Sierra Nevada: backpacking s kámoškou

Začalo to tak, že se mi ozvala jedna holka přes Facebook. Četla naší knížku a líbila se jí. Pár let jsme byly kamarádky “jen” na dálku, online. Za tu dobu mi bylo celkem jasné, že máme obě rády hory a dobrodružství. Asi před rokem mi psala:

Neuděláme nějaký trip?

No jasně! Ale jak to udělat, když ona bydlí na východě a já na západě USA? Obě milujeme ty ostré vysoké skalnaté hory a neuvěřitelně čisté tyrkysové horské jezírka, takže volba celkem jasně padla na to co nemáme ani jedna uplně za barákem: nejvyšší pohoří ve vnitrozemí USA – Sierra Nevada.

A pak nastalo dlouhé období plánování. Kdy, kam a jak.

A neuděláme rovnou backpacking?

Ptala se moje kamarádka Martina. Jak se to česky řekne, jít na čundr? Prostě zabalit všechnu výbavu na přežití v divokých horách na několik dní, hodit to na záda a jít.

No jasně! Až na to, že já backpackovala naposledy v Evropě, tehdy jsme šli pár přechodů v Alpách a v Tatrách. Ale to už je dávno. Teď jsem o 15 let starší, mám o dvě děti navíc, tak možná o sto kilo navíc a tady to funguje jinak než v Evropě.

Permity

Ale to nějak dopadne, výzva přijata. Začaly jsme zařizovat permity, tedy povolení pro několikadenní trip v horách. Sierra Nevada je totiž tak krásné a populární místo, že musí omezovat počet lidí, které tam pustí. Populární místa jsou hned pryč nebo musíte jít jen day hike, tedy bez přespání v divočině. Zbylo na nás už jen pár oblastí, kde bylo ještě volno, ale to nám zas tak moc nevadilo. Hlavně jsme chtěly být tam v horách a já si chtěla zase po letech zkusit ten backpacking, jestli na to ještě vůbec mám.

Taky mi bylo hned jasné, že většina vybavení na kempování, které máme, bude celkem k ničemu. Všechno to váží tolik, že bych to tam mohla dovézt autem, ale nikam dál už bych to neodnesla.

Začala jsem všude chodit s obřím batohem. To byla celkem sranda, když jsem na hiku za barákem vypadala jak himalájský sherpa. Pak jsem si vedle rodinky dávající malou svačinku začala vybalovat ten obří těžký medvědí barel. To byste měli vidět ty pohledy! Na jejich tvářích bylo vidět, že mi chtějí říct, že se tady v sousedství medvědů bát nemusím 🙂

Vše vyřešeno, zaplacené permity, kempy, letenky… V Sierras byla zatím hromada sněhu, s tím nevím co dělat. Ale ono se to vyřešilo za nás – přišel COVID a všechno šlo do háje než jsme stihly vyrazit.

Uběhlo pár měsíců a my jsme si daly další zařizovací kolečko a stále jsme věřily, že tentokrát to musí vyjít. Obě jsme se těšily jak malý děti na zmrzlinu. Zase horko těžko urvat nějaké volné permity, zaplatit, vymyslet úplně nové tripy (na ty původní už nebyly permity), znovu zaplatit camp na první noc a Martina svou letenku z východního pobřeží. Pak jsme čekaly, že nám to zase všechno na poslední chvíli zatrhnou.

Vybavení na backpacking

Vybavení jsem ladila docela dlouho, hlavně v teoretické rovině – excelovská tabulka, bez jakýchkoliv testů. Balit všechno do báglu několikrát, abych zjistila, že je to moc těžké nebo se to nevejde, tak to by mě vážně zabilo. V excelu jsem si to pěkně vyselektovala předem a přicházela stále na tentýž neřešitelný problém – vážilo to pořád sto tun!

Ale získaly jsme jednu velkou výhodu – v Sierras už nebyly to ohromné hromady sněhu a nepřebroditelné řeky jako na jaře a tak jsem mohla ze seznamu s klidem vyhodit půlkilové mačky. Tak to už budu mít bágl lehký jak peříčko! 🙂

Tak nakonec asi takhle. Do batohu jsem to nějak narvala, ale stan a pár dalších věcí budu muset mít připnutý zvenku, takže budu vypadat jak vánoční stromeček.

Největší problém představuje jídlo. To se musí vejít do menšího medvědího barelu (na fotce vlevo nahoře), spolu se vším co má nějaký pach (opalovací krém, zubní pasta atd.). Mám ale štěstí, že budem backpackovat vždy maximálně 3 noci, pak se vrátíme k autu, doplníme zásoby, přesunem se jinam, pak znovu na x nocí a pak ještě jednou. Nedovedu si představit zabalit jídlo na 11 dní v kuse. To se snad ani nedá narvat do toho největšího bear barelu, natož to pak unést.

Nakonec jsem se dostala k základní váze přes 38 liber (17,3 kilo). Nutno ale dodat, že 14 liber z toho je foto vybavení – za ty fotky mi to stojí! K tomu ještě přibude přes 10 liber – jídlo a pití na 3 dny (ponesu jen 1.5 litru vody a po cestě budu filtrovat z jezer a potoků). A další 4.5 libry budu mít na sobě. Takže suma sumarum: ponesu si přes 50 liber (23 kilo).

Konečně vyrážíme do hor!

Když jsem jela pro Martinu na letiště do Los Angeles, modlila jsem se ať už není žádný signál a nedozvím se o žádných rozkazech našeho kalifornského guvernéra. To by mohlo ještě překazit celý náš výlet. My ale stejně budem v divočině a lidem se budem vyhýbat na sto honů.

Kamarádka Martina letěla až z východního pobřeží a dokonce dorazili s předstihem, zatímco já ještě jela dálniční džunglí přes město. Psala mi SMS, které mi četl v autě automatický asistant (nekoukám do mobilu, když řídím). Byla to celkem sranda jak se snaží číst ten český text. Já se naopak snažila říct anglicky co má odepsat. Asi počtvrtý už jsem na ten automat fakt řvala:

I am 30 minutes away!

A asistant se mě stále dokola ptal:

I am 13 minutes away, is this correct?

NOOOO, 30 not 13!!! Radši jsem to vzdala a řekla 29 🙂

O pár minut později jsme se našly před letištním terminálem a vyrazily směrem na sever, čekalo nás pár hodin jízdy.

Po cestě jsme obě civěly na ty hory, které byly postupně vyšší a vyšší a tak nádherné. A Martina se mě pořád nevěřícně ptala a ujišťovala se:

My jsme fakt v Sierras, chápeš to!!!

Ona bydlí totiž celkem na placce, kde moc vysokých hor není. Tomu velice dobře rozumím po 7 letech života v Houstonu. Byla jsem uplně stejně vyjevená z každého kopce. Teď jsem v Kalifornii na kopcích minimálně 1-2 týdně, ale tohle jsou Sierra Nevada. Mám taky radost jak blázen – nejvyšší a nejšpičatější hory v Americe, prostě nádhera!

Asi po 4 hodinách jízdy jsme se dostaly přes pekelnou poušť až nahoru na úpatí hor, kde jsme měly zajištěný “normální kemp” na dvě noci. Greys Meadows campground měl jako jediný ještě pár volných míst. Potřebovaly jsme, ať je to alespoň trochu vysoko, abysme měly šanci se aklimatizovat. Obě totiž žijeme na úrovni moře a jít hned backpackovat ve výšce kolem 3000 m n.m. není úplně nejlepší.

Alabama Hills

První den v horách jsme začaly pozvolna. Zajely jsme dolu do pouště, kde bylo pěkné vedro (kolem 40 C). Přímo pod nejvyšším vrcholem Mount Whitney se nachází Alabama Hills. Představte si neuvěřitelně fotogenickou krajinu – pouštní bouldery a nad tím špičaté ostré a obvykle zasněžené vrcholy čtyřtisícovek.

Není divu, že se právě tady natočilo pár stovek filmů a prašná cesta, po které jsme jely se jmenuje Movie Road.

I přes to šílené vedro jsme se rozhodly pro krátký hike mezi bouldery. Došly jsme ke známému skalnímu oblouku Mobius Arch. Skrz něj můžete vyfotit nejvyšší horu USA – Mt. Whitney (nejvyšší mimo Aljašku – 14,505 stop / 4,421 metrů).

Sedly jsme do auta a jely dál mezi skalami. Po cestě jsme s úžasem zjišťovaly, co vše máme společné. Třeba to, že jsme v 90. letech byly součástí stejné kultury – house a rave parties. Takže to byl celkem vodvaz.

Prostě si to valíme divočinou po prašné cestě, v popředí skály, v pozadí ta nejvyšší hora Mt. Whitney a auto nadskakuje, protože máme na plný koule ty beaty 90. let. Kdyby mělo to auto střešní okýnko, tak jsme asi obě nahoře s rukama nad hlavou – nevím kdo by to auto pak řídil 🙂 Ještě, že jsme nikoho nepotkaly, protože by na nás nejspíš zavolali policajty, že řídíme pod vlivem. Ale přísahám, že jsme frčely jen na hudbě a té dokonalé scenérii kolem, víno bylo až večer u táborového ohně.

Whitney Portal

Objely jsme Alabama Hills až k úpatí vzdálených čtyřtisícovek, kde se prašná cesta napojuje zpátky na silnici Whitney Portal Road. Odsud se silnice začíná klikatit a šplhá se strmě nahoru až k Whitney Portal. Tady začíná extrémně populární 22.5 mil (36 km) dlouhá “procházka” na nejvyšší vrchol Mt. Whitney, překonávající úctyhodné převýšení 6,656 stop (přes 2 tisíce metrů).

Tak tam my nepůjdem, alespoň ne teď. Je to seriozní hike, který vyžaduje systematický trénink ve vyšší nadmořské výšce. A mimoto také potřebujete permit, který nelze jen tak získat. Hike je natolik populární, že se každý rok losuje a šance, že vyhrajete je docela malá. Ještě uvedu jednu zajímavost – díky extrémně vysoké návštěvnosti museli zavést pravidlo, že si z hory musíte odnést úplně vše, co jste si sem přinesli, tedy včetně toho co vyloučí vaše tělo.

My jsme se sem vydaly alespoň na chvíli, nasát tu atmosféru. Parkoviště bylo beznadějně plné a mnozí parkovali podél silnice daleko dolů. Na nás se usmálo štěstí a někdo zrovna opouštěl sekci určenou pouze pro denní parking. Zašly jsme kousek od parkoviště a tam si snědly svačinu u krásného divokého vodopádu.

Pozdní sluneční paprsky prosvítaly skrz obří sekvoje a začalo se ochlazovat. Pravý čas jet zpátky dolů do pouště. Sjely jsme ten krpál a o 1400 metrů níž bylo stále ještě vedro. Jely jsme údolím na sever a pak zamířily zpátky do kopců, do našeho kempu.

Slunce už pomalu zapadalo za hory a poslední paprsky dopadaly na okolní krajinu.

V kempu jsme si udělaly oheň, zíraly na překrásné okolní hory i hvězdnou oblohu a probíraly plány na zítřek. Čekal nás totiž konečně ten backpacking!

Co s tím jídlem?

Ráno jsme sbalily všechny krámy a vyjely. Bylo třeba ještě vyřešit jeden problém, který se mi nepodařilo rozlousknout už několik týdnů před odjezdem. Měly jsme jídlo na 11 dnů a do medvědího barelu, který jsme si braly s sebou do divočiny, jsme si každá sbalily jídlo na 2-3 dny. Ale co s tím zbytkem?

V autě se to nechat nesmí, medvěd se tam dokáže dostat i když auto zamknete. Pěkně by to auto zničil. Normálně bývají na trailheadech (začátek procházky) takové speciální kovové krabice (bear boxy) kam si přebytečné jídlo dáte a medvěd se do toho boxu neumí dostat.

Jenže na našem trailheadu boxy nejsou. A několik týdnů byly vyprodané i ty přenosné medvědí barely, které si nesem s sebou. Tak co s tím?

Zatímco jsme jely autem, jakmile se objevil signál, Martina začala obvolávat všechny obchody s horo vybavením po cestě. Tahle oblast je mekkou hikerů i horolezců, takže pár specializovaných obchodů tu je. Ve dvou nám slíbili, že pár barelů ještě mají. V prvním už neměli žádné větší a ve druhém jsem vykoupila jejich poslední zásoby. Každá jsme táhla jeden barel s sebou a do dalších tří jsme dokázaly nacpat naše společné zbývající jídlo i flašku vína. Tak to jsem si vážně oddechla.

Parker Lake – hurá do divočiny!

Dorazily jsme na místo, kde už byla hromada dalších aut. Tenhle hike je totiž díky snadné dostupnosti a nenáročnosti oblíbený mezi day hikery (ti co se sem jdou projít přes den, ale nepřespávají). Naštěstí backpacking limit je 8 nových lidí denně, tak snad tam nebudou žádný davy.

Najedly jsme se a schovaly barely s přebytečným jídlem kousek od auta. Byl čas vyrazit, protože se nám nad hlavami honily černočerné mraky a trochu hřmělo.

Začaly jsme do kopce, ale ne nějak moc a ani jsme zatím nebyly extrémně vysoko (kolem 2500 m n.m.). Ideální zahřívací hike na začátek, obzvlášť když teď táhnem ty naše 23 kilové “batůžky”.

Už po cestě jsme začínaly tušit, že budeme mít pěkný výhled na hory.

Po necelých 3 km se před námi otevřel pohled na jezero Parker Lake a vzdálený vodopád mezi horami na druhé straně.

Začaly jsme se rozhlížet kolem, kde si postavíme tábor. Asi nejlepší výhledy budou na druhé straně jezera, takže bylo třeba přebrodit potok.

Mě se nechtělo hned namáčet boty. Našla jsem nějaký klády, po kterých by to mělo jít přeskákat. Ve skutečnosti jsem se spíš velice opatrně přeplazila. Nedávno jsem si totiž po uklouznutí na kládě pěkně rozbila držku. Tentokrát jsem to dala bez nehody a vše zůstalo suché. To by vážně nebyl dobrý začátek, vykoupat si krámy na kemping a focení.

Šly jsme po břehu jezera a snažily se najít vhodné místo pro stany. To musí být alespoň trochu rovné, jenže kolem byly spíš srázy končící rovnou v jezeře. Proti nám šel pár, evidentně taky backpackeři. Ti se vraceli, protože vzadu prý bylo jediné rozumné místo už obsazené. A tak se vrací hledat dál tam, odkud jsme my už přišly a kde bylo taky už plno. Co teď?

Dál asi nemá smysl jít a ti dva co jdou před námi si rozumné místo určitě zaberou. Začaly jsme se rozhlížet tam kde jsme právě stály. Všude kolem sráz, ale o kousek výš to vypadalo, že by mohlo něco být. Našly jsme si dva miniaturní prostory, trochu z kopce, ale nakonec jsme to tam postavily. Doufám, že se v noci nezkutálíme do jezera 🙂

Nezdržela jsem se ani chvilku a letěla hledat místo na focení. Slunce se rychle blížilo k horizontu. Zaujala mě holka stojící uprostřed jezera ve speciálních rybářských kalhotech, soustředící se na lov. Jen při pohledu na ní mi byla zima, voda v jezeře byla ledová.

Kroužila jsem dál kolem jezera a našla pár míst s pěknou kompozicí. Až doma jsem zjistila, že fotky nevyšly tak jak jsem chtěla.

Zato po návratu do kempu mě jedna fotka příjemně překvapila. Tohle je náš výhled z ložnice!

Naše tábořiště nakonec byla výhra – díky okolním srázům už se k nám nikdo nevešel a měly jsme celou tuhle krásu jen pro sebe.

Tohle nedávám, ale musím!

Doposud jsem fotila při golden hour jen večer před západem slunce, ale nikdy se mi nechtělo vstávat ráno před východem slunce. Ale pokud to myslím s focením vážně, musím se přestat vymlouvat. Odteď vstávám v 5:30. Sice mě to málem zabilo, ale to světlo za to vážně stojí!

Tak si to tam tak šteluju celou věčnost, už to konečně vychytám, světlo perfektní a najednou mi tam projedou kachny po jezeře ? Ono by to mohlo být i na pěknou fotku, ale měla jsem zrovna nastavenou dlouhou expozici, takže z toho vzešly jen šmouhy přes celou fotku. Kachny ne a ne se pohnout do trochu fotogeničtější pozice a pak tam navíc připlaval nějaký bobr nebo co. A světlo bylo mezitím pryč…

Po focení jsem si uvařila snídani a užívala si tu samotu. Jen jsem s údivem koukala na ty hory kolem a pozorovala, co sem ještě připluje. Jen těch ryb bylo v křišťálově čistém jezeře tolik!

Umyla jsem si hrníček po kafi a dala si ho pěkně na sluníčko uschnout. Ani ne po pěti minutách se pro něj vrátím a měl prokousaný celý dno! Co to bylo za mrchu???

V následujících dnech jsem pochopila. Asi chipmankové, takové ty malé pruhované veverky. Ty se vždy přiblížily přímo k našim nohám a vlezly nám skoro na záda. Udělaly by cokoliv i když ani nemáte rozbalené jídlo. Drzé potvory!

Přes den jsme s Martinou vyrazily na hike směrem za jezero, kde ale nebyla žádná cesta. Chvíli jsme hledaly jak se prodrat tou džunglí aspenů u ústí potoka do jezera. Pak se před námi konečně otevřel pohled na vysoké hory.

Šly jsme dál nahoru podél potůčku a když už to dál nešlo, sedly jsme si tam na oběd. Teda jestli se tomu zrní, co jsem jedla, dá říkat oběd. Ponořila jsem si nohy do toho potoka a nevydržela to ani pár vteřin jak ta voda byla ledová!

Vrátily jsme zpátky do našeho “kempu” a měly před sebou celé odpoledne. Mě to nedalo a šla jsem na další hike nahoru na hřeben. Odsud jsem mohla obdivovat hory na druhé straně a jezero Mono Lake.

Cestou zpátky jsem to vzala kolem celého jezera z druhé strany. Musela jsem jednou brodit potok a zas se dostat přes tu džungli aspenů. Začalo se už stmívat, trochu jsem v tý džungli zabloudila a nemohla najít cestu skrz. Najednou slyším hluk – pěkně mě vyděsila srnka!

Do tábora jsem se dostala ještě za světla, uvařila jsem si večeři a už v 9 večer jsem úplně odpadla. Tomu se tady říká hiker’s midnight – čundrákova půlnoc 🙂

Přesun k Mammoth Lakes

Ráno jsme vstávaly brzo, protože nás čekal přesun do další oblasti a nechtěly jsme nastupovat na náročný hike přesně v poledne. Slunce totiž přes den pražilo o sto šest a bylo fakt vedro. Tak přesně to se nám nakonec povedlo, ale nepředbíhejme…

Sbalily jsme tábor, došly dolu zpět k autu a vyrazily směrem ke známé turistické oblasti Mammoth Lakes.

Nedalo nám to a musely jsme to vzít oklikou. Minuly jsme lyžařské středisko Mammoth Mountain, kde jsme s rodinou lyžovali loni ještě uprostřed července!

O kousek dál jsme se zastavily na místě, kde je úžasný výhled na známé skalní věže Minarets. Bohužel, jako na každé pěkné vyhlídce kam se dá dostat autem, rozhodně si tady neužijete výhled o samotě. Trochu nezvyk po těch pár dnech v divočině, téměř bez lidí.

Sjely jsme dolu do horského městečka Mammoth Lakes, kde si Martina nakoupila další zásoby jídla a pár dárečků pro rodinu. Tipuju kam asi pojedou na příští dovolenou 🙂

Valentine Lake

Na trailhead jsme dorazily těsně po poledni, přesně jak jsme nechtěly, když už bylo to největší vedro a bouřkové mraky na dohled.

Přepakovaly jsme naše obří bágly a doplnily si zásoby jídla. Zbylé jídlo jsme zase daly do medvědích barelů a schovaly je v lese kousek od auta.

Vyrazily jsme do hor a měly celkem štěstí, že po cestě bylo dost stromů, které trochu odstínily ty nemilosrdně horké sluneční paprsky. Bylo to do kopce a mířily jsme i do větší nadmořské výšky, takže to bylo znát.

Asi po 4 kilometrech jsme zastavily u prvních jezírek Sherwin Lakes, abysme si daly trochu pauzu. Ale tady ještě rozhodně nebyl cíl naší dnešní cesty.

Musely jsme zanedlouho pokračovat dál, protože to byl ještě kus a tradičně hrozila odpolední bouřka. Procházely jsme krásnou oblastí. Cestu lemovaly obří sekvoje (to by se líbilo Martinovi), spousta boulderů na lezení (tam by se vyblbly holky) a v dálce byly vidět špičaté vysoké hory se zbytky sněhu (to zase miluju já).

Na naše rodinné kempování ideální – placatých míst dostatek a v podstatě nekonečné hřiště pro děti všude kolem.

Když už jsme byly celkem unavené, začaly teprve závěrečné serpentiny a ten největší krpál.

Občas se cestička trochu ztrácela v přerostlém křoví. Martina preventivně plašila divokou zvěř slovy:

Hej medvěde, bacha na mě, procházím 🙂

Ale žádného jsme nezahlédly.

Les se na chvilku rozestoupil – ocitly jsme se u krásného jezírka.

Ale to stále ještě nebylo “to naše”, kde jsme měly kempovat. Stoupání pokračovalo dál…

V podvečer jsme konečně dorazily k cíli naší cesty – k jezeru Valentine Lake. Měly jsme takovou tu dětskou radost, že jsme tam – po 10 kilometrech, 600 výškových metrech, s 23+ kilovými bágly, ve výšce téměř 3000 m n.m. Zatím nejvýš a nejdál, co jsme na tomto výletě ušly na těžko.

Našly jsme si pěkné místo na stany, trochu v zákrytu před větrem. Luxusní plácek pro náš tábor – nikdo tam nebyl, jen my a ta nádherná příroda kolem!

Uvařily jsme večeři a já si našla to “svoje místo” na skále nad jezerem, kde jsem měla perfektní výhled na skalnaté příkré hory. Martina to šla brzy zalomit. Já jsem byla taky zralá do postele, ale ještě chvíli jsem se kochala a přemýšlela, kde budu fotit zítra.

Sněží!

Tak se vám přiznám, že tohle ráno jsem před východem slunce nevstala, protože jsem byla líná! A tahle lenost trvala ještě dalších pár hodin. Jenže se podívejte – ta skála nad tyrkysovým jezerem s výhledem na hory. To přímo vybízí udělat si kafe, sednout si tam a čumět na tu krásu celý hodiny ?

Tak se taky stalo, seděly jsme, měly pohodu a nový hrnek jsem si tentokrát pečlivě střežila a nenechala ho sežrat žádnou divokou potvorou!

Pak jsem se přece jen zvedla a šla na druhý břeh jezera lézt po příkrých šutrech a hledat dobré místo na pozdější večerní nebo ranní focení. Vypadalo to tam pěkně, ale světlo nebylo úplně nejlepší. S tím jsem počítala (uprostřed dne) – měla jsem v úmyslu si vše obhlédnout teď a vrátit se později až bude ideální světlo na focení. Ale to neznamená, že nefotím – vidíte tu rybu v jezeře? (kousek nad těma obříma šutrama pod vodou). Těch ryb tam bylo dost!

Mraky se mi honily nad hlavou, ale to byl standard v těchto horách. Vždycky hrozila bouřka, černočerné děsivé mraky a hromy blesky, ale tím to vetšinou skončilo.

Spadlo na mě pár kapek a tak jsem se pro jistotu pomalu sunula dolů z toho šutrovitého srázu do našeho tábora na druhém břehu jezera. A pak to najednou přišlo a začalo lítat dokonce bílé z nebe. Já měla takovou radost! Jak malý dítě – sněží, huráááá!

Prý to byly spíš kroupy, ale to je fuk. Ani v Texasu ani v San Diegu normálně nesněží, takže jsem si fakt přála ať napadne a můžem se vyválet ve sněhu ?

Ještě jedna věc se mi na tý bouřce líbila – že mám postavený stan! Prostě jsem jen zalezla, lehla si do teplého spacáku a poslouchala bubnování kapek, vloček a krup o stan. Vítr zesílil, občas někde uhodilo a tak to pokračovalo pár hodin. Dala jsem si povinně spánek navíc, což fakt přišlo vhod.

Předpověd hlásila stejný stav 8 hodin v kuse. Trochu jsem měla obavu, jestli to ten můj ultralehký stan vydrží. Ale hlavně jak si uvařím večeři?

Když po těch pár hodinách na chvíli přestalo, rychle jsme pospíchaly uvařit vodu. Měla jsem totiž hlad, ale ne až tak velký, abych musela zas jíst to zrní. Těšila jsem se na svůj beef stroganoff z pytlíku – to mi nikdo nesmí vzít!!! Přesně tak, jsem zmlsaná 🙂

Byla jsem ráda, že jsme stihly uvařit a najíst se, protože předpověď slibovala ještě pár hodin deště. Chvíli jsme čekaly a když se déšť nespustil, vyrazily jsme na průzkumný hike na vzdálený konec jezera.

Nevedla tam žádná udržovaná cesta. Spíš jsme šly po stopách některých našich předchůdců a ty se občas ztratily nebo rozdvojily. Objevovaly jsme “tu svou” cestu – byla to moc pěkná procházka po skalních útesech nad tyrkysovým jezerem s nádhernými výhledy.

Přeskakovaly jsme potůčky a obdivovaly divoké kytky.

Déšť už nás nechytnul až do večera, ani po cestě zpět do tábora. Obloha se navíc krásně vyčistila. Konečně to vypadalo, že budu moci fotit noční oblohu.

Vyfotila jsem perseidy (omylem)

Trochu jsem odpadávala únavou. Ale jakmile se setmělo, začala být vidět Mléčná dráha a to mi dodalo energii zůstat vzhůru a fotit. Mléčná dráha navíc vycházela tak pěkně kompozičně přímo nad horou, co víc si přát?

Tak si tak pěkně fotím a najednou blik, čelovka se definitivně vybila. Většinou ji k focení úplně nutně nepotřebuju. Tlačítka na foťáku už ovládám poslepu, ale je potřeba mít možnost si občas posvítit, ať někam nezahučím.

Shodou okolností se mi hned poté vybila baterka i ve foťáku, a to bylo potřeba vyměnit hned. Až na takový menší detail – fotila jsem nahoře na skále nad jezerem a můj bágl byl někde v té tmě, dole pod skálou. Opatrně jsem se plazila dolu poslepu a snažila se ze všech sil neskutálet se do jezera a neskopnout si foťák dolu. I ten bágl jsem po tmě nakonec našla.

Pochopitelně náhradní baterky do čelovky nemám, kdo by se s tím tahal, to je váha navíc! Počítala jsem s tím, že mám tři náhradní zdroje světla. Sice všechny špatný, ale tři – telefon, hodinky a satelitní messenger. S tím se dá v pohodě nouzově fungovat a po zbytek večera jsem neměla žádný problém. Jen nesmí přijít nějaká nečekaná situace, přesně jak se stala hned následující večer, o tom vám povím za chvíli…

Užívala jsem si focení – bylo až neuvěřitelné jak mi to krásně vycházelo i bez předchozí pečlivé přípravy. Až na jednu věc – proč mám úplně na každé fotce několik čar přes tu Mléčnou dráhu? Fotím znova a znova a čáry zase všude. To se ty satelity dneska zbláznily nebo co? Že by padalo tolik hvězd najednou se mi zdálo nepravděpodobné.

Den poté mi Martin psal:

Neviděla jsi ty perseidy – meteorický roj?

No jasně, že viděla a nechtěně vyfotila a ještě nadávala, co mi to tady ničí moji fotku ?

Jsem expert! Já to věděla, než jsme odjely, že to někdy teď má být. Ale pak už jsem stíhala plánovat jen denní focení a vše kolem. Noční focení jsem ponechala bez příprav, prostě jak to vyjde tak to vyjde a budu improvizovat. Na perseidy jsem pak úplně zapomněla. A tak se stalo, že jsem poprvé vyfotila spršku meteorů, čistě náhodou 🙂

Musíme hned sestoupit

Pípání budíku v půl šestý ráno mě asi fakt jednou zabije, obzvlášť po dlouhém nočním focení. Samozřejmě ani nevím, jestli to vůbec má smysl, strašně se mi chce spát a vyloženě se přemlouvám aspoň k vystrčení čumáku ze stanu. Musím vylézt s dostatečným časovým předstihem, abych se stihla dostat na druhý břeh jezera a vylézt po šutrech na místo, které jsem si včera pečlive vytipovala.

Předpověď počasí slibovala teploty kolem bodu mrazu, tak jsem na sebe navlíkla uplně všechno, co jsem měla. Ale nakonec to tak hrozný nebylo. Nebo mě možná zahřál adrenalin a to lezení po strmých šutrech.

Focení jsem si užila po celou zlatou hodinku. Když už jsem tušila, že to nebude na focení, ale přesto na úžasné pohledy, rozhodla jsem se vrátit zpět k našemu base campu a sledovat odtamtud. A dát si k tomu snídani, kafe a pohodu.

V táboře jsem ale zjistila, že Martině není dobře, možná z výšky nebo z jídla, možná z vody (i když poctivě filtrujeme). Nevěděly jsme s jistotou z čeho to je. Pokud je to nadmořskou výškou, pomůže jedině sestoupit níž.

Rozhodly jsme se tedy hned sestoupit. Zakotvily jsme po pár mílích u jezer Sherwin Lakes na půli cesty, o pár set výškových metrů níž. Martina se cítila o něco líp. Postavily jsme kemp u jezera. Martina mohla jít odpočívat, zatímco já jsem se tradičně vydala na průzkum, najít ty nej místa na večerní a ranní focení.

Nic moc jsem kolem jezer nenašla. Bylo to pěkné na pohled, ale ne na nějakou extra fotku. Navíc tam byli lidi. To byl docela nezvyk po těch pár dnech, kdy jsme měly divočinu jen pro sebe.

Obešla jsem několik těch jezer a nakonec zjistila, že nejlepší místo na focení asi bude přímo to, kde jsme si postavily tábor.

S pozdní hodinou i všichni ti day hikeři zmizeli a zase jsme si mohly užívat divočinu o samotě. Foukal fakt silný vítr. Fotila jsem západ slunce a počkala si až do noci. Vítr nedal šanci ani sebemenším mrakům a tak jsem měla zase Mléčnou dráhu s perseidy přímo nad horama, podobně jako včera.

Jen ten vichr a pěkná zima! Tentokrát ale žádné divoké lezení ze skály po tmě. Fotila jsem pěkně pohodlně z pláže, na placaté zemi a měla to jen pár kroků do stanu, prostě paráda!

Bacha, tohle je upozornění podle zákona: pokud v tomhle článku je odkaz na vybavení co používám (viz níže), může to být affiliate odkaz. To znamená, že když na něj kliknete, tak se nic nestane, jen se dozvíte co používám. A kdybyste poté náhodou cokoliv koupili, tak já pak nechutně zbohatnu díky miniaturní provizi:) Ne, milionář ze mě opravdu nebude, ale podle zákona vás musím na tu teoretickou možnost upozornit.

Pěkně divoká noc!

Kolem půlnoci už jsem ležela ve stanu a měla dávno spát. Ale pořád mě budil ten vichr. Měla jsem trochu obavu, že mi to potrhá můj ultralehký (a ultradrahý) stan. Je z tenoučkého matroše, že mám pocit že ho roztrhám jen když do něj lezu. Sundala jsem vnější plachtu – obloha stále jasná, takže žádný strach. Zůstal vnitřek stanu, což je jen síťka, přes kterou ten šílený vítr mohl v pohodě fučet skrz, aniž by to celý stan pokládalo na zem.

A pak začalo teprve to pravé 4D kino, kdybyste to viděli (a cítili)! Bylo to v podstatě jak pod širákem, nádherný panoramatický výhled, obličej ošlehaný větrem a v jednu v noci ty perseidy lítaly jak šílený!!!

Už jsem vždycky usínala a najednou jasná ostrá čára přes celou oblohu, že jsem i z toho polospánku vyhrkla:

týý volééee!

Až jsem se bála, jestli tím kámošku nevzbudím.

Nakonec jsem asi na hodinku až dvě usnula a vzbudila mě Martina v půl čtvrtý ráno:

Možná se budem muset přesunout, co myslíš?

Mžourám ospale okolo, vichřice silnější, ale kolem nás jsou přece jen ty mladší stromy, z toho snad žádná větev nespadne, nebo jo?

Chvíli jsme to diskutovaly. Mě se fakt nikam nechtělo a byla jsem presvědčená, že to prostě přečkáme tam kde jsme. A hlavně, já pořád nemám žádný světlo, svítit si s mobilem v ruce, tak ten stan fakt nepostavím.

Vítr byl ale fakt děsivej, takže jsem souhlasila, že se zajdem podívat kolem, a případně bych nechala stan tam kde je a někde našla místo na přespání jen tak ve spacáku, kde na nás nic nemůže spadnout.

Tak jsme šly hledat a jak jsme si posvítily, zjistily jsme, že jsou úplně všude kolem popadané stromy. Hlavně ty obří staré sekvoje a jedna z nich nahnutá poblíž nás.

Jenže my ani nebyly schopné najít místo, kde by na nás nemohlo nic spadnout. Ty stromy byly tak vysoké, že jsme byly všude v jejich dosahu a nebylo kam jinam jít. Vítr s nimi děsivě cloumal.

Usoudily jsme, že na pláži u jezera je největší otevřené prostranství a tak se přesunem tam. Martina mi půjčila náhradní ruční světlo. Naházely jsme na rychlo věci do batohu, vše ostatní nějak přetahaly na pláž a tam jsme začaly znovu stavět náš tábor.

Celkem peklo, jednou rukou jsem držela světlo a druhou stavěla stan plápolající ve větru. Fakt jsem tomu moc nevěřila, že to nějak postavím. Ale na pláži asi muselo foukat o trochu míň, jinak bych to asi nedala.

Musela jsem hned zalehnout. Za necelé dvě hodiny jsem totiž vstávala na ranní focení a pak mě čekal asi nejnáročnější den…

Nejtěžší den

Vstávání po dramatické noci mě celkem dostalo. Vypadalo to tak mírumilovně, jakoby se ani nic nestalo. Hladina jezera úplně klidná, stromy se ani nepohly, prostě totální bezvětří.

Spaní na pláži mělo nakonec i jednu výhodu. Focení při východu slunce jsem měla doslova dva kroky od stanu a mezitím jsem odbíhala balit krámy a budit Martinu. Dneska jsme měly totiž v plánu sejít zase dolů a přesunout se dál.

Po cestě jsme potkaly pár přežraných chipmanků. Evidentně nejsem jediná komu něco tyhle potvory sežraly. Občas se mezi stromy ukázal pěkný pohled dolů do údolí.

Došly jsme do auta a dojely do městečka Bishop. Tady se naše cesty rozdělily. Dohodly jsme se, že Martina zůstane v “civilizovaném kempu” dole pod horama a udělá si denní hike podle toho jak jí bude. A já se vydám nahoru do hor na pár dní, na poslední backpacking trip.

Jela jsem nahoru po silnici na začátek mojí cesty. Díky rekonstrukci silnice jsem ale zůstala viset 5 km před začátkem mého hiku, o pár set metrů níž. Dost nepříjemné překvapení – bylo totiž už odpoledne a hnala se na mě zase klasická bouřka.

Moc jsem neváhala a rozběhla se nahoru, měla jsem před sebou totiž dlouhou cestu hodně do kopce. Celkem jsem přepálila začátek, poměrně brzo mě začaly pálit lýtka. Ale nic jiného mi nezbývalo, pokud jsem chtěla dojít ještě dnes, za světla.

Cestu mi komplikovalo velké množství koňských hoven, kterým bylo těžké se vyhnout. Bylo jich tolik a byly úplně všude! Poctivě jsem nabrala výšku a pak zas dolů, z kopce do kopce. Po necelých dvou hodinách jsem se konečně dostala k jezeru South Lake, kde jsem měla původně začínat tento hike. Tady jsem se chtěla trochu najíst, protože jsem to doposud ještě nestihla. Jenže začalo hřmět a poprchávat, takže jsem si jen nasypala do pusy plnou hrst zrní a musela jsem letět dál.

Hned od startu zase pěkně do kopce. Proti mě šel průvod mul. Lidi si takhle nechají vozit věci, když se jim s tím nechce tahat. Stoupla jsem si na pravý kraj, abysme se mohli vzájemně vyhnout. Jedna mula se o mě otřela tak, že jsem málem sletěla dolů z vysokého srázu. Poučení pro přístě, nevyhýbat se zprava jako se to běžně dělá s lidmi, ale na tu stranu, kde není sráz.

Nastoupala jsem pár set metrů nad jezero a trail mě zase hezky dovedl dolů, skoro až na jeho úroveň. A pak znovu, ještě větší krpál nahoru.

Trochu mě to demotivovalo a zároveň jsem se nemohla dočkat až dojdu do cíle. Dneska to bylo dost náročné díky tomu, že jsem moc nespala a pořádně ani nejedla. Nadmořská výška přes 3200 m n.m. mi ubírala síly ještě víc. Čím dál častěji jsem musela stavět, abych se mohla pořádně nadechnout. I ten bágl se zdál nějak těžší než obvykle.

Po cestě jsem narazila na vodopád a pěkné lesní jezírko. To velké jezero dole, odkud jsem přišla, vypadalo docela miniaturně. Už jsem se modlila, ať je přede mnou posledních pár zatáček klikatice nahoru. Byla jsem vyčerpaná, všechno mě bolelo a hlady už jsem neviděla na cestu. Ale nebyl čas teďka někde zastavovat na větší jídlo. Nasypala jsem si zas plnou pusu zrní a šlapala dál.

Těsně před západem slunce jsem konečně došla k cíli – jezerům Treasure Lakes. Sotva jsem stála na nohou. Foťák mi přišel tak těžký, že jsem ho měla problém udržet v ruce. Ale stejně mi to nedalo – ty výhledy! Krásně čisté alpské jezera a nad nimi vysoké hory. A nikde ani noha, měla jsem tu divočinu zase celou jen pro sebe! Shodila jsem ten obří těžký bágl na zem, lítala kolem a fotila, než mi to slunce zapadne.

Vydala jsem se kolem jezer a našla si plácek pro můj stan. Musím mít perfektní výhled a musí to být alespoň trochu rovné. Z posledních sil jsem postavila stan, připravila si vše na spaní a pospíchala dál, hledat místo, kde bude kuchyň. Ta musí být dál od stanu, aby mi v noci zvířata nečenichaly kolem. A samozřejmě i kuchyň musí být s výhledem! Vidíte tam ten perfektní plácek na vaření v závětří a místo na sezení na šutru?

Teplá večeře, jak jinak než můj oblíbený beef stroganoff, chutnala božsky! Ještě chvíli jsem se kochala výhledy a fotila. Napsala jsem domu přes satelitní messenger (normální signál tu nikde není), ať o mě Martin nemá strach. Pak už si jen matně pamatuju, že jsem schovala medvědí barel někam do křoví, dostala se do stanu a usnula asi za vteřinu.

O adrenalin není nouze

5:30 ráno, blbej budík zase pípá, já ještě nechci z vyhřátýho pelechu! Nadávám si sama pro sebe. Ještě že tu kolem široko daleko nikdo není.

Nic mě ráno nedostane z postele. Jen před pár lety moje děti, když byly ještě malý hladový křičící miminka. Naštěstí už se naučily se ráno samy najíst. Takže opravdu jediná věc, která mě teďka dostane z postele (možná) je perfektní světlo a krajina na pěknou fotku.

Kemp jsem si včera postavila na strategickém místě. Stačilo pootevřít zip stanu 10 centimetrů a viděla jsem tu krásu, kvůli které jsem prostě musela vylézt.

Golden hour pomalu odezněla. Uvařila jsem si kafe a k snídani jsem si dala míchaný vajíčka z pytlíku. Vydržela jsem na ty kopce kolem koukat ještě pár hodin. Dnes nebylo kam spěchat, nemusela jsem “někam dojít”, jen si užívat a fotit.

To ale neznamená, že budu celý den jen sedět na zadku. Vydala jsem se dál nahoru – tam jsou totiž další jezera, ještě vyšší hory a dokonce sníh! Užívala jsem si, že sebou netáhnu stan, věci na spaní a těžký medvědí barel. Né že bych ten batoh měla úplně lehkej. Vždy sebou táhnu oblečení i věci na nouzové přespání, kdyby se nahoře něco stalo. Fotografický krámy se mnou jdou taky všude, a ty jsou ukrutně těžký.

Věděla jsem, že cestu nahoru budu tak trochu hledat, protože ta oficiální udržovaná už skončila. Šla jsem po stopách a pak se klasicky cestičky ztrácí, končí v divokém potoce nebo se rozdělujou na spoustu dalších. Ale kterou vybrat?

Chytla jsem se té nesprávné cestičky. Nejdřív strmý sraz, který jsem nějak přešla, ale už mi to začalo být trochu divné. Pokud potřebujete použít ruce na přidržování, zbystřete. Napadlo mě, že už je to moc strmý. Jenže zpátky se mi moc nechtělo, protože to vypadalo hůř. Měla jsem nad hlavou sice skálu, ale krátkou a lehkou. Ta nevypadala tak blbě jako strmá suť za mnou. Nějak to vylezu…

Všechno jsem uklidila do batohu, hůlky, foťák, přitáhnout popruhy a jde se lézt. Stále to vypadalo líp než to za mnou. Do chvíle než mi zůstaly chyty v ruce a mohla jsem je házet dolů. Trochu se to sypalo, ale už jsem to musela dolézt.

Soustředím se na každý krok a rozmýšlím si tak pětkrát, jestli ho udělat nebo ne. Zahodit šutr, nádech, výdech, zkusit jiný chyt, jestli vydrží. Srdce mi buší tak divoce jakoby mělo v plánu mi vyskočit až z krku. Naštěstí to nahoru nemám daleko…

Není nad to si lézt ve výšce 3500 m n.m. skálu s krosnou na zádech. Reálně to možná nebylo tak strašný, zpetně odhaduju lezení UIAA 1. Jen to člověk tak vnímá, když je kam padat a v té nadmořské výšce trochu chybí kyslík. Bylo to krátké ale intenzivní.

Nahoře jsem měla takovou radost a celé tělo mi zalil takový pocit euforie, že jsem prvních deset minut jen seděla a nemohla ani nic vyfotit i když rozhodně bylo co!

To nejmenší jezírko vpravo je můj “barák”. Tady jsem strávila dvě noci a měla to celé jen pro sebe. Když kolem někdo prošel jednou za den, našel si svoje místo u “svého jezera” a to “moje” mi nechal jako můj soukromý dvorek. Rozhodně se tady respektovalo soukromí. I když jsem vždy s ostatními backpackery prohodila pár přátelských slov. Dokonce jsem byla pozvána na drink (fakt to tam někdo dotáhnul) a na pár čerstvých ryb k večeři. To by bylo fajn, ale musela jsem bohužel odmítnout kvůli COVID a mojí foto práci dlouho do noci.

Když trochu opadnul adrenalin, udělala jsem pár fotek a vydala se dál nahoru. Potok se několikrát měnil ve vodopád a všude kolem to krásně kvetlo.

Cestu přes boulderové pole jsem si musela složitě hledat a každý druhý šutr se se mnou pohnul. Šlo to dost pomalu, ale lepší než si zlomit nohu.

Odměna byla sladká – u horních jezer Treasure Lakes bylo nádherně. Na pár místech byl ještě sníh.

Za celý den jsem nepotkala ani jednoho člověka. Kochala jsem se okolní divokou přírodou a nemohla uvěřit, že si to tady můžu užít úplně o samotě, aniž by mě cokoliv rozptylovalo. Tenhle klid prostě miluju!

Strávila jsem u jezera několik hodin. Dolů jsem se vydala až pozdě odpoledne, kdy bylo lepší světlo na focení. Ale tentokrát žádný adrenalin, pěkně po cestičce podél potůčku. Jen jednou jsem brodila pod menším vodopádem, kvůli fotce.

Do “mého tábora” jsem dorazila akorát před setměním. Uvařila jsem si večeři. Jo, stále to samé, beef stroganoff – když to chutná tak dobře po náročném dni!

Byla jsem zase pěkně unavená, ale spát jsem ještě nešla. Fotila jsem svůj osvětlený stan a hory, Mléčnou dráhu, hvězdy…

Trochu mi začalo docházet, že je to má poslední noc v divočině, kde jsem opravdu úplně sama. Můžu si přemýšlet nad čím chci, aniž by mi ty myšlenky cokoliv narušilo. Žádný mobil, žádné notifikace, pracovní emaily nebo zprávy ze světa. Jen si užívat ten moment. Koukat na výhledy, které nikdo “jiný nemá”. Fotit přímo “z ložnice”.

Samozřejmě jsem se těšila na děti a na Martina, které jsem neviděla skoro dva týdny. A taky jsem v tu chvíli už přemýšlela jak by se dal takový backpacking trip udělat s nimi. Jen my, divočina a žádní lidi kolem…

Návrat mezi lidi

Ráno se mi ani nechtělo balit můj tábor. Sedla jsem si na šutr a koukala celý hodiny na hory kolem sebe.

Oddalovala jsem ten okamžik, kdy se musím vydat dolů do civilizace, mezi lidi. V horách bylo krásně, užila jsem si to do posledního momentu.

K autu to byla docela štreka. Tradičně mě honila bouřka a občas jsem zmokla, ale zatím žádná průtrž mračen. Došla jsem k autu celkem vyřízená až pozdě odpoledne.

Dojela jsem do “normálního” kempu pod horama, kde jsme se zase potkaly s mojí kamarádkou Martinou a strávily spolu poslední večer. Po dlouhé době jsme si zas mohly udělat oheň. Nahoře v horách se oheň dělat nesměl, ale tady v kempu to bylo povolené. Vyprávěly jsme si, co jsme zažily za dobrodružství, když jsme byly každá sama v horách.

A tak si tak pěkně sedíme u ohýnku, popíjíme víno a začal chcavec a pěkná bouřka. Ale lepší zmoknout až teď v kempu, kde máme zázemí, než předtím vysoko v horách.

Druhý den ráno jsem zajela k jezeru Sabrina poblíž kempu. Golden hour už byla dávno pryč, ale rybáři teprve přicházeli.

Sbalily jsme kemp a vyrazily na několika hodinovou cestu zpátky na letiště v Los Angeles.

Manzanar – Americký koncentrák

Po cestě jsme udělaly zastávku na takovém speciálním místě – Manzanar. Koncentrační tábor pro 120 tisíc Japonců, kteří zde byli uvězněni během druhé světové války.

Ale nepředstavujte si to jako koncentráky v Německu. Lidi tady byli sice uvězněni, ale mohli mít tak trochu i život. Měli svou knihovnu, kostel, školu, dokonce i baseballovou ligu.

Nutno ale dodat, že sem odvezli i Japonce, kteří se v USA narodili a byli občany naší země. Prostě jim vzali jejich normální život a zavřeli je sem proti jejich vůli.

Měli tady celkem drsné podmínky pro život. Manzanar je totiž dole pod horami, uprostřed pouště, kde jsou v létě 40 C vedra a v zimě zase naopak pěkná kosa. Samozřejmě v té době bez klimatizace a topení.

Když po válce tábor rušili, řekli těm lidem, ať se vrátí domu. Ale mnozí už neměli kam se vrátit, protože jim bylo vše vzato. Chtěli zůstat, když už tam žili pár let a vše si znovu vybudovali. Jenže to jim nebylo dovoleno a vyhodili je, takže vlastně podruhé přišli o svůj domov.

I když v Manzanaru už toho moc původního nezůstalo, stále to místo má svou atmosféru.

Jak shrnout celý zážitek? Nepopsatelný, NEZAPOMENUTELNÝ, prostě perfektní! Jsem nadšená, tohle mě hodně naplňuje. Už plánuju další tripy a přemýšlím jak to zařídit, abysme mohli jet celá rodina i s dětma.