Poslední dobou řešíme otázku, co komu dát za dárky k narozeninám a k Vánocům. Většinu věcí, co jsme chtěli, už máme a není třeba kupovat pořád další. Děti mají v pokoji tolik krámů, že tam není k hnutí a oni ani netuší, co je na dně těch hromad. Už jsem to vzdala jim to nějak probírat. Ale minimálně jednou za rok mi musí dodat množství věcí, které dáme na charitu, ať je v jejich pokoji zase vidět podlaha – alespoň na chvilku!
Začali jsme si víc dopřávat zážitky než materiální věci. Loni, když měla narozeniny naše Vicky, jely jsme do horské vesnice Red River, kde jsem pro holky měla naplánováno několik překvapení. Tradičně se snažily uhádnout, kam jedem a co tam budem dělat, ale tady neměly moc šanci 🙂
Ježdění na koních
Holky měly zkušenost s koňmi jen z doby, kdy jsme ještě žili v Texasu a navštěvovali mojí kamarádku Danču na rodinném ranči. Tam ale jezdily “jen” na ponících.
Doposud na to moc rády vzpomínají a ptají se, kdy tam zase pojedem. Jely bysme hned, bylo to tam vždy super, ale máme to teď dva dny cesty daleko.
Projížděly jsme přes horskou vesnici Red River. Holky neúnavně tipovaly kam jedem, až najednou vesnice skončila a já zastavila ve stájích. Obě začaly vřískat nadšením. Ale to ještě netušily, že nepojedou na malém poníkovi, ale každá na svém velkém dospělém koni.
Zatímco jsem řešila papírování, holky si zkoušely sedět v koňském sedle.
Přišlo na řadu přidělování koní a instrukce jak koně řídit. Holky vřískaly ještě víc, když zjistily, že vážně pojedou samy na svém dospělém koni. Vyrazily jsme na hodinovou projížďku v blízkém lese s výhledy na okolní hory a místní lyžařské středisko – to bylo něco pro mě.
A holky byly taky nadšené – po skončení jízdy odmítaly opustit stáje a ty “své” koně. Každá pak o tom vykládala ještě několik dní a vysvětlovaly mi, že musíme jet brzo znovu na stejné místo a hlavně zařídit jízdu na “jejich” stejném koni. Dodnes si pamatují jejich jména.
Od té doby jsme z toho udělali tradici. Když má někdo narozeniny, pokouším se vybrat zajímavé místo, kde si nejenom zajezdíme, ale i něco uvidíme. Martinovo 40tku jsme oslavili v horském městečku Pagosa Springs v Coloradu, kde jsme měli výhledy na 12-ti tisícové vrcholy se zbytky sněhu.
Před pár dny jsme se vrátily z horského městečka Angel Fire na severu New Mexica, kde jsem měla připravené “dárkové překvapení” tentokrát pro naší starší Jenny (samozřejmě je to nakonec “dárek” pro celou rodinu). Chystali pro nás koně na vyjížďku a než nám přistavili schůdky, které usnadní dostat se na koně, Jenny se tam sama vyhoupla i bez schůdků.
Ááá, máme tady cowgirls,
komentoval to náš vůdce. Holky už mají i kovbojské boty a Vicky litovala, že musí mít helmu a nemůže nosit svůj oblíbený kovbojský klobouk.
Pokud vám někdo bude tvrdit, že New Mexico je jen poušť, pošlete ho sem! Vyjely jsme po rozlehlé zelené louce s výhledem na nejvyšší hory v našem státě (Wheeler Peak).
Vyjížďka dál pokračovala pěkným lesem, se zelenou travičkou,
… potůčkem a jezírkem, kde se naše koně s radostí občerstvily.
Ze všech jízd se mi tahle líbila asi nejvíc a určitě se na tohle místo ještě vrátíme. I protože Martin sem s náma nemohl. Všechny nás totiž postihla střevní chřipka. Holky už byly v pohodě a já skoro, takže jsem nechtěla ať nám to propadne (není to nejlevnější zábava). Jen když se můj kůň rozběhl musela jsem ho brzdit:
Pomalu kamaráde, jinak se nebudeš stíhat divit…
Loučení po jízdě bylo samozřejmě těžké a musela jsem slíbit, že se za Princeznou a Rangerem (tak se jmenovali koně holek) brzo přijedem zas podívat.
Ani jsem netušila, že to bude ještě dnes…
Na vodě proti větru
Měla jsem v plánu po obědě zajet do lyžařského střediska – vyjet nahoru lanovkou a užít si závěr dne na vrcholku hor. To jsme ale nestihly, takže plán B byl vzít holky na jezero na šlapadlo. Ale to taky vyšlo trochu jinak…
Foukal silný vítr, takže jsme musely šlapat skoro neustále jako divé, aby nás to neodválo na mělčinu. Začalo foukat ještě víc a bylo jasné, že se možná nedostanem ani zpátky na molo, odkud jsme vyjely. Když vítr lehce polevil, zavelela jsem:
Holky, šlapejte jako o život!
Na molo jsme se dostaly – strávily jsme nakonec jen 40 minut na vodě, ačkoliv jsme měly zaplacenou celou hodinu (levné to taky nebylo). Byla jsem ráda, že jsme na břehu a nemusí nás “zachraňovat” personál.
Rodeo
Zajely jsme se ubytovat do AirBnB, kde jsem měla zaplacený nocleh. Po dlouhém dni jsem byla připravená tak akorát dát si něco k jídlu, skleničku vína na terase, pozorovat poslední sluneční paprsky ozařující horu naproti a pak odpadnout do postele. Ale Jenny chtěla jet na rodeo, které se shodou okolností konalo ve stájích, kde jsme před pár hodinami měli jízdu na koních. Holky nazuly zase svoje kovbojské boty, na hlavu nezbytný klobouk a jelo se.
Nakonec jsme nelitovaly, je to většinou emocionální i strhující zážitek. Byl totiž Memorial Day, což je svátek k uctění vojáků, kteří padli v boji za naší zemi. Rodeo zahájili americkou hymnou, poděkováním veteránům a kovbojové vyjeli na plochu s americkýma vlajkama.
Program začal dětskou soutěží, ale nebylo to nic pro “maminčiny mazánky”. V zavřeném boxu byla ovce, dítě položili na ovci a to se drželo té ovce jako klíště. Pak otevřeli vrata, ovce vystřelila jak blesk (vážně rychle!) a během vteřiny nebo dvou bylo dítě vystřelené šílenou ovcí do vzduchu a hned v zápětí zaryté hlavou v zemi. Au, to byly držkopády! Ihned poté doběhnul některý z dospělých kovbojů, dítě ze země sebral a rychle zažehnal dětský pláč:
Koukni jak z tebe publikum šílí, zamávej jim!
… zatímco lidi ječeli nadšením a mladé hrdiny povzbuzovali. Holky by prý na tu ovci šly. Až na to, že na tuhle soutěž už jsou příliš staré (bylo to pro 5ti leté a mladší!). Ale po pravdě nevím, jestli bych jako rodič dokázala na tohle svoje dítě poslat. I to 10ti leté, asi už stárnu.
Pak přišla hlavní soutěž jezdců na býku, a to je uplný masakr. Jezdec se navleče do těžké vesty a helmy s obličejovou mřížkou (podobné hokejové helmě). I tak nechápu, že ten člověk nemá zlomenou páteř a neodnáší ho rovnou do přistavené sanitky. Býk totiž vyrazí z vrat, skáče jak pominutý, trhá sebou, kope všude kolem a nezřídka jezdce po vteřině vyhodí do výšky několika metrů.
Než se jezdec ve zlomku vteřiny postaví na nohy a utíká pryč (pokud může), musí býka odlákat “provokatéři”. Ti býka klidně plácnou a pak jen těsně unikají jeho rohům.
Povrch arény pokrývá jen prach a písek, který se boří, takže běžet o život v tomto terénu není vůbec snadné.
Je to zábava a adrenalin jen se na rodeo dívat, ale tohle vážně není sport pro většinu normálních smrtelníků.
Na takových akcích je ještě pořád cítit svoboda a “americký duch”. Požírá se maso, popíjí pivo a lidi nosí oblečení s vlasteneckými symboly a nápisy, které už dneska nemůžete nosit úplně všude. Tohle se bohužel z americké společnosti příliš rychle vytrácí…
Já to zapálím! Nééé jááá!!!
Loni, když jsme slavily Vickynčiny narozeniny, jsme postavily tábor jen kousek od horského městečka Red River. Po celodenních přípravách a několikahodinové jízdě autem jsem měla už hlad jako vlk.
Jenže naše holky jsou od doby, co dostaly křesadlo, doslova posedlé tím, kdo udělá oheň. Samozřejmě jen s použitím té tyčky, nožíku na udělání jisker a jinak jen přírodní materiál, který najdou kolem. Naštěstí tehdy nebylo mokro a materiál na to měly. Ale zrovna to nešlo celou věčnost a Jenny mi absolutně nedovolila oheň zapálit zapalovačem. Nakonec jsme si všichni oddechly, když to konečně “blaflo” a ty opečené buřty taky chutnaly zaslouženě o 100% líp.
Kredit za úspěšně zapálený oheň tou zatracenou tyčkou patří Jenny. Samozřejmě to zkoušely obě donekonečna a Vicky k tomu měla taky velice blízko. Ale ty hádky kolem, kdy k tomu pustit tu druhou a nazpátek, ať se nezabijou… Nedovedu si představit mít víc dětí.
Pokud se mě chystáte zeptat na typicky americký zvyk, opékání marshmallows (sladká umělá sr*#ka), tak to tolerujem jen pokud kempujem s Amíkama a nejde se tomu vyhnout. Hrozný zvyk, fuj! Jsem si jistá, že přesně tak s údivem se Amíci dívaj na to naše opékání buřtů. Nevědí o co přichází!
Letní bobová dráha
Bobovou dráhu v Red River bylo vidět už z dálky a tohle překvapení nešlo moc dobře utajit. Samozřejmě jsem zapírala až do poslední chvíle a předstírala, že odbočuju na druhou stranu. Když jsem ale v poslední moment změnila směr jízdy, děti začaly hned ječet:
My jsme to věděly!
Tahle přirozená radost byla lepší než jakýkoliv fyzický dárek.
Lanové centrum
Hned vedle bobové dráhy bylo sofistikované lanové centrum, ve třech výškových úrovních se dvěma zipline. To už vůbec nepřipadalo v úvahu tam nejít – holky tohle mají moc rády.
Navlíkli je do výstroje…
… a ty dvě pak lítaly nahoru dolu ze strany na stranu dvě hodiny v kuse.
Nejlepší byla prý ta zipline úplně nahoře – strčili je z nejvyšší platformy…
… a holky pak frčely víc než sto metrů dolů do údolí. Z konečné platformy se nešlo dostat jinak než skokem dolů. Automatické brzdící zařízení jejich pád postupně zpomalilo.
V ledovém jezeře
Celý víkend většinou děláme všelijaké překvapení pro oslavence, ale v mezičase se mi občas podaří prosadit alespoň malou “odbočku” nahoru do hor.
Většinou se to neobejde úplně bez stížností. Ale třeba tady mi Vicky sbírala po cestě kytičky, takže krpál nahoru ani nevnímala.
Musely jsme nějak překročit horský potok. My s Jenny jsme přeskákaly po kládách, ale Vicky se rozhodla projít přímo tou ledovou vodou. Když už táhne sebou ty boty do vody, tak je přece musí využít!
Nakonec se jí ty vodní boty hodily i později, když vlezla do alpského jezera Middle Fork Lake, s ukrutně ledovou vodou.
Na cestě zpět jsme si pochutnaly na divokých malinách, co rostly kolem cesty. To by mě nenapadlo, že to roste i tady. Stát New Mexico si většina lidí představí jako poušť, ale není to poušť jako Sahara. Tohle je vysokohorská poušť, kde je sice sucho, ale jsou tu občas i jezírka a říčky a častěji i zarostlé zazeleněné oblasti.
Víkendové akce s překvapením pro oslavence si užíváme všichni a holky většinou už ani nechtějí “normální dárky”.
Zážitků není nikdy dost. Na koně a adrenalinové sjezdy na zipline určitě budeme jezdit i nadále, ale máme v záloze ještě spoustu dalších nápadů. Pokud praktikujete něco podobného nebo máte zajímavé tipy, určitě se podělte v komentářích, díky!
Leave a Reply