VLA, Las Cruces, White Sands a Ruidoso

Na začátku jara 2023 bylo v horách u nás za městem ještě pořád dost sněhu. Užívala jsem si časté výlety za focením v supervulkánu Valles Caldera. Tohle zimní království miluju.

S dětma jsme se brodili hromadama sněhu na sněžnicích. Je možné jít kamkoliv po dně supervulkánu i po okolních kopcích, míle a míle daleko.

Ale naše město už bylo zase klasicky pouštní, téměř beze sněhu. Mě už začínalo být smutno, že ty zimní bouře a naše hokejová i lyžařská sezóna už končí. Ale to neznamená, že tohle končí všude!

S radostí jsem naplánovala spring break (jarní školní prázdniny) v Coloradském horském městečku Pagosa Springs, jen 3 hodiny jízdy od domova. Zaplatila jsem pár nocí v tradiční dřevěné chatce uprostřed “ničeho”, s milionovým výhledem na hory. Nedaleko je lyžařské středisko, které má každoročně hodně sněhu. Co víc si přát?

Jen pár dní před odjezdem přišla zpráva – sorry, musíme vám to zrušit, jsme zasypaní sněhem a do chatky se nedá dostat. Co mám teď tak narychlo zařídit místo toho?

Co třeba na opačnou stranu, na jih? Sníh tam sice nebude (asi), ale možná je to šance poznat část našeho státu New Mexico, kam se jen tak nedostanem. Ne že by to nešlo, ale je to prostě poušť a je tam skoro pořád vedro, takže tam tak často nejezdíme (vlastně vůbec). Teď na jaře je nejspíš poslední ideální čas. V létě už by se mi tam určitě nechtělo.

Very Large Array (VLA) – zprávy z vesmíru

První zastávku jsem naplánovala “skoro” po cestě. Vlastně to byla 2 hodinová zajížďka na celodenním tripu k cíli. Děti už dlouho před odbočkou znuděně knučely, kdy už tam budem. Navíc vůbec nevěděly kam jedem a úplně je vytáčelo, že to překvapení nedokážou uhodnout. Holky ještě chvíli neúspěšně vyzvídaly a pak konečně usnuly. Po hodině jízdy se v dálce začaly objevovat obří talíře astronomické observatoře Very Large Array (VLA). Martin se na mě podíval se slovy: “ty dvě tě zabijou až uvidí za čím sem jedem x hodin” 🙂

Naštěstí tohle nebylo to hlavní překvapení, které jsme dětem naslibovali. Když jsme se blížili k těm divným konstrukcím uprostřed pouště, holky se zrovna vzbudily, a překvapivě to v nich vyvolalo zvědavost:

Co to je? K čemu? Jak se to tady vzalo?

VLA observatoř byla postavena už v 70. letech za účelem sledování vesmíru. Vědci tady pomocí radiových vln zkoumají jak se chovají planety, hvězdy, galaxie i černé díry. K tomuto účelu tady mají 27 radio teleskopů, které si můžou posouvat po kolejích a natáčet jak zrovna potřebují. Na místě jsme se mohli dostat až pod jedno z těhle monster – važí přes 230 tun a dosahuje výšky asi 30 metrů.

Pokud vám přijde, že jste tohle už někde viděli, tak vás paměť neklame. Natáčelo se tady několik filmů (Contact, Independence Day, Armageddon, Terminator Salvation atd.) a pár umělců si ho taky dalo na obálku svého alba (Bon Jovi, Dire Straits a další).

Organ Mountains – skalnaté hory v poušti

Po celodenním cestování jsme konečně dorazili do Las Cruces, druhého největšího města ve státě New Mexico. Zakotvili jsme v hotelu a nahnali děti do bazénu (menší překvapení, ne to hlavní), což jim po dlouhém dni udělalo velkou radost.

Ráno jsme vyrazili do hor Organ Mountains přímo nad městem.

Nepřehlédnutelné skalní vrcholy dosahují výšky necelých 9 000 stop (2 738 m) a přestože je všude kolem horká poušť, tyhle hory občas může pokrýt i sníh. Bohužel se tak nestalo během naší návštěvy, ale ten den bylo relativně příjemně. Ne moc vedro, ani ne moc zima, za to pořádně foukalo.

Naším cílem bylo “jen” horské sedlo. Při pohledu na špičaté skály nad hlavou jsem se nemohla ubránit dojmu, že jsme v evropských Dolomitech (znáte ikonické jehly Tre Cime di Lavaredo?).

Ale při pohledu na zem jsem se zase vrátila do pouštní reality – cestu lemovaly obří kaktusy. Tak to v Dolomitech jen tak nenajdete!

Pod námi byla jen nekonečná poušť.

Tahle pustina White Sands Missile Range je nejrozlehlejším americkým vojenským uzemím (8 300 km²). Testují tady rakety a asi provádí i spoustu dalších věcí, o kterých nemáme ani tušení. V roce 1945 tady pod dohledem vedoucího vědce Roberta Oppenheimera udělali první test jaderné bomby na světě (Trinity test), vyvinuté v Los Alamos National Laboratory, kde teď pracuje i Martin. Místní lidi tehdy ani nevěděli, že jim za zadkem vybuchla atomová bomba. Samozřejmě to dost značně pocítili, ale netušili co to je, dokud to později nevyšlo najevo.

Jak jsme se blížili do horského sedla, vítr značně zesílil. Chtěla jsem si nahoře sednout, dát svačinu a přitom se kochat výhledem. Proto na ty hory lezu. Prudký vítr nám ale nedal ani nejmenší šanci. Jenny “roztáhla křídla” a užívala si ten pocit, že může skoro odletět. Museli jsme ji přemluvit, že sejdem zase o kousek níž, kde jsme si pak udělali piknik.

Po procházce v horách byl konečně čas na překvapení, které jsme dětem slibovali celou cestu. Stále ještě neuhodly kam jedem a teď už je to dohánělo skoro k šílenství. Otázka kam a co tam budeme dělat padla asi 20x za minutu. My nevíme, byla naše odpověď, kterou jsme opakovali dokola. To jen stupňovalo jejich zoufalost a úsilí vyřešit tuhle otázku.

Národní park White Sands – písečná bouře

Dorazili jsme do národního parku White Sands, jen kousek od hor, kde jsme se procházeli. Měla jsem obavu, že z toho “hlavního” překvapení nakonec bude jen velké zklamání. Projížděli jsme větrnou bouří, cestu nám skoro zavál písek.

Hledali jsme kousek závětří, kde by se dalo vylézt z auta alespoň na chvilku. Tenhle národní park totiž za normálních okolností nabízí perfektní zábavu pro děti – bobování na písečných dunách.

Našli jsme asi nejlepší místo v rámci možností a vyhnali děti nahoru na písečnou dunu. Holky se bránily poryvům větru pomocí talířů. Navíc jim ty talíře dolu z kopce moc nejely a to byl obrovský problém!

Museli jsme jet několik mil zpátky do návštěvnického centra, jestli nám tam náhodou neprodají lepší bobovací talíře. Rangeři nám poradili, že musíme talíře navoskovat a to hlavně ve směru jízdy. Jeli jsme zase zpět, zkusili navoskovat podle jejich rad a jelo to opravdu trochu líp.

Holky si konečně mohly užít sjíždění dun i časté držkopády.

Chtěla jsem v ten moment na chvilku zmizet taky něco vyfotit. Jako před čtyřmi lety, při stěhování do Kalifornie, to ale nebylo. Tenkrát byl idylický západ slunce a bezvětří.

Teď přesně naopak, jakoby mě písečná bouře chtěla vyhnat. Šlapat v písečných dunách s tunou foto vybavení není snadné ani v tom nejlepším počasí. Měla jsem plné oči písku. Vlastně i plný nos, uši a pak i pusu, když jsem se potřebovala nadechnout. Nedokázala jsem přestat myslet na to, co asi dělají ty zrníčka písku, které se dostaly do mojí kamery.

Moje stopy rychle zavál písek a všechny duny najednou vypadaly stejně. Kudy se dostanu zpátky? To byl asi poslední varovný signál, abych se vydala zpět. Vyrazila jsem přibližným směrem a doufala, že se za některou z písečných dun objeví auto a rodina. Naštěstí to netrvalo dlouho a našla jsem děti i Martina – byli už taky připravení na odjezd.

Druhý den ráno jsme měli v plánu přejezd do hor. Po cestě jsme se ještě jednou chtěli zastavit ve White Sands, ale počasí bylo ještě horší. Vichřice zvedala oblaka písku a prachu desítky mil daleko a nebylo nic vidět.

Ruidoso – konečně zase do hor

Vyrazili jsme raději přímo do horského městečka Ruidoso, už jsem se těšila na hory. Uragán ale zuřil i tam. Ocitli jsme se v divné situaci, kdy jsme hledali městské atrakce, které by šlo dělat uvnitř. Normálně nejezdíme nikam kvůli turistickým atrakcím ve městě, ale zuřící vítr byl natolik silný, že se venku nedalo nic podniknout. Asi jsme se trefili do přestávky mezi zimní a letní sezónou, takže skoro nic nebylo otevřené.

Přesto jsme našli místní escape room (hra) a hned si ji objednali. Počkali jsme si půl hodiny do sjednaného času, ale nikdo se neukázal. Pak jen přišla zpráva od majitelky, že jí na příjezdovou cestu spadnul strom a nemůže přijet. Postupně jsme zkoušeli další indoor atrakce a jedna za druhou krachovaly.

Jezdili jsme po městě a přemýšleli co dál. Cestu lemovaly obchody s dřevěnýma sochama všeho druhu a všech velikostí. Podobně jako v Česku měli ty kýčovité trpaslíky na zahradu. Tady měli většinou medvědy, jeleny atd. Vždycky jsem si přála mít medvěda na zahradě, ne jen toho opravdového, který mi tam ničí věci. Navíc, naše AirBnB se jmenuje Casa Bear, takže medvěd na uvítanou musí být. Hotovo, rozhodnuto, jdu kupovat medvěda. Martin ještě netuší, že si nedělám srandu a má vtipné poznámky:

To určitě a kam ho dáš, když máme plné auto? Přivážeš děti na střechu?

Za pár minut už jsem si nesla středně malého medvěda do auta. Martin se na mě jen nevěřícně díval, zcela beze slov. Ale výraz jeho tváře byl jasný – ona to fakt koupila?!?

No není to cool, když přijedete na dovolenou do Medvědí chaloupky a uvítá vás tenhle roztomilý kýčovitý medvídek?

Medvěd byl sice skoro nejmenší co tam měli, ale i tak zabral půlku kufru auta. Našlapala jsem tam zbytek věcí a konečně jsme se mohli jet ubytovat.

Odpoledne jsme proseděli v bezpečí chaty, nebylo na výběr. Večer vítr konečně trochu polevil. Vyrazili jsme přímo z chaty na krátkou procházku a užili si úžasnou atmosféru západu slunce nad horama. Konečně to, za čím jsme sem přijeli!

Druhý den ráno už byl bohužel čas se vydat zpět domů, ale chtěli jsme si ještě užít místních hor. Počasí se změnilo o 180 stupňů, najednou bylo skoro bezvětří. Nemuseli jsme se bát, že na nás spadne nějaký strom, když budem venku. Vyrazili jsme na krátkou procházku kolem jezera Alto. Holky bavilo házet “žabky” po hladině. Mě zase lákaly ty zasněžené hory v dálce.

Cestička dál pokračovala podél potoka Eagle Creek až k mini vodopádům, kde jsme chvilku strávili a pak se vydali zpět.

Mě se ale ještě nechtělo domu a trvala jsem na poslední zastávce – Ski Apache, nejbližší lyžařský resort pro sousedy z Texasu. Ti Ruidoso právě proto hojně navštěvují a skupují tady v okolí nemovitosti. Zajímalo mě, jestli má smysl i pro nás, jet sem třeba někdy lyžovat.

Vydali jsme se klikatou cestou nahoru do hor, kde se ještě pořád držel sníh. Dětem jsem naslibovala hrátky ve sněhu, když vydrží tu zajížďku bez remcání. Cesta nebyla nejkratší – 30 minut klikaticema od nejbližší civilizace. Vicky začalo být trochu divně, asi z výšky. Z Ruidoso (2109 m n.m.) se jede do 2926 m n.m. Trochu mě to překvapilo, protože žijeme v podobné nadmořské výšce a nečekala bych proto žádné problémy. Možná ten silný vítr a několik dní na cestách taky sehráli svou roli.

Zbýval nám už jen kousek, takže jsme se rozhodli dojet až k dolní stanici lanovky. Tam se k našemu překvapení objevila výhružná cedule: dál ani krok, soukromý pozemek, resort zavřený, narušitel bude potrestán. Sorry dětičky, žádná koulovačka ve sněhu nebude.

Lyžařské resorty většinou mývají letní atrakce jako zdroj příjmu. I ten náš starý resort v Los Alamos – v létě vyváží turisty a bikery nahoru lanovkou, mají otevřenou restauraci apod. Ski Apache resort mě docela nepříjemně překvapil tím suchým zákazem vstupu. Mohli tuhle ceduli dát alespoň dolu, aby se sem člověk netáhl hodinu, do těch strmých kopců. Bylo to asi znamení, že je vážně čas opustit tyhle hory a jet domů, do “našich hor”.

Myslím, že se nám tenhle výlet všem líbil, i když vše vyšlo jinak než podle plánu. Je to součást dobrodružství a já jsem ráda, že jsme poznali i jižní část našeho státu.

Další posty budou ze severu, z velkých hor a dobrodružství, které jsme si užili v létě a na podzim…