Příprava – rok předem?
Už dlouho jsem chtěla odjet někam hodně daleko, získat zkušenosti a poznat kousek světa. Překážkou byly v podstatě jen peníze. Když už spousta mých spolužáků v Americe byla, můj táta usoudil, že to není až taková blbost, mi na to ty peníze půjčit. Jet jsme chtěli v létě 2003, takže už na podzim roku 2002 jsem začala shánět informace.
Vzhledem k tomu, že to bylo přesně rok po 11. září, kdy teroristi zaútočili na New York, bylo téměř nemožné dostat obyčejné turistické vízum a jen tak si odjet. Možností, jak tam legálně i pracovat moc nebylo. Buď jet studovat na rok, nebo jako au-pair hlídat děti (taky na rok) a nebo program Work and Travel na 3 měsíce v létě. Nechtěla jsem na rok vypadnout ze školy, proto jsem zvolila Work and Travel program. To je vynikající věc až na pár drobností.
Nakonec jsme si vybrali agenturu GTS – byla na trhu dlouho a nehrozilo, že by jako jiné menší vytáhly z lidí peníze a člověk by zůstal sedět doma. Agentura chtěla 450 dolarů jen za program, za zajištění víza, za telefonickou pomoc v USA atd. No v praxi to znamená, že skásne balík v podstatě za nic, protože vízum si stejně musí člověk zajistit téměř sám a o nějakém zajištění taky nemůže být řeč, ale nepředbíhejme.
Až do února jsme poctivě obíhali všechny úřady, studijní ve škole, obstarávali reference od učitelů angličtiny a všechna potřebná potvrzení a mimo jiné platili a platili. Celkově to dělalo 450 dolarů agentuře, 15 000,- za letenku, 3000,- za vízum, povinné kapesné 500 babek, tedy celkem se náklady vyšplhaly na 45 000,-. V podstatě až do odjezdu po nás agentura chtěla stále nějaké potvrzení a formuláře, nešlo to vyřídit najednou…
Člověk by řekl, že za ty peníze všechno zařídí, ale opak je pravdou. Další podmínka k odjezdu byla, zajistit si práci tady z Čech. To znamená, že jsme museli mít pracovní smlouvu pár měsíců před odjezdem. Agentura nabízela za dalších 100 dolarů účast na tzv. Job fairu. Pracovní veletrh v Praze, kam každý rok přijeli zaměstnavatelé z Ameriky z různých zábavných parků, McDonaldů atd. a podepisovali smlouvy se studenty. Nechtěli jsme platit za vstup na veletrh, když nebylo ani jisté, že najdeme práci podle našich představ.
Sháněli jsme tedy sami mejlováním do USA, ale bez úspěchu. Kamarádi, kteří už tam byli, nám mohli sehnat i slušnou práci, ale nikdo nebyl ochoten poslat regulérní pracovní smlouvu takhle předem.
Nakonec se ozval jeden Strahovák, náhodou bydlel tady na bloku 11 o patro níž. Samozřejmě, že jsme mu jen tak nevěřili (chtěl za to sto dolarů, že sežene smlouvu a dobrou práci). Šli jsme s ním párkrát na pivo oťuknout ho a tahat z něj rozumy. Byl v pohodě, prostě normální student jako my, co tam pracoval a zařídil by smlouvu přes zaměstnavatele, u kterého dělal minulé léto. Smlouvu jsme tedy měli a dohoda byla, že provizi pošle ten jeho boss (zaměstnavatel) z naší první výplaty.
Odlet za Velkou louži
Do června, kdy jsme měli odjet jsme zařizovali, co bylo třeba a na konci měsíce měl přijít den D. Agentura do poslední chvíle tvrdila, že vízum už bude a že se musí přednostně vyřídit ti studenti, co jeli o pár dní dřív než my. Nakonec asi týden před odletem, jsme měli konečně všech pět lidí z naší party vízum v ruce, spolu s ostatní tunou papírů.
Jelo nás tam pět – já s tehdejším přítelem Vencou, druhý pár Majka s Palem (znali jsme se trochu ze Strahova) a můj spolužák a kámoš Moravia. Poslední zmíněný ještě týden před odletem zažehnával snad pět matchballů ve škole a nebylo do poslední chvíle jisté, zda odletí s námi.
Ten den, kdy jsme letěli jsme byli všichni plni očekávání a ideálů, vždyť jsme jeli splnit si náš americký sen. Moravia měl na letišti celou rodinu, která ho obrečela. Letěli jsme nejdříve do Londýna, kde jsme přesedali na spoj do New Yorku. I když jsme měli letenku rezervovanou už od září minulého roku, neměli jsme sedadla vedle sebe, takže jsem seděla na druhé straně letadla než ostatní. Cesta do NY byla dlouhá, ale byl to pro nás zážitek, protože letět Boeingem 747 se nestává každý den. V letadle jsme dostali najíst a napít co jsme si poručili, takže někteří z nás se lehce opili už v letadle:-)
Po přistání bylo nutné projít kontrolou amerických úředníků, kteří dopodrobna zkoumali naší haldu dokumentů a dost se vyptávali. Všichni jsme prošli až na Vencu, který tam jen smutně stál a ochotně odpovídal na dotazy celníka, kterému se pořád něco nezdálo. Nakonec ho propustili a my jsme měli radost, že jsme konečně volní v zemi neomezených možností, ve svobodné zemi. Jak naivní byla tahle představa…
Teď už “jen” zbývalo vyzvednout kufry a zkontaktovat zaměstnavatele, se kterým jsme byli domluveni, že pro nás přijede na letiště a odveze si nás do města, kde jsme měli pracovat. Zdálo by se, že v tom nemůže být problém, ale náš americký sen a radost, že jsme konečně “tam” se začaly bořit jak domeček z karet už tady na letišti.
Já s Vencou jsme si vyzvedli svá zavazadla, ale nikoliv však Majka s Moraviou. Jejich zavazadla tam nebyly. Zašli jsme na příslušné oddělení, kde nám bylo sděleno, že zavazadla prostě nejsou a že možná letěla někam úplně jinam. Máme dát adresu, kam je případně mají poslat až se dostanou do NY. Jenže my jsme adresu neznali, protože jsme doteď nevěděli kam si nás český boss, náš budoucí zaměstnavatel, odveze.
Telefonovali jsme několikrát na číslo, ale boss ne a ne to zvednout. Ještě před odletem cosi říkal, že pokud pro nás nepřijede do NY, tak do Washingtonu určitě. Byl večer, my jsme byli v letištní hale ve velkém městě bez kufrů a nevěděli jsme co dál. Rozhodli jsme se jet do Washingtonu. Ale kudy, jak?
Vylezli jsme před klimatizovanou halu a první co nás praštilo přes nos, bylo neuvěřitelné vedro. Ne jako u nás v Evropě, jen vysoká teplota, ale takové nepříjemné dusno. Chtěli jsme si chytit taxi, a přišel k nám v tu chvíli člověk, který tvrdil, že nás i s haldou bagáže (i přesto, že nám půlka věcí nepřiletěla jsme toho měli dost) odveze na nádraží v centru NY. Bylo to za 80 babek, celkem dost. Měli jsme trochu strach, cizí člověk ve velkém městě nás kamsi vezl…
Na nádraží jsme přesunuli svou hromadu věcí na místo odjezdu autobusu a čekali jsme, naštěstí to jelo ještě ten večer. Čekání nebylo nic příjemného, plná hala černochů (nic proti nim) a všichni na nás koukali jak na zjevení. Moc bílých lidí tam totiž nebylo. Cestování busem na větší vzdálenost je totiž výsadou chudších. Takže jsme se trochu báli o věci, jak nás tam všichni sjížděli pohledem.
Washington D.C. – co bude dál?
Jeli jsme přes noc, autobus byl klimatizovaný (asi jako všude a všechno v USA), ale zima byla až moc velká. Moc jsme nespali, protože jsme každou zastávku dávali pozor, jestli nám nějaký dobrák nevyndává spolu se svými zavazadly i ta naše.
Ve 4 ráno jsme rozlámaní a zmrzlí vylezli z busu opět do šíleného vedra. Nechápu jak mohlo být takové klima tak brzo ráno. A následovalo zase čekání na nádraží se spoustou nepříjemně se tvářících černochů.
Asi od sedmi od rána jsme žhavili telefon a snažili se dohnat bosse. Asi po třech hodinách se to nakonec povedlo. Ale on pokaždé řekl, ať zavoláme za hodinu a pak se uvidí, že na nás teď nemá čas. A tak jsme celý den volali, on stále říkal to samé. Už jsme byli 40 hodin na nohou beze spánku, hladoví a v tom příšerném vedru. On nám radil, že si máme někde zaplatit zatím hotel a vyspat se, že pro nás někdy přijede. Ale to se nám moc nechtělo platit další dolary. Jen cesta do Washingtonu stála asi 100 dolarů a každý z nás měl tedy už jen 400. To čekání jsme si chtěli trochu zpříjemnit a najít nějaký park, kde bysme se mohli vystřídat ve chvilkovém spánku.
Vzali jsme tu šílenou bagáž (já jsem měla velkou krosnu na zádech, zepředu další batoh a ještě jedno zavazadlo v ruce) a v tom 35 stupňovém vedru jsme šli do města. Viděli jsme Capitol i Nelsonův pomník, ale moc jsme z toho neměli. Byli jsme vyčerpaní a místo prohlídky města jsme toužili někde si lehnout, kamkoliv. Před Nelsonovým pomníkem byl parčík, kde jsme se “utábořili”. Opět jsme byli exoti pro kolemjdoucí, ale mě to už bylo úplně jedno.
Každou hodinu jsme volali bossovi, jestli konečně přijede. Mezitím jsme probírali naše možnosti, no ono v podstatě nebylo moc možností. Protože jsme neměli kam jít, takže zbývalo jen čekat. Odpoledne, když jsme volali po několikáté bossovi, kupodivu řekl, že přijede. Paráda, říkali jsme si, třeba jen opravdu neměl čas a všechno bude OK.
Ten člověk přijel, ale místo aby nás konečně odvezl do města, kde jsme měli pracovat, řekl, že máme jet někam busem (za dalších 35 dolarů) a že si nás tam vyzvedne jiný člověk. Moraviu naložil do auta a odvezl si ho jinam, někam do úplně jiného státu. Prý tam, kam nás posílal, je práce jen pro nás ostatní. My 4 jsme tedy opět nasedli do busu a jeli 4 hodiny neznámo kam.
Salisbury – americký sen se pomalu rozplývá…
Městečko Salisbury byla prdel světa – přes zátoku od Washingtonu (no vzdálenost to byla docela velká, ale to je v Americe asi všude). Na první pohled tam nebylo téměř nic. Před odletem nám boss tvrdil, že budeme ve městě, kde v pohodě seženeme druhou práci – zatím to tak nevypadalo. Ale naděje umírá poslední…
Zavolali jsme na nové telefonní číslo a během hodiny si pro nás skutečně přijel další člověk, který nás odvezl do našeho apartmánu. Tam jsme zas docela koukali – místo domluveného apartmánu jen pro nás, jsme přišli do místnosti, kde už pár lidí bylo – slovy šest. Bylo nám vysvětleno, že náš životní prostor na spaní, na věci a prostě na život je asi 2 metry čtvereční. Bylo to místečko na zemi, kam se vešel na délku spacák a trochu místa na bagáž. Vedle bylo pár takových místeček už obsazených těmi ostatními lidmi.
Domluven byl apartmán pro nás pět (teď už vlastně čtyři) za 500 babek a tady nás bylo deset, spát jsme měli na zemi a chtěli po nás dolarů 1000. No celkem změna, ale mě to bylo jedno, byla jsem ráda za sprchu a po 48 hodinách jsem se svalila na zem, na můj vyhrazený prostor, a usnula…
Když jsme se probrali druhý den, šli jsme obhlédnout okolí, kde by se eventuelně dala zajistit druhá práce a najít internet, abysme podali zprávu domů. Internet nebyl problém, je k dispozici v každé knihovně zadarmo. Zjistili jsme ale, že sehnat tady cokoliv jako práci bude problém.
Žasli jsme, jak je to v tom městě všechno daleko. Později jsme pochopili, že v Americe nemít auto je jako být bez nohou. Nemůžete si zajít nakoupit, jít pěšky do práce atd. Je to hrozně daleko a MHD tady snad ani neměli. I ta knihovna s internetem byla dost daleko. Všimli jsme si, že po ulici chodíme sami, všichni jezdili autem. Dokonce tam neměli ani chodníky ani přechody pro chodce.
Do té domluvené práce (uklízení supermarketu) jsme měli jít asi za dva dny na noční. Takže zatím jsme jen tak vegetili a tahali informace z našich vedle-ležících z apartmánu. Většina z nich byli čeští nelegálové, co tam jsou i několik let. Když jsme se tak bavili, začaly na povrch vyplouvat některé nepříjemné věci. Prý se nedá moc ušetřit a pokud neseženem druhou práci, tak si nic moc nekoupíme ani se nikam nepodíváme. Budem jen dřít a pak do letadla a domu. Mluvila z nich zkušenost. Vzalo nám to iluze a bohužel to nebylo všechno, začalo se to sr*t víc a víc…
Od začátku nám bylo divné, že nás zaměstnavatel neodvezl podle plánu, místo toho jsme se trmáceli a utráceli peníze. Bohužel se dozvídáme, že je to možná cílené. Jeden spolubydlící nám naznačil, že náš boss neplatí včas, přesněji ne po týdnu jak bylo dohodnuté, ale klidně až po měsíci a půl. Probíhá to tak, že tam ty lidi nechá makat třeba měsíc s tím, že výplata bude každou chvíli. Ty lidi si tam ale přivezou svých 500 dolarů jako kapesné a z toho ještě nečekaně utratí za cestu z New Yorku, což nebylo v plánu. Za těch zbylých 300 dolarů tam ten měsíc a půl přežijou a pak už nemají ani co jíst a nemůžou odjet. Boss má jisté, že tam ti lidi pro něj budou makat dál a čekat až přijdou peníze. A musí pro něj dělat za jakýchkoliv podmínek, které si sám určí.
Student je pro něj ještě lukrativnější zboží – je to zelenáč, neumí v tom tak chodit a za 3 měsíce jede domu. Nemůže na tu výplatu čekat věčně, takže když jednoduše nezaplatí, tak co ten student zmůže? Nic… Musí odletět, protože letenka domu je to jediné co mu zbylo a z Čech se těžko na někom mamí dluhy. No zkrátka náš boss měl docela slušnou otrokářskou základnu a jak jsme se pak později dozvěděli, tak zdaleka nebyl jediný, kdo to tak dělá.
Pořád v nás byla špetka optimismu, že to bude v pohodě, ale tohle nás docela dostalo. Volali jsme mu, abysme se ujistili, jak to bude. Samé výmluvy a kecy. On nás jen uzemnil, že to PAK NĚJAK DOMLUVÍME. Nevěřili jsme tady už nikomu ani nos mezi očima, nacházeli jsme se v celkem krizové situaci. Další den večer jsme měli mít první směnu. Sedli jsme si ten večer na balkon a přemýšleli, co dělat. Přece nebudeme někde dřít tři měsíce a on nám pak ani nezaplatí, my odletíme do Čech a je konec. Byl to pocit beznaděje, daleko od domova, nebyl tady nikdo, kdo by nám mohl pomoci…
Leave a Reply