Náš život v USA je zásadně ovlivněn nevýhodami našich víz. Doposud s tím dost bojujem a pravděpodobně ještě dlouho budem.
Nelze svobodně měnit zaměstnavatele
Často se setkávám s představou, že se dojde na ambasádu, vyřídí se pracovní vízum, pak se odjede do USA a tam se teprve shání jakýkoliv zaměstnavatel. Tak to bohužel nefunguje, postup není ani zdaleka tak jednoduchý. Zaměstnavatele je třeba mít zajištěného ještě před odjezdem. Ten vám musí nejdříve nabídnout pracovní pozici, podepíše se smlouva a pak poměrně složitým a drahým procesem vyřídí pracovní víza, pokud obě strany (vy i zaměstavatel) vyhovují přísným podmínkám americké vlády. Tyto víza pak umožní žadateli pracovat pouze a jen pro toho zaměstnavatele, který víza vyřídil.
Nelze tedy jen tak změnit zaměstnání podle libosti. Případný nový zaměstnavatel by musel opět souhlasit s vyřízením víz, najmout právníky a zaplatit zase pár tisíc dolarů. Pokud navíc přecházíte směrem z akademického sektoru do komerčního, musí být víza k dispozici a kvóta nesmí být ještě vyčerpána. To je dost zásadní problém, který celou akci může znemožnit. Toto se týká H1B víz, ostatní typy to mají trochu jinak, ale pořád platí, že musí být nejdřív zaměstnavatel s pracovní nabídkou a pak teprve pracovní vízum.
Nelze pracovat pro jiného zaměstnavatele a mít další příjmy
Jak bylo již zmíněno, H1B víza neumožňují pracovat nikde jinde než pro zaměstnavatele, který víza vyřídil. Teoreticky existuje výjimka umožňující tzv. pasivní příjem – vyplácení nájmu z nemovitostí, autorských honorářů, zisků z investování nebo dividend ze svých firem. Ale to vše platí pouze za předpokladu, že pro tyto zisky aktivně nic děláte. Nelze tedy přijet do USA na H1B vízum a přitom dále pracovat pro svoji firmu v ČR. Nemůžete si ani přivydělávat nějakým vedlejším příjmem v USA.
To je pro nás dost omezující, protože smíme mít jen jeden Martinův akademický příjem, který nám vystačí tak tak. Pokud se stane něco navíc, jako třeba oprava auta nebo jiný nečekaný výdaj, musíme čerpat z úspor vydělaných v ČR. V podstatě každý měsíc v minulém roce jsme takový nečekaný výdaj měli, takže to bylo dost stresující.
Nesmí dojít k výpovědi nebo vynechání výplaty
Pokud vás zaměstnavatel propustí (tady můžete být na dlažbě klidně druhý den bez varování), vaše vízum ten den přestává platit. Není žádná lhůta na to, abyste stihli prodat svůj majetek a vystěhovat se ze země. Lze tomu předejít pouze tak, že byste před datem výpovědi měli už podepsanou smlouvu v jiné práci a zaměstanavatel by podal v termínu i žádost o nové vízum H1B.
Když jsme tohle museli řešit krátce po přestěhování do USA a šlo vlastně o všechno, byla to zřejmě jedna z nejtěžších životních zkušeností pro nás pro oba. V ČR jsme prodali veškerý majetek za zlomek reálné ceny, přestěhovali se za oceán, v USA jsme vše zařídili od začátku a koupili znovu vybavení bytu a auto. V tu chvíli dala Martinovi bývalá šéfová výpoveď, což znamenalo: všechno tu nechte, vystěhujte se hned zpátky a podruhé během krátké doby kupte auto a ostatní majetek.
Tenkrát to bylo hodně špatné, měli jsme pouhých 14 dní než měli přestat platit víza. Tehdy jsme si uvědomili, že získáním víz jsme sice dokázali překonat překážku, kterou zvládne zdolat jen zlomek lidí, ale stále jsme v této zemi jen podřadným druhem.
Podařilo se nemyslitelné a během těch pár dní projevila o Martina zájem NASA, takže jsme z toho vyklouzli doslova v poslední vteřině. Nakonec se opravdu ukázalo, že tahle zkušenost byla vlastně zároveň tím nejlepším obratem.
Martinův nový šéf (v minulých příspěvcích jsem ho nazývala “naším profesorem”) je přesným opakem bývalé šéfové a měl zásadní podíl na tom, že NASA dala Martinovi šanci ukázat, co v něm je. Náš profesor toho pro nás udělal už tolik, že se to nedá ani popsat.
Tato kritická nevýhoda H1B víz se bohužel netýká jenom výpovědi, ale i situací kdy vám zaměstnavatel není schopen z jakýchkoliv důvodů vyplatit třeba jen jednu výplatu – vízum se opět stává neplatným.
Naši situaci s výpovědí jsme naštěstí prozatím vyřešili, ale docela jsem se vyděsila, když Obama vyhrál volby. Náš pan prezident totiž v minulém období zredukoval finance ve vladních projektech, včetně NASA. Stačí, aby přišlo další škrtání v tomto sektoru a rušil by se projekt, kde pracuje Martin…
Tento neustále hrozící Damoklův meč se nedá odvrátit. Prostě jsme se smířili s tím, že se může kdykoliv stát, že zítra už tu nejsme legálně a budeme muset na rychlo opustit Státy. Taková je realita a nemá smysl se tím moc stresovat, protože se to nedá změnit.
Jen občas to komplikuje naše další kroky a rozhodování. Například nás dost zlobí auto, nejraději bychom ho shodili ze skály 🙂 a koupili si spolehlivější. Jenže si nemůžeme dovolit dát za něj naše finanční rezervy. Za normálních okolností by byla vhodná půjčka. To se ale dost těžko realizuje, když nevíme, jestli nás třeba zítra nevyhodí ze země a co pak s tím?
Celkem nepříjemná situace, zvlášť když kontrolka signalizující poruchu začíná svítit většinou pár dní po poslední opravě. Auto zatím ze skály shodit nemůžeme a když začne svítit kontrolka, jen se modlíme ať to tentokrát stojí míň než 500, a hlavně ať to ještě chvíli jede…
Nelze pracovat pro vládní organizace
Některé vládní instituce neumožňují zaměstnat cizince, vyžadují občanství nebo alespoň trvalý pobyt (zelenou kartu). Někdy ani neumožňují vstup do areálu instituce.
Když Martin začal pracovat pro NASA, jeho zaměstnanecký poměr musí být prozatím řešen přes univerzitu, která je dodavatelem NASA.
Vstup na pracoviště v areálu Johnson Space Center je pečlivě střežený a kontroluje se každý člověk, který jede dovnitř. Zpočátku Martinovi mohli vyřídit dočasnou propustku, která mu umožnila vstup, ale pouze pokud si pro něj někdo přijel k bráně. Musel mít sebou stále doprovod, teoreticky i když šel na záchod. Dělal si z toho srandu, že se z něj stala místní celebrita, protože takový doprovod tam totiž neměl nikdo:)
Ve skutečnosti to bylo celkem nepohodlné pro všechny strany – každé ráno musel volat někomu z jeho spolupracovníků, ať si pro něj přijede k bráně a večer se nechat zase odvézt ven.
Po několika měsících už nešlo dál prodlužovat tuto dočasnou propustku a momentálně musí Martin pracovat na dálku (přes telefon) nebo za ním kolegové z NASA dojíždí na univerzitu. Dochází tak ke schizofrenní situaci, kdy Martina potřebují v NASA, chtějí ho zaměstnat přímo, ale nemůžou s tím nic udělat.
Jak to nakonec dopadlo a další zajímavosti z práce v NASA Martin popsal v naší knize.
Nelze jednoduše změnit plat
Na žádosti o vízum je uvedená přesná výše platu a nesmí být vyplaceno víc ani míň, aniž by se celé vízum dělalo znova. Náš profesor chtěl napravit chybu bývalé šéfové a zvednout Martinovi plat alespoň na průměrnou hodnotu. Přestože na to měl peníze ve svých grantech, musel psát vysvětlující dopisy několika lidem na vysokých postech a obhajovat tento krok.
Dělání nových víz opět stálo pár tisíc dolarů a zaměstnalo to několik různých oddělení univerzity – nejvyšší vedení, personalisty, právníky atd. Celá procedura vyřizování trvala asi půl roku. Profesor nám pak říkal: “Kdybyste měli zelenou kartu, tak se rozhodnu a je to, máš vyšší plat, nic se neřeší…”
Změna nebo prodloužení víz
Martinova bývalá šefová nám z nepochopitelných důvodů dala víza jen na rok, místo klasických tří let (nestojí to nic navíc, naopak je výhodnější a levnější to dát na delší dobu). Žádost o nová víza (= prodloužení) tedy musela být podána bez ohledu na zmíněné zvyšování platu.
Vyšlo to datumově asi nejhůře jak mohlo, víza nám končila přesně na silvestra. Právníci to poslali pouhý týden před koncem platnosti víz a přes svátky ve škole nikdo nebyl, tak jsme vůbec nevěděli, jestli to v pořádku došlo a jestli už náhodou nejsme ilegálové. Na platnost víz se váže i všechno ostatní, takže jsme úderem silvestrovské půlnoci místo slavení jen přemýšleli co dál. Propadly nám totiž nejen víza a I-94 prokazující, že jsme v zemi legálně, ale i řidičáky (sloužící jako místní občanka) a Martinova pracovní smlouva.
Ten den jsme jeli zrovna vybírat nový apartmán k přestěhování a tam jsme si uvědomili, že nemáme ani jeden platný doklad, kterým se můžem prokazovat. V podmínkách u podpisu smlouvy měli uvedeno, že u cizinců budou chtít vidět platná víza v pase a dále pracovní smlouvu na prokázání příjmů.
Náhodou po nás u podpisu smlouvy nechtěli vidět víc než náš propadlý řidičák, takže to prošlo. Jinak bychom se zřejmě stěhovali nejdřív pod most, protože právníci nám nakonec dodali papíry až po měsíci, když už jsme museli být přestěhovaní. Rozhodnutí o tom, jestli jsme v zemi stále ještě legálně jsme naštěstí věděli o něco dříve, protože americká imigračka (USCIS) zobrazuje aktuální výsledky na internetu. Ale byly to celkem nervy.
Než nám dali ty imigrační papíry, museli jsme jezdit měsíc bez platného řidičáku a modlili se ať nás hlavně nikdo neťukne. Všechno by se dost zkomplikovalo.
Stejně tak Martin pracoval chvíli bez smlouvy. Dodali mu to pak zpětně, ale v té době člověk prostě pluje v meziprostoru, aniž by si byl jistý jestli je ještě vše legální nebo ne.
Nová víza znamenají také, že můžeme sice v zemi legálně být a Martin pracovat, ale v případě vycestování nám neumožní do země opětovně vstoupit. Nejdříve bychom museli jet do Prahy domluvit si pohovor na ambasádě a pak počkat pár dní na nové vízum do pasu (stejná procedura, jako když jsme žádali před rokem o nová víza).
Tyto situace nám reálně komplikují život, přestože se snažíme na nejistou budoucnost pokud možno nemyslet.
21-leté děti ztrácí právo na legální pobyt v USA
Držitelé pracovních víz, kteří sebou vzali své děti narozené mimo USA musí řešit zásadní problém, jakmile tyto děti dosáhnou věku 21 let. Tyto děti pak ztrácí právo v zemi legálně žít a musí USA opustit. Nás se to netýká, ale tohle patří k dost závažným nevýhodám pracovních víz. Znám jednoho českého podnikatele, který značně přispívá k rozvoji americké ekonomiky a žije v zemi celou řadu let společně s celou rodinou a řeší jak tady svoje dospělé děti udržet.
Nevýhody nepracovního víza H4
O získání pracovních víz H1B jsem se pokoušela jen pár měsíců, po vyčerpání kvót už nebylo možné je získat, takže zůstávám dále na původním nepracovním vízu H4.
Podle zákona nesmím mít vůbec žádný příjem, ani ze zahraničí. Nedovolí mi dál pracovat v mé inženýrské profesi, dokonce ani dobrovolně bez nároku na příjem.
Právníci firmy, která mě chtěla zaměstnat, se totiž báli, že by na ně vlítnul místní finančák IRS kvůli potenciálním výplatám na černo. V podstatě tak nutí kvalifikované odborníky vzdát se své profese. Je to dost zvláštní, protože partneři držitelů H1B víz jsou jediní, kteří pracovat nesmí. U ostatních víz partneři můžou pracovat a to dokonce bez jakýchkoliv omezení. Ale je fakt, že naše pozice je zase lepší pro budoucí pokus o zelenou kartu.
Z toho také vyplývá nepříjemná situace, kdy veškerý příjem rodiny závisí pouze na Martinovi a já mu v tom nemůžu vůbec nijak pomoct. Martin se z pochopitelných důvodů bojí jít si třeba zahrát volejbal, protože je tam větší riziko zranění, se kterým by pak nemohl dojet do práce a to by byl opět dost velký problém. Nemohli bychom si jednoduše vyměnit role, že bych šla vydělávat já, protože v současné době se nedá ani pokoušet o pracovní víza H1B kvůli vyčerpaným kvótám.
Možnosti práce na nepracovní víza
Přestože mi není umožněno mít klasické zaměstnání s příjmem, neznamená to, že mi zbylo jen sedět doma na zadku a nudit se. Spíš naopak, pracovala jsem možná více než bych musela jako zaměstnanec. Snažila jsem se celý rok maximálně využít a získala jsem tak spoustu zajímavých zkušeností a příležitostí. Měla jsem možnost připravit se do budoucna a investovat “do sebe”.
Dobrovolné práce
Práce dobrovolníka se může vykonávat pouze v případě, že se jedná o nevýdělečnou organizaci. Od začátku mě fascinovala místní příroda a hlavně aligátoři.
Začala jsem pracovat jako ranger v nedalekém státním parku Brazos Bend, který je rájem aligátorů, ptáků a mnoha dalších zvířat. Náplní mojí práce je široká škála aktivit. Např. práce s aligátory, hady nebo tarantulemi – dávají se návštěvníkům pohladit a přitom se jim vypráví fakta a zábavné historky o těchto tvorech.
Další možnou prací je provedení návštěvníků turistickou trasou, s výkladem zaměřeným na praktické ukázky v přírodě. Podobně lze mít program pro návštěvníky v místním přírodním centru (Nature Center). K dispozici jsou různé předměty jako třeba kůže aligátora, jeho zuby, kosti atd. a k tomu se zase vypráví něco zajímavého. Výklad je často doplněn videem a fotkami.
Můžu si vzít terénní vozítko a jet se projet po turistických trasách parku, jen tak nebo na kontrolu nebo doplnit vodu pro návštěvníky. Na výběr jsou i fyzicky náročnější práce jako čištění turistických tras – zastřihávání stromů a keřů, odklízení větví atd. V budoucnu chci vést program pro návštěvníky zaměřený na geocaching. V podstatě si můžu vybrat to, co mě baví nejvíc nebo to případně mixovat, protože směny jsou většinou pouze dvouhodinové. Dobrovolníci si také vybírají, kdy chtějí sloužit a jak často (minimální počet hodin je snadno splnitelný).
Tato práce mě naučila hodně o místní přírodě a umožňuje mi předávat vědomosti dál. Dá se při tom výrazně zdokonalit v prezentačních schopnostech před publikem v cizím jazyce.
Dalo mi to celou řadu příležitostí jak se seznámit s Američany, ale i cizinci, kteří navštívili náš park, včetně Čechů. Mohla jsem tak poznávat mentalitu místních lidí a při tom zdokonalovat jazyk. Místní kolektiv lidí navíc působí jako jedna velká rodina, takže je příjemné s těmito lidmi trávit čas. Ani se nedivím, že většinu prací v parku obstarají dobrovolníci a ušetří se tak náklady na provoz parku.
O práci v Brazosu více vyprávím v naší knížce Ze Strahova do NASA.
Studium
Moje H4 vízum mi umožňuje legálně studovat. Univerzitní studium by mi zřejmě moc nového nedalo, ale studovat jen tak pro sebe se dá celý život. Učit se člověk musí stejně pořád, pokud chce jít neustále dopředu. Uplynulý rok jsem proto strávila především studiem několika různých věcí, které by se mi mohly v budoucnu hodit.
Investování
Nepracovní vízum sice nedovoluje pracovat, ale zároveň nezakazuje vlastnit akcie, nemovistosti atd. a umožňuje mít z toho pasivní příjem. Je to tak trochu na hraně, šedá zóna. Neoficiální informace, kterou jsem se někde dočetla, tvrdí, že se nesmí aktivně obchodovat (day trading – více než cca pět transakcí týdně), jinak by to mělo být stále v mezích zákona. Začala jsem se tedy učit základy investování. Sice si zatím nemůžeme dovolit s tím naostro začít, ale tyhle znalosti se rozhodně neztratí. Může se to v budoucnu hodit.
Podnikání a projekty na později + práce na legalizaci
Podnikat klasicky se pochopitelně nedá, není povolen vůbec žádný příjem, nejen zaměstnanecký. Ale dá se třeba napsat kniha nebo připravit si podnikání a prodej spustit až to bude legálně možné. Několik měsíců jsem se nejdříve učila, jak by se dalo takto začít podnikat a před dvěma měsíci jsem začala svůj první menší projekt realizovat.
Naši imigrační situaci musíme nějak vyřešit a zároveň s tím můžu pomoct i dalším – podobných lidí jako jsme my je tady hodně. Zabila bych tak dvě mouchy jednou ranou – získali bychom svobodu a zároveň bych začala podnikat.
Existuje možnost získat zelenou kartu (trvalý pobyt), pokud bychom dokázali přesvědčit imigrační úřad USCIS, že národní zájmy USA by byly poškozeny, pokud by Martinovi zelenou kartu nedali.
Většinou si lidi berou na tyto věci právníka, ten si ale účtuje 5 až 10 tisíc dolarů jen za svou práci + dalších pár tisíc je nutné zaplatit USCISu. Tolik si teď nemůžeme dovolit investovat, musíme svůj případ postavit sami.
Martinova vědecká kariéra je nadprůměrná, ale i tak by to nemuselo stačit na prokázání, že je to v národním zájmu. Snažil se tedy po celý předchozí rok dělat hodně věcí, které bychom mohli použít jako důkazy v našem případu, sháněl svědky atd.
Já jsem nastudovala všechny zákony, regulace a precedentní i neprecedentní případy. Snažím se hrát roli kritika, pravníka a sekretářky v jedné osobě a společně s Martinem dáváme dohromady stovky stran dokumentů. Připravuju výpovědi pro klíčové svědky případu, Martin mi dodává fakta a já pak zpětně zase kontroluju, jestli jsou tam právnické formulace, které potřebujeme.
Pro představu jaká je časová náročnost – posledních pár měsíců mě tohle zaměstnalo více než na plný úvazek včetně víkendů, Martin na tom dělal po večerech celý rok jak mohl.
Jak se na tom dá postavit podnikání? Začala jsem publikovat vše, co jsem se naučila a co mi přišlo důležité při budování našeho případu a doufala jsem, že to pomůže i ostatním lidem. Zjevně tento imigrační problém netrápí jen nás, protože návštěvníci pomalu začínají chodit na blog, přestože jsem se zatím nesoustředila na propagaci webu, ale primárně na psaní obsahu.
Zmínila jsem tam také krátce, že v budoucnu bude na prodej vzorový balík dokumentů našeho případu, pokud budeme úspěšní. Pomocí něj můžou lidi postavit svůj případ podobně jako my, bez právníka a ušetřit tak tisíce dolarů, ale i čas strávený sháněním informací. Přestože produkt ještě není zdaleka hotový, nikde není jeho cena ani podrobnosti, už se mi ozval první člověk, že to chce koupit. To bohužel ještě dost dlouho nepůjde, dokud náš případ nedotáhneme do vítězného konce a nezískám povolení mít příjem.
Tím pádem je to pro mě dvojitá a velmi silná motivace. Pokud se nám podaří tento případ dobře připravit a vyhrát ho, můžeme tak získat svobodu a dosud nepoznané možnosti. Martina budou moci zaměstnat přímo v NASA a bude moci pracovat vlastně pro kohokoliv, pokud to stále bude v národním zájmu USA.
Já budu moci začít tento projekt zpeněžovat, začít dělat klidně i další nebo pokračovat v inženýrské kariéře, kterou jsem byla nucena přerušit, nebo dělat cokoliv jiného, co mě napadne, úplně bez omezení! Nebudeme se muset bát, že nás ze dne na den vyhodí ze země, budeme si moci bez obav pořídit třeba nové auto na splátky atd.
Rodina
Další možností, kterou zákony nezakazují je rodit malé Američany a věnovat se rodině. Bohužel i když je dítě narozené v USA a získává tak automaticky americké občantví, jeho rodičům to v situaci nijak nepomůže. Leda, že by počkali 21 let, pak může dítě pro ně požádat o tu vysněnou zelenou kartu 🙂
Proč stojí za to žít v USA
Výše popsané nevýhody víz můžou vyvolávat otázku, proč nám to za to stojí tu žít. Hodně dlouho trvá než tu člověk získá to, co nemusí řešit ani běžný Američan žijící v USA stejně jako by to neřešil Čech žijící v ČR, např. právo bez omezení pracovat, cestovat atd.
Než získáme tyto práva k životu jako mají místní, potrvá to ještě hodně dlouho a bohužel neexistuje žádná záruka, že se to někdy povede. Ale pokud si imigrant jednoho dne tyto práva vybojuje, otevírá se před ním svět nekonečných možností.
Když jsem v jedné firmě vyhrála výběrové řízení, nabídli mi plat, za který bychom si po dvou letech mohli koupit dům v hotovosti. Později jsem se dozvěděla od lidí z oboru, že vzhledem k mojí kvalifikaci to nebyl zas tak výjimečný plat a mohlo by to být i více než 2x tolik. Pochopitelně by nebylo jednoduché takovou práci získat ani ji pak dělat. Ale finanční starosti, které teď máme, by byly banální.
Peníze zatím pořádně vydělávat nesmíme, ale život v Americe není jen o výdělcích. Každodenní život nám zpříjemňují drobnosti, kterých si můžeme užívat už teď, přestože máme omezená práva.
Lidi se na sebe více usmívají, nejsou tak negativní a naštvaní jako v ČR. Sice je to divadlo, ale je to prostě příjemnější a je težké mít špatnou náladu, když mě okolí nakazí tou dobrou. Také jsem se prozatím nepotkala s takovou závistí. Úspěšní lidi jsou tu považováni spíš za vzor pro ostatní než za zloděje, co to někde nakradl nebo člověka, co mu to samo spadlo do klína.
Líbí se mi vysoký standard služeb i v úrovni nízkých cen. Když ráno přijdu do obchodu, zdraví mě usměvavý personál. Pokud výjimečně narazím na neochotné lidi, prostě jdu jinam, kde se budou snažit mi splnit vše k mé spokojenosti. Většinou tu platí “zákazník náš pán” – je důležité, aby byl spokojený a vrátil se. Pokud si zákazník stěžuje, s omluvou mu nabídnou výměnu zboží/jídla, žádné dohadování. Jinak se kvalita dá najít jinde, konkurence je velká a podniky se musí více snažit.
Není také problém jíst v restauracích za rozumné ceny. Houston je známý svou mezinárodní kuchyní – můžeme ochutnávat australská, asijská, evropská i americká jídla za normální ceny při zachování kvality. Když budu chtít jít v ČR do francouzské restaurace, budu ji muset déle hledat, zřejmě to bude snobárna za více peněz než běžný podnik a kvalita tomu nemusí odpovídat. Tady jedem po ulici, kde vedle sebe stojí restaurace francouzská, italská, vietnamská, indická, mexická, řecká, texasská atd., náhodně vyberem na co máme zrovna chuť a většinou se nestává, že by to byl krok vedle.
Líbí se mi také široké možnosti trávení volného času, doslova na co si člověk vzpomene. Oblíbený je třeba lov divoké zvěře, mají na to tady specializované celé obchody. Jeden co jsme navštívili měl uvnitř skálu, vodopád, akvárko s obřími rybami a kolem vybavení na lov byli naaranžované vycpané srnky, medvědi apod.
Chcete třeba zažít stav beztíže? NASA má k tomuto účelu speciální letadla, která padají volným pádem a umožní vám tento stav zažít. Je to jen otázka peněz.
Ale lze si vybrat takové aktivity, které nemusí stát velké peníze a dost věcí se dá dělat i zadarmo (sport, příroda atd.), možnosti jsou skoro nekonečné.
Všichni jsou tady v podstatě imigranti nebo jejich potomci, takže se tu k nám nikdo nechová jako k vetřelcům, odpouští nám náš přízvuk atd. Naopak se zajímají, kde jsme se tak naučili mluvit, odkud jsme, co tu děláme atd. Někteří dokonce tvrdí, že se jim ten přízvuk líbí, no nevím 🙂 Třeba Němci mají docela opačnou náturu, dávali nám to dost sežrat, že jsme cizinci a nestávalo se, že by se s námi dávali jen tak do řeči.
Nepřestává mě překvapovat jak jsou někteří Američani srdeční a ochotní nezištně pomoci. Jak nám tady lidi pomohli v těžších chvílích, to fakt nikdy nezapomenu. A přitom jsme pro ně v podstatě cizí lidi. Ostatně ochota nezištně pomáhat se projevuje i vyšším počtem Američanů pracujících dobrovolně, aby sloužili ostatním.
Jsou to opravdu malé drobnosti, které dělají každodenní život celkově příjemnějším. A navíc je tady ta vyhlídka, že se jednoho dne plně zlegalizujem a budeme moci svobodně využívat obrovské možnosti této země. Dá se tady opravdu začít z nuly a dostat se hodně vysoko, vybudovat si svůj americký sen. Chce to ale tvrdě na tom pracovat, vydržet (dlouho) a nevzdávat se.
Závěr
Mohlo by se zdát, že jsme na tom špatně, ale opak je pravdou. Takto bojuje dost lidí na pracovních vízech a hodně jich je na tom hůř než my. Na zelenou kartu se kvalifikují až po mnoha letech a takto žijí klidně 5-10 let. Navíc máme štěstí, že kvóta na zelenou kartu pro Čechy se každoročně nenaplňuje. Třeba Číňani a Indové musí čekat i více než pět let od doby, kdy podají zelenou kartu. Legální imigrace do USA je opravdu běh na dlouhou trať.
Celkově jsme spokojení s tím, co jsme zvládli za uplynulý rok. Hodně mi to dalo a doufám, že to v budoucnu zužitkuju. Martin rozjel svoji kariéru tak, že zelenou kartu budeme snad moci tento rok podat. Poslal několik zařízení na vesmírnou stanici ISS a úspěšně z nich získává a vyhodnocuje zajímavá data, ale o tom napíšu zas někdy příště.
Článek jsem napsala primárně proto, abych ukázala, že imigrace není jen o vysokých výplatách, jak se může zdát. Stojí to velké úsilí si vůbec tu šanci legálního výdělku vybojovat. Zejména USA mají hodně přísná imigrační pravidla, která se se zeměmi EU nedají vůbec srovnat. Na to je potřeba být předem připraven než se pro tuto zemi rozhodnete.
Stěhování se do jiné země (nejen USA) sebou vždy přináší více starostí než by člověk musel řešit v domovské zemi. Pochopitelně je třeba brát v úvahu také rozdílné náklady na život (v USA vyšší ceny za služby, pojištění a zejména zdravotnictví). Před stěhováním se do USA je dobré zvážit všechna negativa i to riziko, že se to nakonec třeba nepovede. Ne každému to totiž za to stojí.
Leave a Reply