštěstí nás paní “zachránila” a nabídla nám zapůjčení uznaného certifikovaného krámu. Aha, tak už víme proč nám tak rezolutně zakázala naše vybavení. Zaplatili jsme pár desítek dolarů za půjčení a konečně jsme se mohli vydat vstříc dlouho očekávanému dobrodružství, jištěni ultrabezpečnou “americkou” ferratovou brzdou!

Hned první úsek ferraty vás trochu otestuje, jestli je tohle to pravé dobrodružství nebo se raději vydáte zpět. Přecházeli jsme po laně na druhou stranu soutěsky, zatímco se nám pod nohama valila divoká řeka. Může to být docela adrenalin hned takhle ze startu.

Další úsek nás dostal ještě blíž k divoké řece. Měla jsem pocit, že nás to spláchne.

Cesta je postavena tak, že i menší lidi včetně dětí dosáhnou na vybudované ocelové chyty a stupy. Naopak vyšší lidi jako jsme my se díky tomu trochu víc nadřou, protože stupy a chyty jsou moc blízko sebe. Ale vzhledem k tomu, že je vše velice dobře odjištěno po celou dobu, tak to vůbec nevadí.

Dostali jsme se ke zvláštní značce “předjížděcí zóna”, kterou jsem nikdy neviděla. Byly tam dvě lana, aby se ten co “předjíždí” někoho jiného nemusel ani na chvilku odcvaknout.

Tohle je americká ultra bezpečnost. Ale možná, že je to tak lepší. Uvědomila jsem si, že tady normálně proudí davy a dost z těch lidí asi budou nezkušení lezci. O to víc jsem si vážila, že jsme doposud nikoho nepotkali a měli ferratu jen pro sebe. Slyšeli jsme jen hukot řeky pod námi. Mělo to svoje kouzlo.

Ferrata se najednou stočila nahoru a my jsme místo traverzu mohli lézt po vertikální skále.

Masivní peřeje pod námi se vzdalovaly, až byla ta řeka najednou malinká. A v dálce se objevil vodopád!

Kolem kvetly kaktusy.

Pomalu jsme se přiblížili k rodině lezoucí před náma – jediným lidem, co jsme za celou dobu potkali.

A najednou jsme lezli část ferraty s hučícím vodopádem přímo za zády – perfektní zážitek!

Jedinou starost mi dělaly ty mraky, které se nad námi stahovaly.

Dohnali jsme rodinu před námi, ale nechali jim trochu prostor, protože se právě nacházeli v závěrečné klíčové části. Malý kluk se jistil sám tak jak je na ferratě běžné, ale táta ho jistí “ještě jednou” na laně, kdyby něco… Proto jde pozpátku.

Tenhle druhý lanový most byl “jen” takový žebřík. Technicky docela snadný, ale za to byl delší a ve větší výšce, takže se to trochu víc houpalo. Perfektní závěr celé ferraty!

Trochu mě mrzelo, že už je konec. Ale akorát začalo poprchávat, takže jsem byla ráda, že jsme to stihli bez bouřky. Ferratu jsem si po těch letech dost užila, i Martin byl spokojený.

Ouray ferrata je hodnocena docela vysoko – 4B. Číslo 4 je technická obtížnost (5 je nejtěžší) a písmeno B je “celková alpská vážnost” (C je nejvážnější). Na většině evropských ferrat podobné obtížnosti jsme se zapotili a vybáli asi víc. Ale tyhle věci jsou vždycky subjektivní. Později jsme lezli tady v USA další ferratu, která měla být podle hodnocení mnohem snazší a ono to bylo nakonec úplně jinak.

Podle mě je tahle ferrata zvládnutelná i pro začátečníka nebo zkušenější děti, pokud dokážou lézt po žebřinách 3 hodiny v kuse, a už si alespoň jednou zkusili jak se jistí na ferratě (to se dá naučit docela rychle i na zemi). A nemají panický strach z výšky! Všechno bylo dobře odjištěno. Myslím, že tam nebyl ani jeden úsek, kde by člověk spadnul tak, že se zabije.

Dojeli jsme zpět do města a zašli si na jídlo. V malém horském městečku Ouray je všechno blízko a dá se dojít pěšky. Vychutnali jsme si burger i pivo na terase místní hospody, kde jsem měla výhled na hory.

Sice střídavě poprchávalo, ale my jsme měli ještě pár hodin do večera. Zašli jsme k místnímu vodopádu Cascade Falls. Můžete dojít pěšky přímo z města.

Druhý den ráno byl čas vydat se zpět domů do New Mexica. Po cestě jsme se zastavili na krátký hike kolem jezera Crystal Lake.

Vlastně kolem dokola jít nešlo, asi bysme skončili v bažině. Tak jsme šli ještě kousek dál a objevovali další menší jezírka a výhledy na hory. Svahy poseté aspeny (ty zelené listnaté stromy všude kolem) slibovaly perfektní podzimní zážitek plný zlatých barev.

Vzhledem k tomu, že tenhle post píšu zase s půlročním zpožděním, už můžu prozradit, že podzimní focení tady vážně nemělo chybu a naservíruju vám to sem hned jak se k tomu dostanu. Teď alespoň malá ochutnávka s předstihem:

Myslíte, že se mi chtělo domů?

K mé radosti nás čekala ještě mnoha hodinová cesta přes hory po silnici Million Dollar Highway. Ten název má svoje opodstatnění – nestačíte se dívat kolem na tu “milionovou” krásu. Zastavili jsme v horském sedle Molas Pass (3325 m).

Měli jsme celkem zajímavou cestu z letiště a tohle byl teprve začátek našich letních dobrodružství v horách. Vypustili krakena!