Miluju dobrodružství! Nejlépe někde v horách.
7 let jsem žila s manželem a dvěmi dětmi v texaském Houstonu, kde není široko daleko ani malinkatý kopec. Tam jsem si uvědomila, jak moc mi hory schází a že tohle místo asi nikdy nebudu moci nazývat svým domovem.
Přestěhovali jsme se do Kalifornie a tady jsou kopce všude! Nádherná rozmanitá příroda a příjemné počasí nás neustále láká na další cesty za dobrodružstvím.
I běžný všední den si můžu vyběhnout na kopec tady “za barákem” a kochat se, když mě teda nekousne třeba chřestýš do zadku. Ti jsou tady všude a bojí se mě údajně víc než já jich (podle mě je to spíš naopak).
K dobrodružství v přírodě jsme vedli děti už od narození, ještě když jsme žili v Texasu a podnikali výlety i do sousedních států New Mexico a Colorado.
Po narození první dcery jsem se nemohla dočkat až s ní vyrazíme někam do divočiny. Na první výlet jsme vyrazili do klasické texaské bažiny s aligátory, která obklopovala náš dům široko daleko stovky mil.
Když bylo dceři 6 měsíců vydali jsme se s ní poprvé kempovat. Zjistila jsem, že se to dá zvládnout. Jen teplota byla lehce nad bodem mrazu, takže jsme z miminka udělali takovou mumii. Tu jsme museli ale parkrát za noc celou rozbalit a přebalit. Dovedete si představit, kdyby vám někdo uprotřed noci dal na zadek napůl zmrzlý vlhčený ubrousek? 🙂
Už jako dítě jsem milovala výlety do přírody a nejzajímavější byly ty, kde se dalo někam lézt. Hltala jsem knížky o dobrodružství horolezců a každý výlet někam na kopce byl pro mě svátek, i když to byla “jen” turistika. Tenhle sen o lezení se mi začal naplňovat asi v 15ti. Někde jsme s klukama ze školy zchrastili kratší kousek lana a vyrazili jsme na pískovcové skály v Tisé. Neměli jsme sedáky ani nic jiného, navazovali jsme se přímo na lano. Docela se divím, že jsme to tenkrát přežili. Takhle začala moje vášeň – lezení po skalách. Lezení mi dodnes nedá spát a už to učím i naše děti.
Přestěhováním do Kalifornie se nám hodně rozšířily možnosti dobrodružství venku v přírodě. Ve stejný den můžeme surfovat ve vlnách oceánu a zároveň sjíždět kopce na lyžích nebo horském kole. Vlastně téměř okamžitě jsme propadli i offroad dobrodružství na čtyřech kolech.
Ze Strahova do NASA
Můj dospělý život začal, když jsem se jako čerstvě 18ti letá stěhovala do Prahy, studovat inženýra na stavební fakultě ČVUT. Bylo to divoké období ve všech směrech. Samé parties ale i dobrodružství, za které by mě táta asi musel zabít, kdyby to věděl předem. Bungee jumping, seskoky z letadla, stopovaní po Evropě, lezení ferrat v Alpách, poprvé na pár měsíců v USA (sáhla jsem si na dno, tahle tvrdá zkušenost mi vážně změnila život).
Ale společně s tou “neomezenou svobodou” pochopitelně přišla i zodpovědnost. Stát na vlatních nohou a na všechny ty srandy bokem si vydělat a hlavně dát bacha ať to studium úspěšně dokončím.
Na Strahovských kolejích jsem bydlela skoro deset let a tam jsem taky poznala jednoho geeka, svého budoucího manžela. Společně jsme si prošli spoustou dobrodružství, za které mě zpočátku asi nenáviděl. Třeba ta první ferrata, kdy na vrcholu objímal kříž místo mě. Vždyť se přece bojí výšek, tak proč mu to dělám? Nerozešel se se mnou, ale tak nějak si zvyknul, že to se mnou asi jinak nepůjde.
Od té doby jsme tu životní cestu prošlapávali spolu. Rok jsme žili v Německu a částečně také ve Francii a Švýcarsku. Studovali jsme na technické univerzitě v Darmstadtu v rámci programu Erasmus. Manžel jezdil do CERNu v Ženevě pracovat na své diplomové práci a já jsem jezdila s ním. Presně tak, tam jsou taky ty kopce, takže bylo o zábavu postaráno. Ale nejen to. Život v zahraničí vždy nachystá nečekané překážky, takže to byla neocenitelná zkušenost do života. Přesto se nám ten život “na západě” zalíbil.
Mezitím jsme se vrátili do Čech, oba dostudovali ty své inženýry a doktoráty, a pár let pracovali oba ve svých oborech. Ale tak nějak nám ještě něco chybělo. A tak začal náš Americký sen…
Idylka? První dva roky po přestěhování byly snad nejtěžší a nejintenzivnější v našem dosavadním životě. Zahodila jsem vše co jsem v životě vybudovala a začala zase od nuly, ale stálo to za to.
Ihned poté co jsme vyřešili náročný přesun do USA nás ze země téměř vyhodili. Do toho se nám narodilo první dítě a mezitím jsme se soudili s velkou korporací sami bez právníků. Vybojovali jsme svépomocí zelenou kartu a tím i vytouženou svobodu. Konečně jsem po letech získala základní právo pracovat a tak začal můj první business.
A jak tahle cesta vedla ze Strahova až do NASA? To je dlouhý příběh plný zvratů a vlastně o tom je i podstatná část našeho blogu. Pokud to chcete mít pěkně komplet a popořadě, přečtěte si naši knížku Ze Strahova do NASA.
Proč píšu blog
Život v zahraničí sebou přináší nejen zajímavé zážitky, ale mnohdy i překonávání sebe sama. Blogem chci předat své zkušenosti a cenné informace a tím vám pomoci zdolat překážky snadněji nebo prostě jen inspirovat, že “to jde”.
Život mi několikrát přichystal nečekané i nechtěné dobrodružství a tak doufám, že vás svými příběhy i pobavím.
Na blogu najdete cestopisy, které můžou posloužit také jako průvodce cestovatele, pokud se do zahraničí chystáte vydat jako turista.
Doufám, že se mi podaří vás naladit na pozitivní vlnu a nastavení mysli všechno jde, když se do toho člověk opře a nevzdá to.
Kontakt
Máte-li připomínky k blogu, dotazy nebo chcete-li se mnou sdílet vaše zážitky, neváhejte mi napsat. Pokud vám to není proti srsti, budu ráda, když si budem tykat.
