Let za oceán proběhl celkem hladce. Po přistání jsme si šli vyzvednout bagáž a překvapivě jsme tam našli vše, i krabice s PC. Přesunuli jsme se k imigračnímu úředníkovi a měli připravené podobné haldy dokumentů jako na pohovor na ambasádě v Česku. Zajímala ho však jen víza a položil pár obecných otázek, např. co tam bude Martin dělat atd. Nesprávně mu vyplnil do papírů, že kandiduje na PhD. Snad nebude nikde problém s úřady, že to vyplnil blbě. Hlavně, že to máme za sebou.
Ještě jsme se obávali celnice (Customs), protože jsme převáželi vnitřky našich počítačů (asi 6 hard disků). Poslali nás rovnou na rentgenování zavazadel. Vše projelo bez problémů, jen můj příruční batoh je nadmíru zajímal. Úřednice v něm hrabala, ale nemohla se dohrabat hledané věci. Nakonec se jen zeptala, jestli nevezu nějaké bobule vína. Stačilo moje dobré slovo, že to jsou jen bonbóny a byli jsme volní.
Příjezd
Přijeli jsme z Čech v zimních bundách, protože tam mrzlo. Tady se lidi venku prochází v kraťasech a v tričku, docela nezvyk. Nedovedu si představit, co bude v létě (peklo?). Hned po příjezdu se nás ujal náš známý profesor z University of Houston. Odvezl nás na campus UH, kde jsme jen vyhodili věci a hned poté nás hodil ještě do supermarketu, abysme si nakoupili nějaké jídlo.
Na campusu jsme měli zamluvené dočasné ubytování na koleji. Není to kolej, tak jak ji znám z Čech. Jde spíš o byty – náš má všechno zařízené (vybavení, nábytek, velká TV se stovkami kanálů, internet), na patře je posilovna, o patro výš terasa s pohodlnými křesýlky s výhledem na downtown a menší kino, dole business místnost s počítači, kopírkou atd. Díky tomu není náš začátek až tak těžký, protože jsme schopni začít zařizovat věci přes internet.
Co nám velmi chybí je auto. Bez něj je tady člověk lehce v pr… Sice tu jezdí nějaké autobusy, ale s pražskou MHD se to v žádném případě nedá srovnat.
Mobil
Profesor mi už domluvil meeting kvůli práci na stavební fakultě. Je ovšem více než nutné zařídit si ještě před setkáním americký mobil a napsat si ho do životopisu (resume), aby mě mohli kontaktovat. Ale jak to zařídit bez auta?
Našli jsme něco poblíž (pár mil) tak, aby tam šlo dojet autobusem. Jeli jsme přes chudší čtvrť, ale obrovské obchodní centrum (mall) se zdálo být OK. Ve Verizonu nám nabídli smlouvu nebo předplacený tarif, obojí stojí kolem 50 USD s neomezeným voláním, sms a internetem. Vzhledem k tomu, že to nutně potřebuju už zítra a nemáme jak dojet jinam, bereme co je a neřešíme nabídku jiných společností.
Zvláštní je, že nemůžeme koupit jen SIM kartu a strčit ji do starého telefonu. Musíme si pořídit jejich telefon asi za 20 USD, protože používají jinou technologii (CDMA). Tenhle telefon umí přibližně totéž co můj český za 3000 Kč. Výhoda předplaceného tarifu je, že všechno můžem dělat opravdu neomezeně, včetně internetu bez omezení velikosti dat. Pokud se mi to nebude líbit, za 14 dní to donesu zpátky a oni mi vrátí peníze. Případně budu službu využívat jen měsíc a pak nebudou žádné sankce, pokud přestanu.
Večeře
Profesor nás večer vyzvedl a společně s jeho ženou nás pozvali na večeři do typické texasské restaurace. Vybrali jsme si lokální lahvové pivo přímo z kádě s ledem, flákotu masa a dvě přílohy (fazole a rýži). Pivo bylo dobré, jídlo výborné. Ze zdi na nás navíc koukala vycpaná kráva 🙂
Při konverzaci jsme se zmínili, že v Americe nejvíc postrádáme nesladký chleba. Tak nás vyvedli z omylu a zavezli nás pak ještě do jednoho speciálního obchodu s jídlem. Nebyl to obyčejný supermarket, ale obchod s všemožným zbožím: 20 druhů chleba, kafe, labužnické sýry nejen z Evropy, čerstvá zelenina a spousta dalšího. Většina věcí se dala ochutnat, aniž by si to člověk musel koupit. To z Čech neznáme.
Víme to, ještě než se to stane
Asi tři dny po příjezdu jsme zažili zvláštní situaci. Martinovi přišla ráno po probuzení na pracovní email zpráva: “Okamžitě vyhledejte úkryt, bylo vyhlášeno varování před tornády“.
Zůstali jsme doma, pustili si TV, koukali na Big Bang a čekali co bude. Za chvíli přerušili vysílání v TV, přes obrazovku dali červený pruh s nápisem “Tornado warning”, televize vyluzovala nepříjemný alarmovitý zvuk a za chvíli pustili nějakou zprávu s konkrétní informací, v které oblasti to čekat.
Žádné tornádo jsme nakonec neviděli, jen byla silná bouřka. Přišel další email, že silnice před naší kolejí je zaplavena. Koukla jsem se z okna a zjistila jsem, že opravdu hladina vody sahá až k obrubníku. Ale jinak se nic zvláštního nestalo, takový větší liják, pár hromů a blesků a prudký vítr.
Fascinuje mě, jak dokonale se tady snaží informovat lidi, že jim něco hrozí a preventivně je dostat do bezpečí. Na campusu UH mají navíc povinnost informovat o sebemenší události, mimo krádeže a napadení i o běžné rvačce mezi studenty. Existuje web, kde si lze najít čas a informace o zločinu podle místa.
Nákup pěšky
Campus UH je bezpečné a pěkné místo pro práci i pro život, ale za jeho hranicemi už to tak veselé není. Z jedné strany je obklopen černošskou komunitou a z druhé hispánskou. Za hranicemi campusu bydlí spíš chudší vrstvy a je tam více kriminality.
Protože nemáme auto, museli jsme zajít nakoupit jídlo pěšky do horší čtvrti. Sice to bylo jen 2 km daleko, ale už pod širokým dálničním mostem těsně za hranicemi univerzitního campusu jsme byli svědky prodeje čehosi (drogy?). Nikdo nás nijak neohrozil, ale dobrý pocit jsme z toho neměli. Na druhou stranu, když to porovnám s lidmi toulajícími se kolem pražského hlavního nádraží, tohle nebylo nijak horší, spíš docela podobné.
Leave a Reply