Rocky Mountains a poslední dny v Chicagu

Přespali jsme a pokračovali po Interstate 70 státem Colorado. Ocenili jsme, že zdejší klima je mnohem mírnější a teploty už nedosahují obvyklých 35°. Čím více jsme se blížili do Skalistých hor, začínala být i trochu zima.

Rocky Mountains

Přespali jsme a pokračovali až do Vailu, lyžařského střediska, kde se pravidelně koná Světový pohár v lyžování. Stoupali jsme dále do hor až do Berthoud Passu (11 307 stop / 3 446 m n. m.).

Zastavili jsme v Arapaho National Rekreation Area u jezera Granby. Bylo tady odpočívadlo – lavičky s výhledem na jezero a hory a dokonce gril.

Měli jsme štěstí, bylo v něm ještě žhavé uhlí a my jsme si mohli “ugrilovat” plechovky s jídlem.

Po pikniku jsme se vydali dál a překročili hranice národního parku Rocky Mountain. Šplhali jsme se do prudkých serpentýn, ale auto naštěstí nevařilo.

Jeli jsme po nejvýše položené silnici v USA, Alpine Ridge Trail Road (3713 m n. m.), a obdivovali jsme zasněžené vrcholky čtyřtisícovek kolem nás. Nejvyšší vrchol Longs Peak má 4345 m.

Park jsme v podstatě jen projeli a pokračovali dolů do Denveru. Zde jsme si udělali krátkou zastávku u denverské hokejové haly Pepsi Center a budovy Capitolu. Přespali jsme v Lake Jackson State parku.

Dlouhá cesta do Chicaga

Další den jsme se vydali na dalekou cestu domů do Chicaga. Čekalo nás přes tisíc mil cesty. Bylo mi smutno, že už to pomalu končí, ale zároveň jsem už chtěla být doma a modlila jsem se, abysme v pořádku dojeli. Jeli jsme celý den celkem nudným státem Nebraska, kde nebylo nic k vidění.

Zahlédli jsme ceduli Strategic Air & Space Museum a řekli si, že ještě uděláme poslední zastávku právě tady. Ve vstupní prosklené hale visel letoun Blackbird.

V dalších obřích halách jsme si prohlédli termonukleární bombu (byla velká jako já). Vyzkoušela jsem jaké to je, sedět v kokpitu bombardéru B-52.

Jeden koutek muzea byl věnován Mashi 4077. Ve “vesmírné” části se nacházel modul Apollo, skafandr E. Aldrina (muž, který vkročil jako druhý na měsíc spolu s N. Armstrongem) a další spousta zajímavých věcí.

A pak už následovala jen dlouhá cesta přes Iowu do Illinois. Do Chicaga jsme dorazili kolem půl čtvrté ráno a zakončili tak naše cestování po USA.

Shrnutí US road tripu

Tím naše americké dobrodružství ještě neskončilo (pokračování níže), ale přidám sem pár fakt o našem americkém road tripu, pokud by to někoho zajímalo.

Poslední dny v Chicagu

V Chicagu jsme měli asi jen čtyři dny na prodej auta a zařízení veškerých věcí (zrušení účtu v bance atd.). Jeli jsme ještě do práce pomalovat nějaký barák a vydělat poslední dolary. Podali jsme si inzerát do novin a zkusili nabídnout naši Mazdu za 1300 dolarů. Auto by takovou cenu zřejmě mělo, nebýt těch incidentů po cestě, a tomu odpovídal i počet zájemců. Postupně jsme se s několika sešli a auto jim předvedli.

Auto bylo komplet vypulírované, takže vypadalo opravdu dobře, a zájemci byli zpočátku nadšení. Tedy jen do té doby než si ho chtěli projet a vyzkoušet motor. I hluchý by poznal, že s motorem něco není v pořádku a bylo po obchodech:-( Čekali jsme dál, a doufali, že to někdo koupí i za nižší cenu.

Stala se ještě další nepříjemnost, když jsme přijeli z práce a šli si unavení lehnout domů, Venca zapomněl v autě peněženku. Ráno jsme přišli k autu, rozbité okno a peněženka s doklady i kreditkou zmizela. Hned jsme jeli do banky to zablokovat a tam ho podezřívali, že si vymýšlí a nechali to nezablokované. A ten dobrák, co to ukradl vesele nakupoval do mínusu a my jsme nemohli nic dělat. Auto se bude prodávat ještě hůř, bude to vypadat, jako bysme ho někde ukradli, když má rozbité okno.

Majka s Palem nám suše oznámili, že do New Yorku pojedou o den dřív a my ať si děláme, co chceme. Přišlo mi, že chtějí zdrhnout a zbavit se jakékoliv odpovědnosti za auto. Vlastně už nás k ničemu nepotřebovali, výlet si užili a žádné starosti neměli, tak proč se starat:-(

Náš pobyt se chýlil ke konci a auto stále neprodáno. Zvažovali jsme opravu, ale nechtěli jsme do toho cpát moc peněz. Marek měl známého v autoservisu a vzal nám tam to auto na prohlídku, abysme věděli co s tím vlastně je. Úmyslně předstíral, že chce auto koupit a ptal se servismana, co si o tom myslí. Vrátil se a jeho pohled nevěstil nic dobrého. Prý mu ten člověk řekl, že v žádném případě to nemá kupovat, že to auto jede místo na šest válců jen na čtyři a jsou tam přepálené kabely. A alternátor je těsně před smrtí:-( To nebyly dobré zprávy.

Cestou domů, pár bloků od autoservisu, auto zasmrdělo a definitivně přestalo fungovat. Už jsme ho prostě ani nenastartovali. Marek zajel ještě koupit kabely za 80 babek, že je zkusíme vyměnit, ale výsledek byl jen utracené peníze a stále nepojízdné auto.

Snažili jsme se to opravit celé odpoledne, dokonce přišel nějaký Mexík se synem a pomáhali nám. Byl to takový týpek, který koupil někde vrak a sám si ho opravil a vyšperkoval a pak prodal za mnohem vyšší cenu, takže se v tom docela vyznal. Ale na tohle byl krátký i on. Nevěděli jsme co dál a ten Mexík nám nabídl, že za tři stovky to odkoupí. Neměli jsme jinou možnost a vzali to. Bylo to smutné loučení, Mazda s námi něco zažila a bylo to naše první auto.

Večer jsme seděli skleslí u Marka a Janusze a udělali si takovou rozlučkovou kalbu, i když moc do smíchu nám nebylo. Rozebírali jsme naši situaci, kdyby se auto podařilo prodat alespoň za tisícovku, jeli bysme domů vlastně bez dluhu, chyběla nám každému pětistovka. Marek se nám snažil alespoň trochu pozvednout náladu. Dali jsme si pivko a nějaké jídlo a bylo líp. Museli jsme to brát tak jak to je, nemělo smysl se tím trápit.

Vzpomínali jsme na všechno, co jsme zažili a nakonec to byla docela sranda, bylo to i hodně nostalgické. Pozdě večer už jsme se celkem ve velmi veselé náladě rozhodli rozejít podle hesla v nejlepším skončit. A zjistili jsme, že zatímco jsme se dobře bavili, ztratil se pes Markovy přítelkyně, kterého měl hlídat. Běhali jsme kolem bloků v okolí a hledali a volali jeho jméno. Marek pořád říkal, že ho ta jeho zabije. Asi po půl hodině jsme ho našli vyjícího před vchodem jednoho domu, to byla radost. Páníček i pejsek byli šťastní, že se našli.

Zašli jsme za Majkou a Palem, říct jim tu novinu, že díky jejich neopatrnosti při jízdě a následným zavařením byly přepálené kabely a naše auto je už definitivně KO. Čekala jsem, že se přece jen dohodneme na nějakém vyrovnání, ale po menší hádce jsem byla ráda, že nám dali pouze těch 80 dolarů za kabely. Poté si odjeli užít svůj bezstarostný výlet v New Yorku.

Smutné loučení a nostalgie

Poslední den, který jsme strávili v Chicagu, jsme zašli za Markem. Nabídl nám ještě práci – umýt a kompletně uklidit jeho velkou dodávku. Bordel tam měl neskutečný, nářadí se povalovalo všude bez ladu a skladu. Ale dali jsme si záležet a taky nás Marek řádně odměnil 50 dolary. Naposled jsme se rozloučili i s Januszem – tyhle bosse jsem jako jediné měla moc ráda a mohla jsem jim věřit, byli to dobří kluci.

Zašli jsme ještě do domu Rosiho, rozloučili se i s Pavoukem a všemi ostatními. Cestou zpět jsme to vzali kolem Palovi sestřenky a poděkovali za pomoc v těžkých začátcích. A pak? Odjezd… Bylo mi z toho všeho trochu smutno, prožila jsem tady kousíček života a i přes všechno špatné jsem to tady měla ráda.

Cestou na autobusové nádraží se stala ještě jedna zvláštní věc. Vezl nás známý z našeho domu. Projížděli jsme chudinským gethem (South), koukala jsem se na město a v duchu se loučila. V postranní ulici jsem zahlédla člověka opřeného o auto a druhý na něj mířil pistolí, přímo na hlavu. Za bílého dne, nechápala jsem.

Na nádraží jsme si počkali na autobus do New Yorku. To byl náš úplně poslední cíl před návratem do ČR.